„Az si to rozmyslis, prijd ke mne na Mestsky vybor. Jeho veze jsou videt odkudkoli a cestu ti kazdy rad ukaze.“
Popohnala kone. Kavalkada se dal. Devcata se na Kapitana zarive usmivala, priklad jejich pani byl nakazlivy. Muzi se na nej divali pratelsky, jako na sveho partaka. Jenom vousac byl nacureny. Kapitan je sledoval pohledem. Pak uderil do strun:
„Olgo!“ krikla Natalie a nahnula se pres zabradli. „Svihni kostrou a pojd sem!“
Kapitan s Olgou se neochotne plouzili k balkonu. Tlupa je doprovazela rozcarovanym hukotem. Pak se vsechny shromazdily kolem dzbanu s pivem.
Natalie prosla beze slova do sveho pokoje. Tam se prudce otocila: „Milackove! Nezapomneli jste, ze tady po sobe nemame zanechat zadne stopy? Nechtel jsi, Kapitane, odtud pokud mozno co nejdriv vypadnout?
Pripada mi, ze se oba snazite co nejvic pritahnout pozornost…“
Oba zvazneli.
„Vis, potreboval jsem se uvolnit,“ rekl Kapitan. „Ta cesta nebyla z nejlehcich… A na Mestskem vyboru jsem jeste nikdy na kytaru nehral.
Desne bych to chtel vyzkouset…“
„Chapu,“ rekla Natalie. „Sama bych si docela rada tady neco uzila. Ale… Seda Kardinalka je tady povestna. A pani celeho knizectvi je ona a ne ta belovlasa kocicka. Urcite bylo v jejim pruvodu par praskacu. Zatim se nam jeste nevenovali, i kdyz kdo vi? Nema cenu riskovat. Proto se s Olgou vypravte na trziste, a to okamzite. Co mas koupit vis!“
Jakmile za nimi zaklaply dvere, sedla si Natalie ke stolu. Vyplazla jazyk na svuj odraz v zrcadle. Vubec neprehanela, kdyz mluvila o moznych neprijemnostech. Opravdu meli opustit Tum, jak nejrychleji to slo. Ale kdyz si clovek prizna… Kocicka belovlasa, vyvaluje ociska jako kdyby ji patril.
Brousit Nataliin mec patrilo k Olzinym povinnostem. Presto Natalie odesla do zbrojnice sama. V kazde slusnejsi hospode se neco takoveho nalezalo. Zacala pracovat. Potrebovala nejak zamestnat ruce, aby nesedela jenom se svymi myslenkami. Zbrojnosky, ktere se tu zabyvaly brnenimi a zbranemi svych pani, se na ni divaly ukosem. Zeptat se vsak, proc si sama brousi mec, se neodvazily. Etiketa to nedovoluje. Ruzne prisahy plni rytirky…
Olga i s Kapitanem se vratili nalozeni vsim potrebnym. Zacali to skladat do vaku. Natalie odesla k sobe. Cekala, az s tim budou hotovi a prijdou. Za okny se pomalu zacalo smrakat. Ohromny rudy Mesic pomalu vylezal zpoza strech. Natalii prislo lito, ze je dalekohled ulozeny ve vaku. Ted by mela cas dosyta se na nej vynadivat. Proc se nekdy Kapitan tak divne kouka na Lunu? Jako by v nem vzbuzovala neklid a nutila ho na neco si vzpomenout.
Dvere se rozletly. Olga vykrikla jeste na prahu:
„Kapitan zmizel!“
Natalii to trhlo.
„Coze?!“
„Sel se napit do jidelny. Rekl, ze se hned vrati. A nevratil se… Nikde neni.. „
„Nezasel na zachod?“
„Neni nikde! Mne se to nelibi!“
Natalii se to take nelibilo. Mozna ze jeste vic, nez Olze. Znacne ji to vyvedlo z miry. Kapitan by za nic na svete nesel do mesta sam, aniz by nekoho neupozornil.
„Co kdyz nas chteji zajmout po jednom?“ zeptala se Olga vydesene. „To se obcas stava,“ kyvla Natalie. „Tomu se mi ale nejak nechce verit.
Katerina by nedala predem vedet mistnim… Mohli nas sebrat najednou a vsechny. Sebraly za bileho dne daleko vyznamnejsi lidi. Navic jsme tady cizi a Seda Kardinalka neni z lekavych…“
Podivaly se na sebe.
„Kocicka belovlasa!“ zle zasycela Natalie skrz zuby.
„Myslis? Od ni by se tezko dalo cekat…“
„Jdeme,“ Natalie se odhodlane zvedla. „Prece jenom jsme ve meste a ne v lese. Vzdycky se tu najde nekdo, kdo neco videl.“
Vysly na dvur. Za soumraku tu uz nikdo nebyl. Olga ukazala na bocni kridlo, na jidelnu.
„Tam sel. Odtud mohl projit do obytne casti, nebo se vratit stejnou cestou. Do pokoje nedosel, tam jsem se ptala. Vsimly by si ho. Ted se tu mluvi jenom o nem… To znamena, ze se vratil na dvur. V te chvili tu uz muselo byt pusto. Ja jsem zasla do staje a odtud na dvur neni videt…“
Natalii nekdo uctive zatahal za rukav. Otocila se tak prudce, ze urostla divka-konak polekane odskocila. Okamzite se vsak zase vratila.
Ohledla se:
„Prominte mi mou drzost, pani Knezno… Nehledate neco, co se ztratilo?“ „Jo, hledam,“ rekla Natalie, „sveho psare.“
„Toho, co tak krasne zpival?“
„Toho!“
„Bojim se, Knezno, ze mu nabidli lepsi misto.“
„Mluv!“
„Pssst!“ devce s sirokym spikleneckym pihovatym usklebkem prilozilo prst na rty. „Vy odjedete a ja tu budu muset zit dal, Knezno…“
Natalie vytrhla z kapsy dzinu tezky kozeny misek a trhla za snurku.
Aniz by se rozmyslela, vysypala vsechno zlato do nastavene dlane.
„Mluv!“
Pihounka kousla do zlate mince, spokojene si odfrkla a skoro nehlucne si nasypala zlato do kapsy. Odvlekla je stranou do tmaveho stinu vedle vrat.
„Stala jsem tady, Knezno. Je tu temno a od vrat sem neni videt. Tvuj psar vysel z jidelny. V tom okamziku se objevil onen vousac. Jeden z tech udelanych, co vypadaji jako zenske, ze suity te… Vsak vite!“
„Dal!“, „Pozadal tveho psare, aby ho doprovodil k vratum. Tam mu slibil neco tajneho rict. Sel s nim. V tom okamziku pricvalali jeste dva dalsi a sup! Hodili na nej pytel. Takovej uzkej… Behem vteriny ho zabalili. V takovem pytli se clovek nemuze ani hnout. Je jako svazany.“
„Vim;“ rekla Natalie. „Tak se zajimaji strazni. Dal!“
„To je vsechno. Pytel prehodili napric pres sedlo a jenom podkovy se zablyskaly.“
„To je vsechno?“
„Vsechno, Knezno, prisaham na usmev Velikeho Bre!“
Natalie mlcky vytahla Olze z kalhot kozeny misek. Ani ho nerozvazovala a strcila ho pihounce do kapsy. Ta byla v rozpacich.
„Je to hrozne… No dobre… K ni na Narodni vybor by ho nevezli. Prece jenom se obava nejakeho prilis velkeho prusvihu. Kardinalku ma hned vedle. Ma ale lovecky zamecek. Kdyz na sedme verste uhnete do lesa vlevo, tak vas k nemu cesta primo zavede. Stavalo se…“
„Hrozi mu neco?“
Pihounka se usklibla:
„Jeho zivotu nic. Ale jsou tam jini dobraci. Za to nemuzu rucit,“ i ve tme vsak bylo videt jeji siroky usmev.
Natalie vztekle mavla rukou.
