Kilometrovnik desaty
Hranice
Prestante, certi, prisahat na krev…
Natalie je probudila jeste nez zacalo svitat. Cekal je poradny kus cesty. Museli zahnout doprava, pak meli sanci dostat se na Hlavni silnici. Po ni je cekala jeste dlouha cesta do Tumu, posledni vyspy civilizace v zapadni zemi, posledniho mesta Stastne Imperie. Minou ho a dal bude… Je docela mozne, ze do teto chvile to byla prochazka ruzovym sadem. Za rekou Tum zacinala mista, kam se vydal jenom malokdo. Na prstech bylo mozne spocitat rytirky, ktere se vydaly na zapad. A tech, co se vratily… Ty snad vubec nejsou…
„Co je?“ zeptala se potichu Olga.
Natalie zdvihla dlan a naznacila ji tak, ze ma mlcet. Naslouchala. Nic.
Rozmrzele mavla rukou:
„Zdalo se mi, ze jsem slysela dusot kopyt a hlas rohu.“
„Neco se ti zdalo. Do Tumu je daleko.
„Treba tu nekdo lovi.“
„Mozna,“ pokrcila rameny Olga. „Poslys, musime si rozmyslet, jak predstavime Kapitana v Tumu. Takhle to nepujde, nikdo by to nepochopil. Kdybychom ho prohlasily za amazonku, vyvolalo by to hromadu zbytecnych dotazu. Musime popremyslet…“
„Je nejvyssi cas…“ souhlasila Natalie.
Ohledla se. Kapitan nikde nablizku nebyl. Zmizel nekde za stromy k potucku za svou ranni toaletou. Tim lepe. Natalie se podivala do oci sve verne zbrojnosky a usklibla se:
''Vis, ze je docela divne, kdyz znam tvoje zvyky, ze se ani nejak nesnazis s nim navazat blizsi kontakt…“
Pres vsechna ocekavani se Olga nezacervenala, ale naopak usmala a vratila ji to s jeste daleko vetsi jizlivosti:
„Myslim na tebe, pani ma. Neodvazuji se ti stat v ceste, nebot ctu v srdci tvem.“
„Coze?!“ Natalie v hnevu siroce rozevrela oci. „Me stat v ceste?! At se pred Mrakem delo cokoli, ted je jina doba!“
„V ocich mas ale uplne neco jineho.“
Natalie se chtela odvratit a odejit, ale pomyslela si, ze by to Olga povazovala za sve vitezstvi, proto zustala stat. Premerila si zbrojnosku od nausnic k ostruham, a pak chladne usekavala:
„Zadam te, abys si takove hlouposti pro priste nechala radsi pro sebe!“ „Je mi te lito.“
„Nezapominej, prosim te, ze jsme neodletely na Mesic,“ rekla Natalie. „Driv nebo pozdeji se vratime na sva panstvi a zacneme zit drivejsim zivotem. Chovas se tak, jako kdyby Stastna Imperie uz neexistovala a my se nemely kam vratit. Nejak te zacala cesta za Vedomostmi opijet!“
„Tebe ne?“
Natalie se kousla do rtu. Promyslela si to, a pak se priznala:
„Mam dojem, ze me taky. Mnohe veci chapu jinak nez driv. Ted mam ale prilis mnoho starosti a nemyslim tim nebezpeci na ceste…“ „Nechystas se vratit zpatky?“
„Ani nahodou,“ tvrde odsekla Natalie. „Vydrzim az do konce. Bud na vlastni oci uvidim Utes a presvedcim se, ze za nim lezi zeme plna stesti a blahobytu, nebo… Proste se neotocim zpatky, dokud prede mnou bude lezet cesta. A niceho nelituju!“
Od potoka se blizil Kapitan, umyty a vesely, ve sve podivuhodne flekate kosili. Jakmile je uvidel, vydal ze sebe nelidsky rev radosti z krasneho bezoblacneho jitra. Predvedl nekolik bleskurychlych vypadu fantastickeho bojoveho umeni Starych. Natalie se zachmurila. Jen tak z legrace si vyzkousela co umi beze zbrane a velmi rychle se presvedcila, ze ji v mnohem predci, prestoze brala hodiny u nejlepsich mistru bojoveho umeni. A to sluvko 'mnohem' je jeste strasne mekce receno. Takze se tu objevil jeste dalsi duvod, proc byla Natalie se sebou potaji hrozne nespokojena, zvlast pote, co se tu tak tajemne Kapitan objevil. A nespokojenost nemizela, naopak…
„Ceho nelitujes, knezno?“ zeptal se Kapitan, ktery zaslechl posledni slova.
Horn priletel od keru, kde cosi ocuchaval, a skakal kolem nej. Dalsi kapicka horkosti. Pes ho tak lehce zacal uznavat a pritom ho Natalie vychovavala od stenete…
„Mnoheho nelituju,“ odsekla suse.
„A vidis, mne je lito, ze mi uz zbyly jenom ctyri zasobniky. A taky tri granaty,“ zvaznel. „Vypotrebuj u svuj arzenal a budu se muset zacit zabyvat mecem. Muzes se radovat. Razem se zritim z vysin moci vlastnika ohnem plivajici tycky a budu u tebe ucnem. Kdysi jsem se chtel ucit sermovat. Kdybych byval, ja trouba, vedel…“
„Takova perspektiva me ponekud tesi,“ Natalie si vsimla jak mu oci zesmutnely, „ale neblazni. Treba tam za Utesem najdeme tech tvych zasobniku cele hromady.“
„Ach, Natalko,“ rekl smutne, „tech pohadek o Utesech, za nimiz je zemsky raj, tak tech jsem se uz naposlouchal…“
„Vy taky?“ vytrestila Natalie oci.
„Mno, samozrejme trochu jinak, ale vcelku taky. Nejak se mi nechce verit v ten vas Utes, za nimz jsou reky plne mlika… No nic, vsak uvidime.
Tak popojedem?“
Jeli k Hlavni silnici. Slunce nechavali po leve ruce. Natalie mu v posledni dobe uz ani v myslenkach nerikala Tvar Velikeho Bre. Dva dny jeli tim smerem a vzdalili se od Nicich Zemi a ted uz se urcite nachazeli na uzemi Stastne Imperie. Stale casteji narazeli na pokacene stromy, zaseky na kmenech, znacky vcelaru, lovecke chatky, vyslapane cesticky.
Po jedne takove nyni jeli v nezne sedomodre ranni mlze, ktera delala okolni les trosicku nerealnym. Projeli kolem hnijicich vyvratu, jejichz spletene vetve vytvarely nepruchodne bariery. Zrejme tu kdysi radila silna vichrice. Vyjeli po stezce nahoru na kopecek. Natalie zatahla za uzdu tak prudce, ze se ji az zarizla do dlani.
Tam vpredu dole stal oddil na konich, rozvinuty do ridke rady.
Pred desitkou jezdcu stal kun s velitelkou. Obycejne brneni Stastne Imperie, zlate srpy a kladiva na sisacich. Jezdkyne byly pripravene do bitvy. Krome supinovych krunyru jeste kalhoty, rukavice, naholenice z tehoz materialu. Tvare zmizely za ocelovymi sitkami s prurezy pro oci. Kone jsou chraneni podobnymi sitkami, hlavy maji prekryte chranici, ktere jim dodavaji vzhled pohadkovych priser. Ani jedna rytirka, ktera si vazi sama sebe, se nevypravi do bitvy bez stitu s erbem a plaste bez rodoveho znaku.
Kolem vladlo ticho. Jen obcas nektery z koni preslapl, trhl hlavou. Cinkl postroj. Tyto zvuky, tak obycejne, se za teto situace zdaly byt vyhruznymi.
„Jestli nejste lupicky, reknete mi, proc se stydite za sve erby?“ krikla Natalie.
Jezdkyne vpredu zdvihla krouzkovou sitku z obliceje. Za okamzik ji nechala spadnout dolu. Kov tak zakryl zlobny usmev Sede Kardinalky mesta Tomu. Katerina krikla:
„Knezno Natalie! Jsme nuceny te zarmoutit. Tve vesele cestovani tady prave konci!“
„Houbelec, pekelec,“ zarval vesele Kapitan. „Udernice pani Bockarevove, sanovne vas prosim, nechte nas v poklidu projet!“
Nic nechapal a nevedel, jak moc je to vazne. A uz vubec necekal jizlivou odpoved Kateriny:
„Knezno, tvuj chlapecek na hrani je moc spatne vychovany, kdyz se micha do zenskeho rozhovoru! Kdes neco takoveho vykopala?“
Nehlede na smrtelne nebezpeci si Natalie odfrkla, kdyz videla Kapitanovu tvar, vyjadrujici krajni ohromeni a urazku. Zarval uz opravdu vztekle:
„Teticko, ty s tou sitkou pres ksicht, nepouzivas ji proti letajicim oplatkam?“
Velitelsky pohyb Kateriny a dlouha, tezka strela uderila Kapitana do prsou. Odrazila se zpet rozstipnuta o
