„Nech toho, nebude to zapotrebi!“ krikla Natalie. Ohledla se na pronasledovatele. Ano, beznadejne zaostavaji. Vypada to, ze uz si toho take vsimli a mackaji z koni posledni sily, aby vysli z prohrane honby se cti. Ten, co jede v cele svych lidi, mlady a cernobrady, je docela sympaticky. Na turbanu mu zari mnozstvi drahokamu. Urcite je to chan. Zachytil jeji pohled a zakricel. V jeho hlase znely noty horke nadeje. Podivuhodne komolil slova.
„O modrooka, ty bys byla moji nejmilejsi zena!“
Oddelovalo je tak deset konskych delek a vzdalenost se zvetsovala. „Diky za nabidku!“ vesele zakricela Natalie. „Mozna nekdy jindy. Sbohem!“
Vtom se rozlehl Kapitanuv hlas, ktery vyzval bradace, aby delal se svym konem neco jineho, nez pronasledoval devcata. Co mel udelat Natalie nepochopila. Vypadalo to, ze chan taky ne. Ocitli se na kraji lesa. Natalie se ritila mezi tlustymi kmeny, ktere obaloval zeleny mech. Pritiskla hlavu k Rosinantove siji, aby si ji nerozbila o nejakou nizko rostouci vetev. Kone uz nepobizela, ale ani ho uzdou nijak neomezovala. Ne, vsechno je v poradku. Do lesa nezajeli. To znamena, ze vsechno, co je napsane v kronikach, je cista pravda. Nicmene ji z toho neni nikterak lehceji. Spis naopak. Znamena to, ze to, co je tam napsane o daleko hnusnejsich vecech, muze take byt pravda.
Rozpareni kone pomalu zpomalovali, pak se zastavili. Kapitan se okamzite zeptal:
„Co to melo byt za blazinec? Sultan na lovu?“
„Na vlastni oci jsem je videla poprve v zivote,“ rekla Natalie. „Cetla jsem o nich v kronikach. Jsou to lide ze Zeme Jedovateho Zlata. Vypravi se, ze v pradavnych dobach tam zil zly chan Rasi. Chtel mit hodne zlata, a tak poslal desne mnozstvi kovovych ptaku, aby zasypali zem jedem. Zem se jim napojila a z ni vyrostlo mnoho zlata. Strasne moc. Jenze i ono bylo jedovate a kdo ho vlastnil, brzy umiral,“ rekla nejiste, ale Kapitan se ani neusmal. Proto se opatrne zeptala: „Bylo jinak, ze?“
„Ale ne, mohlo by se rict, ze to tak opravdu bylo,“ zamyslene rekl Kapitan.
„Lidska pamet je stejne hrozne zajimava vec. Co vlastne od tebe chteli?“
„Vypravili se na najezd. Za zenami,“ mrzute rekla Natalie. „Maji to tam, jak se pise v kronikach, vsechno naopak. Jejich rytire jsi videl, jsou to muzi. A zeny…“
„A zeny tam, jak je to mrzute, vari muzum polevku.“ domyslel se Kapitan. „A s meci po lesich nepobihaji,“ siroce se usmal. „Celou dobu se snazim predstavit si te v satech… Urcite by ti strasne slusely… S velkym vystrihem, stazene do pasu, nabirane rukavy…“
„Saty jsou odev z mytu,“ suse rekla Natalie. „Lidi uz davno zapomneli jak takove obleceni vypada.“
„Vzdyt to rikam, ze lidska pamet je vec nesmirne zajimava,“ nevzrusene souhlasil Kapitan. „Prisel jsem k tobe nach haus v odrenych dzinach znacky Levis Straus…“
„Zase nejaka sprostarna?“
„Ani nahodou,“ rekl Kapitan. „Proste se divim, ze jste tvar dzin nezapomneli.“
„Rika se, ze pred Mrakem nosili dziny vyhradne zakladatele dnesnich slechtickych rodu.“
Kapitan si odfrkl a mlcky poodjelo kus dal.
„Nebylo by od veci vyzkouset si ty saty, ze?“ zasnene se zeptala Olga.
Natalie zvedla nos nahoru, odvratila se a krikla:
„Jedem dal! Brzy nam dojde voda. Musime najit nejaky pramen.“ Les nebyl nijak veliky. Za nim se az k obzoru prostiralo pole. Bylo zarostle trsy fialove travy, ktera podivne selestila v tichem vetru. Chvilemi to vypadalo, jako by tichounce kvilela a zalostne stenala.
Po chvili se vyjasnilo, ze to neni travou, ze se deje neco podivneho. Zalostne stenani slo odnekud zespoda. Nebylo jasne, jestli jsou to vzlyky nebo vzdychani, ale sililo to. Kdyby se to alespon zdalo jenom Natalii. Kapitan se neklidne vrtel v sedle, dokonce vyplivl prave zapalenou cigaretu. Olga se ostrazite rozhlizela. Psi i kone se chovali cim dal tim neklidneji. Kavalkada jela za doprovodu stenani a narikani. Nastal okamzik, kdy Natalie prudce zatahla za uzdu:
„Stujte! Takhle uz to dal nejde! Musime se pokusit zjistit…“
Kapitan nervozne potukaval po hlavni samopalu.
„Slysite? Ztichlo to!“ rekl.
Opravdu, zvuky utichly. Ne! Opet sten, kratky a okamzite preruseny.
A znova. Ticho. Rosinant preslapl a opet…
„Pane boze,“ napadlo Kapitana. „To je zeme! Sama…“
„Coze?“ nechapala Natalie.
„Zeme stena… Hele…“ seskocil ze sedla.
Zaknucel a zkrivil tvar. Samozrejme ho bolelo tam, kde to boli kazdeho nezkuseneho jezdce, zvlast po tak zurive jizde. Poodesel nekolik kroku. Tvrde dusal botama po zemi. Ano, bylo to ono. Na lehky dotyk nohy, tlapy, ci kopyta odpovidala zeme zalobnym stenanim. Vydali se doleva a neutichalo to. Dali se doprava a vykriky je pronasledovaly dal. Nedalo se nic delat, prece nemohou zpatky. Nemelo smysl zacpat si usi, nepomohlo by to. A navic museli pevne drzet uzdu, nebot zjanceni kone zacinali streckovat.
Tisili kone jak to jenom slo a jeli se stisknutymi zuby po placici rovine. Natalii se zacalo zdat, ze se z toho zblazni. Podle tvari svych pratel soudila, ze na tom jsou stejne. Kapitan nakonec rozvzteklene zacal vyrvavat nejakou podivnou pisnicku:
Ale i on zmlkl. Cele to bylo strasne ve spojeni s narkem a placem zeme. Natalie nemohla snest smutek, nesouci se nad polem. Stari museli strasne urazit zemi. Dlouho jim to trpela, ale nakonec nevydrzela a tvrde je potrestala. A ted nesnasela ani prosty dotek cloveka, ani jeho sluzebniku — zvirat.
„Ale, my jsme bez viny,“ kricela Natalie a utirala si slzy, ktere ji stekaly do koutku ust, takze mela v puse slano jako v detstvi.
Zeme bezutesne plakala. Nedalo se ji nic vysvetlit, poprosit o odpusteni, utesit…
Potom uvideli vpredu, pod Tvari Velikeho Bre, kteremu Kapitan proste rikal Slunce, neco jako trhlinu v zemi, roklinu. Brzy se ukazalo, ze strz jde obema smery, aspon tak daleko, kam oko dohledlo. Byla hodne siroka a hluboka. Tak by urcite vypadala reka, kdyby najednou vyschla. Mozna, ze tady opravdu kdysi tekla reka. Urcite. Napravo byl videt sedivy most, ktery spojoval oba byvale brehy. Velmi podivny most. Hutna sediva stena, tlusta a mohutna. Prehradila koryto odshora az dolu.
„Z toho materialu, by se mohlo postavit cele mesto,“ pomyslela si Natalie. „A nebylo by zrovna male.“
Na druhem brehu bylo videt same sedive rozvaliny a rozpraskana stuha cesty stejne barvy, ktera ubihala az za obzor.
„Prehrada,“ rekl Kapitan. „Je to ona. Hnus fialovej! Jeji rozloha byla stejna jako ctyri Francie.“
„Je to most?“ zeptala se Natalie.
„To byl takovy zvyk, pospinit zemi,“ rekl zle Kapitan. „Divim se, ze zeme cloveka nevykorenila uplne, kdyz ji dosla trpelivost… Mozna ze, mu prece jenom dala sanci.“
„Kroniky se zminuji o Sedivych mostech, ale presneji o nich nemluvi,“ rekla Natalie. „Co budeme delat? Musime se nejak dostat na druhou stranu. Objet se to neda.“
„To je pravda,“ Kapitan zdvihl dalekohled k ocim. „Kdybychom jenom vedeli, ze se nam to nerozpadne pod kopyty nasich koni. To bychom potom leteli dolu strasne dlouho. Bylo by to smutne. Letet jen tak bez padaku.“
„Brzy zapadne Tvar Velikeho Bre,“ rekla Olga. „Jestli je to opravdu Sedy most, tak se k nemu vaze jeste jedno vypraveni. Rika se, ze v noci vychazeji ven ti, co ho staveli a saji z poutniku krev.“
„Spis ne,“ rekl Kapitan. „Jeji stavitele uz davno zesnuli v teplych postylkach, v kruhu sve rodiny, ktera byla pysna na tak slavneho dedecka. I kdyz… V tom vasem silenem svete je mozne snad skoro vsechno. Uhadni, co se skryva za tou desivou pohadkou?“
