„Rika se, ze tady v okoli ziji okouni,“ rekla Olga. „Jsou to nesmirne nebezpecna zvirata.“
„Okouni… To by nic nebylo,“ trochu protektorsky rekl Kapitan.
„Rika se…“
„Hele, metalacci moji…“ rekl Kapitan, „povida se taky o vykulenych koblizcich… Ale nam nezbyva nic jineho, nez prece jenom se nejak prepravit. Co si o tom mysli knezna Natal, ktera se nestala milovanou zenou chana?“
Natalie se na nej ukosem podivala, ale peprna odpoved ji z jazyka prece jen nesklouzla. Vznikl mezi nimi podivny vztah. Uznaval Natalii jako vudce, ale neodpustil si jedinou prilezitost, aby si rypnul. Nekdy to vypadalo az detsky. Natalie si musela neustale pripominat, jak je pro nej vsechno nesmirne slozite. U nich byl asi tak setnikem, a ted je pro nej velmi obtizne vpravit se do jejich sveta, kde je vsechno jinaci a podivne. Takze si z toho dela legraci, vysmiva se tomu, vzteka se. A to, co se mu zda normalni, rozciluje a vyvadi z miry Natalii. Faktem je, ze ani ona se leckdy neudrzi. Navic za nej citi zodpovednost, jako za mladsiho sourozence.
Vzdyt ho zachranila pred smrti, vytahla z boje, z jeho vlastniho casu… Situace, z niz ji hlava jde kolem. A jeste navic se musi pretvarovat sama pred sebou, ze nevnima, jak se mu libi. A jeste hromada dalsich veci…
Nevedel, ze psi jsou vycviceni jako pruzkumnici pro takove pripady. Natalie mlcela. Pouze zvlastnim zpusobem hvizdla a pomalu natahla ruku vpred. Psi sklonili hlavy a pomalu se pohnuli po sirokem hrebeni giganticke sedive steny, ktera kdysi prehradila jiz neexistujici reku. Nekdy se zastavovali a cekali na dalsi prikazy. Natalie je hlasitym hvizdnutim posilala vpred. Sli opatrne, coz se v takove situaci dalo cekat, ale klidne. Jenom jednou Boj strnul a podival se kamsi stranou, ale pak hned sel dal. Uz dosli na druhou stranu, kde sedy hreben mostu prechazel v rozpraskanou silnici, prudce zahybajici doleva k obzoru. Sediva cesta, vedla po vyschle zemi. Psi se otocili a vraceli se zpatky. Mnohem rychleji a uplne klidne. Ale prece jenom, prece jenom… Neco z jejich chovani Natalie nepochopila, ale oni sami ji o tom povykladat nemohli.
„Tak co, pejsci,“ naklonila se k nim ze sedla Natalie a natahla ruku. Skakali vzhuru a studenymi cumaky se snazili dosahnout do natazene dlane.
„Takze nam stejne nic jineho nezbyva, pratele… Pojedeme pokud mozno rychle v rade za sebou. Psy na remen. Vzdalenost mezi konmi dve delky. Vpred!“
Pleskla Rosinanta koncem uzdy a kun se rozbehl cvalem po sedem hrebeni. Vypadal pevne. Jeho povrch se pod kopyty nedrobil. Podkovy na nem cinkaly, jako na dobre vypalenych cihlach.
„Stavet tedy Stari umeli,“ pomyslela si Natalie. „Reka vyschla, ale Sedy most tu zustal. Ale jestli umeli tak dobre stavet, tak proc staveli napric rek takove hloupe steny, o kterych se Kapitan vyjadril tak pohrdlive a spatne. Stop!“
Rada se zhroutila. Jezdci se zastavili bok po boku. Z sedych rozvalin na druhem brehu, zpod podivnych hrbolu, se vynorovaly tmavozelene, hbite, mrstne siluety zvirat. Okouni se slevali do proudu. Nehlucne a straslive klouzali k Sedemu mostu. Jako ziva zatka ucpali ten konec, kam mirili jezdci. Zelena zvirata, velka asi jako statne kocky. Supinate, ze stran zplostele telo, ctyri nohy, uzke hlavy a ohromne tlamy. Nejvic pripominaly stiky, ktere kdesi sebraly zabi tlapy, vylezly na breh a jaly se tam zit. Ziskaly prapodivny zvyk dotirat na projizdejici. To si pomyslela Natalie a nebylo ji do smichu. Zelenych stvoreni se shromazdila dobra stovka.
„Stoji tam jako stena. Jsou prilis sebejisti, prilis klidni. Mozna proto, ze jeste nikdy nevideli cloveka. A mozna, ze naopak. Coz by bylo daleko horsi. Videli ho a ne jednou. Vsechna ta setkani skoncila tak, ze tem zelenym tvorum jeste vic narostlo sebevedomi,“ Natalie se nadychla a sklonila hlavu. Predni rady se pohnuly…
„To jsou paradni okounci,“ rekl Kapitan.
Klidne zdvihl automat. Zaznela davka a nejblizsi stikojesteri se kutaleli po hrebenu. Nekteri zustali lezet na miste, jini se nehlucne zmitali. Pres ne, s tupou upornosti, postupovaly zadni rady.
„Neboji se,“ pochopila Natalie. „Nelekli se samopalu. Vubec si nespojuji ten zelezny zvuk se smrti ostatnich. S nimi se musi zachazet uplne jinak…“
Kone ustupovali. Vydesene frkali. Kolem Natalie se mihla svetlezluta koule. Jeden ze psu vytrhl Olze remen z rukou. Radostne stekal. Takove mnozstvi nepratel ho privedlo do bojove nalady. Vrazil do zelene rady jako sekyra do kase. Kapitan sklonil samopal. Pes zmizel. Po hrebeni se zmitalo sycici klubko. V propletenci zelenych tel se obcas mihlo neco svetle zluteho. Z koule sem tam odletala mrtva jesterka, ale ze vsech stran se k ni vrhaly dalsi a dalsi. Klubko se dostalo daleko do bojove sestavy jesterek. Hlavni sily se vsak uporne pohybovaly smerem k jezdcum. Natalie pochopila svym zostrenym citem rytirky, ze jeste okamzik, a bude vsechno ztracene, jakmile je nepritel obklopi ze vsech stran.
„Drzte druheho psa,“ vykrikla. „A kone taky!“
Seskocila z Rosinanta a vrhla: se kupredu. Dlouhe uzke ostri mece se leskle zablysklo a hned v nasledujicim okamziku ztratilo svou zarivost.
Vzduch kolem se najednou stal hutnym a zelenym. Skladal se z hlubokych zubatych tlam. Naskakovaly na ni. Mirily do obliceje, zakusovaly se do bot. Po brneni skripaly jejich zuby. Dlouhe uzke ostri zbesile letalo v tom
zelenem, zubatem, studenem vzduchu a silou ho prosekavalo. Boj to byl ne na zivot, ale na smrt. Natalii bylo krusno. Stala se bleskem, ktery nemyslel, ale jehoz kazdy zasah byl smrtelny. Ostruhou! Spickou mece! Botou! Kinzalem! Bolest pod kolenem — kinzalem! Zvirata chapou jenom vztek a prichazejici smrt!
Cas od casu kratce stekal samopal. Kapitan s Olgou strileli presne a opatrne. Bali se, ze by mohli zasahnout Natalii. Stala se Smrti! Pro jakekoli jine city a pocity tu nebylo misto, ani cas.
Klubko se prekulilo doleva, smerem ke kraji propasti. Letelo z hrebenu. Az daleko dole uhaslo vydesene psi zakvileni. Natalie, podporena vzteklym zalem z te ztraty, bodala a sekala, dokud nezjistila, ze ma kolem sebe cisty vzduch. Jesterky, ktere masakr prezily, se rozbihaly pryc. Posledni se mihly u podivnych pahorku a rozvalin. Hreben byl pokryty zelenymi mrtvolkami a boty klouzaji v blede ruzovych louzich.
Natalie, jako slepa, se pomalu vydala kupredu. Srdce ji zbesile busilo, bolela ji zada, po celem tele behali mravenci, citila vsechny svaly. Zkrvaveny mec najednou strasne ztezkl. Tahla ho za sebou a jeho spice brazdila suchou zem. Natalie ho zarazila do kopecku zeminy az po rukojet, aby ho ocistila od krve. Prudce ho vrazila do pochvy. Vycerpane stala a trochu se pri tom potacela. Bylo ji strasne lito Boje. Videla, ze vedle Olgy sem bezi Horn. Ceni zuby na mrtve jesterky, vrci, rozhlizi se a hleda bratra. A Boj nikde neni.
Kapitan k ni dosel, vzal ji za ramena a podival se ji do oci:
„Fiha! Musim priznat, ze jsi mi celou dobu pripadala jako nejaka, filmova herecka, ale ted, kdyz vidim tahle jatka… Zacinam si te vazit, Natalko. Beru te vazne!“
Natalie unavene setrasla jeho ruce. Dokazala premoct i strasne silne prani pritisknout se k nemu. Dopotacela se ke kopecku, sedla si a unavene si natahla nohy. Pod kolenem ji bolelo cim dal tim vic. Kus drin byl vytrzeny a ze skrabancu tekla krev.
„Musime to prevazat,“ rekl Kapitan.
Sedel vedle ni a v ustech prevaloval nezapalenou cigaretu.
„Casu dost,“ Natalie se na nej nedivala. „Nic to neni.“
„Knezno, vzdyt ty muzes i zabit…“
Natalie se unavene usmala:
„Myslis, ze se mi to jeste nestalo?“
„Mno, coze?“ rekl Kapitan. „Kardinal Richelieu zvlastnim ediktem zakazal souboje, ale na kazdem narozi rincely rapiry…“ zmackal cigaretu a hodil si ji pod nohy. „Boze, co je to za idiotsky svet!?“
„Tebe ani nenapadlo, ze tenhle svet je potomek toho, co zustalo po tvem?
Ne my, ale vy Stari jste se propracovali az k Mraku…“
„Mas pravdu,“ souhlasil po chvili. „Ale stejne mam nadeji… Co kdyz tenhle svet neni mym svetem? Treba je to nejaky paralelni…“
„Coze?“
„Nekdy jindy ti to vysvetlim. Proste jiny. Ne muj svet se dokodrcal k Mraku, ale nejaky jiny…“
„Ale vzdyt vsechno poznavas?“ vyjekla Natalie. „I Sedy most, i pohadku o Jedovatem zlatu… Tvuj svet nemohl skoncit nejak takhle?“ mavla rukou kolem sebe.
„Nejhorsi na tom je to, ze mohl. Mohl skoncit jeste daleko hur…“
„Tak vidis,“ rekla Natalie. „A jeste jednu vec. Zmenilo by se pro tebe neco, kdyby ses ocitl v nejakem jinem svete, ktery se tomu tvemu takhle podoba?“
„Mas pravdu, nic.“
„Tak, tak. Poslys, jak se vlastne jmenujes?“
„Kapitan,“ odsekl. „A tecka! Chapej, mam takovy pocit, ze moje jmeno shorelo i s tim vrtulnikem…“
