kazdeho… Je to smrt!“
„Jake kletby? K certu!“ Kapitan skoro kricel. „Jake to mohlo byt zaklinani?“
Plat zeleza, slouzici misto dveri, se otevrel a zvonive uderil do steny chyse.
Odtud se na kratkych nozkach vyvalil nestvurny tloustik. Kolebal se jako kachna. Mel biloruzovou kuzi, jez se leskla. Tlustyma rukama si pridrzoval ohromne bricho. Byl nahy, jenom kolem beder mel omotany jakysi hadr. Hlavu mel absolutne lysou. Tri brady a tvare mu visely jako vlajky za bezvetrneho dne. Oci vypoukle, ohromne, cerne bez belma vypadaji jako cerne koule. A nos je jako kulicka napul vtlacena do testa. Rty odule a usta siroka. Vypadalo to, ze usi snad nemel vubec. Presto prese vsechno nevypadal nijak hruzostrasne, spis legracne. Stal a dival se na jezdce. Od jeho nohou se k nim valily drobne kaminky. Psi se rozstekali jeste hlasiteji.
„Jsou tady ve vesnici bili, tatiku?“ zarval najednou Kapitan a septem pres rameno dodal, aniz by se otocil: „Olgo, davej bacha na okoli.“
Tloustik se ozval line a dokonce lhostejne, avsak prekvapive hlubokym a zvucnym hlasem:
„Tolik lidi a zvirat… Tu cernou herku sezeru hned! Mam hlad! Potom snim jeste nekoho, ale tu modrookou si zatim necham. S ni se mohu i pobavit. Ale ten vousac nebude k nicemu, ani vodu nosit neumi, jenom cumi. Je lepsi hned lebku na kul nasadit, bude to vypadat krasne. Interier je potreba vylepsovat.“
„Strejcku, a nezda se vam, ze vase misto je hned vedle hajzliku v cele?“ krikl jako odpoved Kapitan.
Tloustik, jako kdyby ho neslysel, mlel stale sve:
„A psy zbastim mozna taky hned…“
„Hastros nejakej,“ rekla Natalie skoro vesele.
„Ja bych radsi hned…“ navrhoval Kapitan.
„Pockej,“ rekla Natalie. „Co kdyz je to blazen? Odkud bychom meli vedet, jaka plemena ziji v okoli? Tady opravdu muze zit jenom silenec…“ „Natalko, mne se ty lebky vubec nelibi..“
„Mohl si je nekde nasbirat.“
„Ekonomika musi byt ekonomikou!“ najednou zarval tloustik a Natalii zachvatil pocit, jako kdyby ji nekdo dloubal tupym hrebikem do zatylku. Neboli to, ale je to neprijemne.
Naopak Kapitan se trochu rozveselil. Dokonce se nadzdvihl v sedle a krikl vzhuru do kopce:
„Tatiku, jenom bez voluntarizmu! Ja jsem tedko generalni tajemnik, takze te muzu vyloucit!“
Tloustik na jeho slova vubec nebral zretel. Sikovne se spustil do poloviny kopce a sedl si na kladu, ktera tam zrejme kvuli tomu lezela. Pohodlne si oprel nohy o zem, umistil bricho na tlusta kolena. Rozevrel ohromna usta. Vypadala jako cerna jeskyne, obklopena bilymi ostrymi zubisky. Nad mrtvou zemi, hromadami rezaveho zeleza, prapodivnymi odpadky a pustinou zahrmelo:
„Nase ekonomicka politika musi zabezpecit dalsi rozvoj socialistickeho prumyslu a zvlaste jejich nejprogresivnejsich smeru — vseobecnou elektrifikaci a chemizaci narodniho hospodarstvi. Zrychleni rozvoje zemedelstvi a rust jeho duchodu. Rozsireni vyroby spotrebnich predmetu a zlepseni vseobecne pece o obyvatelstvo…“
Znovu do Nataliiny lebky vnikl hrebik. Od nej se rozsirovalo opajejici a paralyzujici teplo. Neviditelne vlny ji omotaly a zacaly ji konejsit. Rosinant se pod ni prohnul, jako kdyby ho neviditelna tize pritahovala k zemi. Utichlo stekani psu. Jejich hlavy se kyvaly mezi roztazenyma nohama v taktu tajemnych zaklinadel. Skrz drimotu, ktera ji obtacela, pronikl jako ostri Kapitanuv hlas:
„Natalko, co se to s tebou deje? Vzpamatuj se!“
Ale skretuv hlas nabral na sile. Hrmel, ale zaroven byl i sametovy a sladky, nezne pronikal do kazde bunky tela.
„Nektere z techto problemu vznikly objektivne. Za posledni dva roky nam ani pocasi prilis nepralo. Ztraty, ktere nas postihly diky kapricum pocasi a zivelnych katastrof jsou znacne…“
Natalie rozevrela prsty. Podobaly se vatovym prstikum panenky a mec se zabodl u konskych kopyt. Uz nebyla schopna si uvedomit, jestli se Rosinant potaci, nebo jestli to s ni tak mava v sedle. Psi lezeli bez hnuti. Lezel i Kapitanuv kun. Stal vedle nej a horecnate cosi vytahoval z kapsy na prsou. Vedomi se ji kalilo, haslo, ale poslednim usilim dokazala rozevrit oci, ktere snad mela slepene medem. Uvidela, jak se Kapitanovy zuby zablyskly ve vzteklem usklebku. Jak mavl rukou a kricel:
„Chytej, parteigenosse!“
Granat, zelezne zubate vajicko, letelo vzhuru k Slavikovi loupeznikovi. Nechavalo za sebou tenoucky pasek dymu. Vrtelo se.
Pak najednou cosi zarachotilo. Zeme vyletla vzhuru ve smesi s dymem.
Lepkave siti, obklopujici Natalii, pomalu talo. Pohnula se v sedle. Zazvonily trmeny. V celem tele ji bodalo, tak nejak zevnitr a do koncu prstu se ji zapichovaly tenoucke jehlicky. Zdalo se ji, ze ji krev lechta, kdyz tece tepnami. S obtizemi vysvobodila botu z trmenu a sklouzla po teplem konskem boku. Pritiskla k nemu tvar. Ostry, znamy pach kone ji vracel sily.
Kapitan Natalii otocil tvari k sobe a neklidne se ji podival do oci: „Jsi v poradku, knezno?“
„Jsem,“ hlesla Natalie. „Co je s nim?“
„Je na kousky, rozhazeny po koutcich sveho panstvi. Ovace se zmenily v bourlive tleskani…“
„Poslys, nemohl by ses vymacknout srozumitelneji?“
„Bez problemu,“ odpovedel Kapitan. „Jste kouzelna, knezno…“ Natalie doufala, ze jeji pohled byl dostatecne ledovy:
„Takhle nejak se chovaji u hospod prodejni muzi, kdyz se chteji zavdecit zenam… „
„Mno, jo. S tim vasim matriarchatem je to vsechno opacne, pani rytirky…“
Otocil se a dosel k svemu koni, ktery se prave zdvihal ze zeme. Prehnane vesele si hvizdal.
„Poslys!“ okrikla ho Natalie a buhviproc se pri tom necitila jako vitez.
„Co je to ekonomika?“
„To je takova vec, ktera musi bejt!“ odsekl Kapitan pres rameno.
Kilometrovnik devaty
Most a brehy
Nam patri hore a ne smutek.
Divame se na hrdiny.
Odnikud nikam jednou staveli…
Natalie je uvidela prvni a zakricela, aniz by se otocila: „Tryskem!“
Pobodla Rosinanta ostruhami. Pleskla ho bicikem po boku, az se rozbehl plnym cvalem po poli. Vitr ji bil do tvare, rozhazel vlasy, ktere trcely z helmy. Dlouha cerna hriva ji slehala po tvarich. Natalie znovu uderila kone bicem a ohledla se. Vsechno bylo v poradku. Kapitan obema rukama drzel uzdu. Vysoko nadskakoval v sedle, ale byl za Natalii tak o dve konske delky. Nakladni kun, ktereho mel privazaneho k sedlu, ho malem predbehl. Vaky nadskakovaly, rincely a rachotily. Olga uzavirala skupinu. Uzdu pohodila na konsky krk a luk mela pripraveny k pouziti. Psi leteli daleko vpredu.
Natalie se ukosem podivala doleva. Jezdci v zarivych plastich hazardne bicovali sve kone. Jejich skupinka se jiz rozsypala do nerovneho zastupu. Nad hlavami se jim kyvaly zarici hroty kopi, ktere meli pripevnene ve smyckach u trmenu. Ve vetru se trepetala pera turbanu. Natalie nemilosrdne pracovala bicikem. Ocima si merila bod, kde se stretne jejich cesta s trasou jezdcu v plastich. Vypadalo to, ze se neprotnou. Presneji receno zaostavali, takze se na jejich cestu dostanou az daleko za nimi. Ze vsech sil se snazili je predjet, odrezat cestu, ale Natalie prudce zahybala doleva, smerem k pruhu lesa na obzoru.
„Natalko, mam po nich strelit?“ zakricel Kapitan skrz vitr, ktery mu plnil usta.
