smutkem predala dalekohled Olze. Kapitan se dival na Mesic neozbrojenym okem a drbal se na zatylku:
„Ne, driv byl daleko mensi. Poradne se priblizil…“
Kilometrovnik osmy
O Zlatoustem
Na dalekem utesu, smutny a smesny,
prednasi svou lstivou rec…
Kavalkada uhnula daleko na jih od Hlavni silnice. Z jedne strany to bylo nebezpecnejsi, ale neznamo je desilo min, nez oddil Rudych Dablic, ktery je asi pronasledoval. Jakmile se o tom Kapitan dozvedel, odsouhlasil tento postup. Kvuli nemu sundaly z nakladniho kone baliky. Vubec neumel jezdit, ale hrdinsky trpel. A to je nakladni sedlo pro novacka daleko pohodlnejsi, nez normalni.
Natalie se brzy presvedcila, ze spolecnik, ktery se tu tak necekane objevil, jim nebude na obtiz. Naopak muze prinest hodne uzitku. Ten jeho 'samopal' byla strasliva zbran. Kapitan demonstroval jeho ucinky na kmeni stromu. Co umi 'granaty', podivne kousky zeleza, odmitl ukazat. Vysvetlil jim, ze jich ma prilis malo. Ujistil je, ze jsou jeste ucinnejsi nez samopal. Musely mu verit. Krome toho mel u sebe krabicku, v niz byla strelka, ktera stale ukazovala jednim smerem. A taky hodinky na ruce… Natalie jen s velkymi obtizemi uverila, ze ta drobounka krabicka dokaze nahradit ohromny vezni stroj, kde jsou ozubena kola vetsi nez clovek. Vsemi temito zazraky byla desne nadsena, ale…
Ale byly pramenem mrzutosti a neklidu. Kapitan se svymi zbranemi a ostatnimi vecickami byl symbolem jakesi drevni prevahy. Co z toho, ze z cele sily a sveta Starych zustal na zivu jenom on a jeho zasoba streliva nebyla nekonecna. Co z toho, ze konec sveta Starych byl straslivy. Kapitan byl tady hned vedle ni, desiva smesice bezmoci a sily. A jeste ten jeho vzhled!
„Ale ja pro nej nejsem zena Starych!“ po kolikate uz si podrazdene opakovala Natalie.
Nepomahalo to.
Neumele se pohupoval v sedle vedle ni. Byl silny a opaleny. Mlcel. Zpocatku se na nej Natalie s Olgou vrhly jako lovecti psi na lesniho jestera a vyzadovaly podrobne vypravovani o svete Starych. Ochotne vypravel. Po nejake dobe divky pocitily jakesi presyceni a unavu. Prilis mnoho znalosti se sesypalo na jejich hlavy, prilis mnoho veci se zdalo byt kouzelnymi pohadkami. Rozum se bouril, neschopny vyrovnat se s takovym naporem. Navic jeho vypraveni vsechno prevracelo vzhuru nohama. Nicilo mnohe z toho, co vetsina velmi chytrych lidi v prubehu veku povazovala za nezmenitelne jistoty. Natalie, aniz by si to priznala,
se snazila vymyslet neco, co by dokazalo vratit vsechno do puvodniho stavu, aby si mohla opet prisoudit svou puvodni roli a Kapitanovu trochu oslabit. Donutit ho k zavislosti… Aspon trosicku… Ale v tomtez okamziku ji ho prislo lito, protoze navzdy ztratil svuj svet. To, ze jeho svet zahynul az nejakou chvili po tom, co zmizel, ho nemohlo utesit. Spis naopak. Zmitala ji cela paleta ruznych citu a pocitu. Vytvarel se velmi slozity vztah ke Kapitanovi. Olze bylo lip. Nemucila se pochybnostmi, stouranim ve svem nitru. Navic se ukradkem koukala na Kapitana, az si Natalie vzpomnela na jeji zvyky.
„Nakonec to neni nerest, ale spis probudivsi se rodova pamet. Fuj tajbl! Prusvih!“ pomyslela si.
Krajina kolem vypadala ohavne. Kapitan ji, buhviproc, pojmenoval mesicni. Kolem se tycily hole kopce s prilis ostrymi a nepravidelnymi obrysy, nez aby je stvorila priroda. Stridaly se s ohromnymi jamami, v nichz by zmizel i ten nejvyssi chram se vsemi vezemi. Vypadaly jako desive rany v tele zeme. Jakesi nepochopitelne rozvaliny neznameho urceni. Hromady rezateho zeleza, to Je vsechno, co zustalo z prastarych zahadnych staveb. Giganticke kovove ulomky cehosi urcite nesmirne chytreho, co nepodlehlo korozi, ale stejne to nevydrzelo natlak Casu. Naklonene prolamovane vezicky se tahly jako nekonecna rada az nekam daleko za obzor. Kostry samohybu staly misty po stovkach. Museli je zdaleka objizdet. Zeme tu byla zalita cimsi tvrdym, ale misty uz popraskanym. Jinde vypenily tmavozelenosedive vlny a naveky ztuhly. Vypadaly jako plameny, jez tu zacaroval nejaky zly kouzelnik. Kopyta koni po nich klouzala a drtila je na smradlavy prach. Napul rozpadle zaklady cihlovych kominu vypadaly jako kdyby vychazely z kuchyni zlych podzemnich duchu. Jine, neposkozene, se tycily do vyse. Hladinu jezer, naplnenych smrdutym bahnem, lenive prorazely tezke bubliny. Dlouho, dlouho napuchaly, a potom praskaly s neprijemnym mlaskavym zvukem. Nekde to klokotalo a dymalo. Nekonecne dvojite linie, prorezavele a pokrivene kovove pasy — 'koleje'. S pozustatky 'vagonu , coz byly obludne hromady zeleza na masivnich kolech; zapadle az po osy do zeme, se setkavali velmi casto. A nikde ani travicka, zvire. Mrtva zeme. Zeme znicena clovekem. Psi se drzeli koni. Ani je nenapadlo odbehnout o kousek dal. Kone uz byli unaveni, ale klusali, jen aby uz minuli tohle mrtve kralovstvi zaklete clovekem. Nebylo mu konce kraje.
„Nejsem schopna to vubec pochopit,“ postezovala si Natalie. „Byli jste tak silni, skoro jako bozi, ale vubec jste neuvazovali co delate? Zeme se vam pomstila. Vypada to…“
Kapitan bezmocne rozhodil rukama a se zlosti v hlase rekl:
„Kdyby se nas byl tak nekdo, Natalko, casteji ptal…“
Natalie si uz nejak zvykla, ze ji tak podivne rika. Ustoupila.
„Ale mohli jste se prece bourit, kdyz se vas neptali?“
„Ale, Natalko…“ Kapitan si vsunul do ust bilou trubicku. 'Vis, kdyz je kolem tebe jenom strach, utinaji se hlavy na namestich a tak podobne, je stale jeste docela jednoduche bourit se. Aspon si to myslim. Jenze, kdyz prijde misto strachu lenost a vsichni na vsechno kaslou…“ vyplivl trubicku aniz by ji zapalil. „Kdyz lidi sedej, chlastaj a tak nejak zhnusene si myslej: 'Co se stane az vsechno propijem a rozkradem? Bude to dokonce zajimave! Nejsem hrdina, ani filozof. Zil jsem, jak jsem zil, bojoval, jak to slo. A kdo mohl vedet, ze ja jediny se budu muset za to vsechno zodpovidat?“
Bolest a smutek znely v jeho hlase uprostred silene znicene prirody tak, ze Natalii zacalo byt strasne lito nejen jeho, ale i sebe. Lito neceho, co nebyla schopna vyjadrit slovy. Obratila se k nemu a tise rekla:
„Promin.“
„A co ted? Kdybych aspon vedel, cim to vsechno skoncilo. Vypadalo to, ze nas vsechny chteli vyvest z toho pekla.“
Boj zacal vztekle stekat. V temze okamziku se k nemu pridal Horu, Natalie znala sve psy, a proto vedela, ze ted stekaji na nebezpeci. Na neco ziveho. Prakticky se nedalo ani predstavit, ze by se tady mohlo nachazet neco ziveho, at uz lide nebo zvirata. Ale Natalie vytahla mec. Vsechny myslenky na neco postranniho byly ty tam. Okamzite se zmenila v rytirku pripravenou k souboji na zivot a na smrt. Kapitan si pripravil samopal ke strelbe.
N a te strane, kam stekali psi, zahledli cosi, co tam viditelne patrilo, ale take na druhou stranu bylo cizorode. Oskliva chatrc na vrcholku holeho vrsku sestavena z prken, nerezove oceli a prapodivnych ulomku cehosi nepoznatelneho. Priserne hnusna a presto nevypadala opustene. Pred ni se tycily dva vysoke kuly a na nich se skvely lebky, jak lidske, tak i zvireci.
Natalie, ktera jela prvni, zastavila kone. Zaklonili hlavy a zhnusene a se strachem se divali na to divadlo. Nic nechapali. Psi se mohli potrhat stekotem.
„Divosi?“ rekla tise Natalie a ohledla se na Kapitana. Takoveho ho jeste nevidela.
„Lebky, to znamena…“ brucel si pod nos, „Na kulech… Jine domy tu neni videt… Co kdybychom odtud vypadli? Nebo to rozstrilim na sracku! At tu zije kdo chce, musi to byt sebranka…“
„Uz je pozde ustoupit,“ rekla Natalie. „Psi vzbourili cele siroke okoli.
I mrtvolu by vzbudili.“
„Poslyste!“ rozlehl se leknutim a rozcilenim chraptivy Olzin hlas. Divka s lukem zavesenym pres zada uzavirala kavalkadu. „Co kdyz je to Slavik loupeznik? Presne to odpovida tomu, co jsem cetla!“
„Co o nem vite?“ zeptal se Kapitan, aniz se otocil.
„Vladne dedictvim Velikeho Bre,“ snizila hlas Natalie. „Jsou to strasne kletby, ktere dokazou srazit k zemi
