„Zmiz!“
Devce zmizelo ve tme.
„Sedlej kone!“ Natalie chytila Olgu za rukav.
„Nepockame radsi do rana? Treba se sam objevi…“
„Sedlej kone! A prestan se sklebit!“
„Rozkaz, ma pani,“ rekla Olga s podivnou intonaci.
Otocila se na podpatcich a rozbehla se ke staji.
Vbrzku vyjely z brany. Cvalaly po dlazdenych i nedlazdenych ulickach, Projizdely kose pruhy svetla z olejovych lamp, padajici z oken domu. Lide uskakovali, letely za nimi nadavky. Dvakrat dokonce i nocniky. Zvonive se rozbily daleko za nimi. Jeste stesti, ze nenarazily na jizdni strazniky.
U mestske brany vsak jejich stesti skoncilo. Byla uzavrena ohromnou zavorou, vytesanou z jedineho kusu mohutneho stromu. Na koncich mela kovana oka, kterymi strazne protahly mohutne zamky, spojujici zavoru napevno s vraty. Navic tu byl jeste masivni retez, protazeny dalsimi ctyrmi oky kousek pod zavorou. To, samozrejme, musely cekat v kteremkoli meste Stastne Imperie. Natalie na to ve svem rozhorceni zapomnela. Vinu na tom melo dlouhe putovani. Z okenka straznice prilepene ke stene, neproudil ani jediny paprsek svetla. Natalie popojela ke dverim a zabusila na ne rukojeti mece. Busila dlouho. Nakonec se v temnote za kalnym sklem objevil bily oblicej. „Koho to tam Chru honi?!
„Rytirky!“ rekla Natalie. „Musime…“
„Prikaz,“ rekly za oknem a pri tom desne zivaly. „Jestli nemate prikaz z Narodniho vyboru, tak nemate sanci. Brana je zavrena do prvniho kokrhani. „
Natalie zazvonila zlatem na dlani, potom to zkusila s vyhruzkami, ale za oknem zivaly cim dal tim vic. Pak slibily, ze zatroubi na poplach a ze bude rambajz na cele mesto. Sebehne se sem cela posadka a nejdriv Rude Dablice, protoze jejich kasarna jsou nejbliz.
Natalie se prestala hadat. Svesila hlavu a otocila kone zpatky. Do hospody jely krokem. Natalie stekla na Olgu, aby ustajila kone, ale neodstrojovala je. Pak odesla do sveho pokoje.
Zpocatku po nem pobihala jako lesni jester, ktereho chytili do klece pro potechu knizeciho dvora. Pak se trochu uklidnila a sedla si. Dala si mec mezi kolena. Vztekala se kvuli tomu, co se stalo. Nakonec se odhodlala rozbalit pevne zapakovany vak a vytahnout dalekohled. Vztekle foukla na svicen. Sedla si a nohy polozila na parapet. Divala se na Mesic a snazila se tim nadhernym pohledem prehlusit smutek. Najednou se ji Luna rozplynula pred ocima a potahla se mlhou. Natalie si nechapave prohledla dalekohled. Vypadal, ze je v poradku. Nebe bylo take jasne, ani oblacek se na nem nedal najit.
Zjistila, ze ma mokre oci. Udalost pro rytirku nebyvala. Slza tekla po tvari. Natalie ji olizla a najednou se stalo neco uplne strasneho. Natalie sebou triskla na postel a rozbrecela se do polstare. Ze vsech sil se k nemu tiskla, aby nekdo, koho trapila nespavost, neuslysel ty zvuky, ktere by ji dokazaly navzdy shodit v ocich rytirstva. Plakala dlouho.
K svemu neskutecnemu udivu, zjistila, ze se ji ulevilo. Bylo ji mnohem lip. Dokonce i studu ubylo, jako kdyby shodila z ramen nejaky pretezky naklad.
Zabusila rukojeti mece na sklo straznice. Znovu se za sklem objevil rozespaly oblicej, ktery zacal mlit neco o tom, ze do prvniho kokrhani je jeste daleko a do nejblizsich kasaren hodne blizko. Jenze v tom okamziku, k nastvani straznych a pro radost Natalii, zacal v blizkem dvore kokrhat kohout. Jeho „zpev“ znel hlasite a zvonive. Duvod tu byl a zlato ho podporilo. Strazna mohutne zivala.. Vylezla na schody a pomalu se potacela odemknout retez. Natalie vybehla do straznice po kymacejicich se schudcich a s rozmachem tam hodila hrst zvonicich minci. To bylo nejlepsi mozne buzeni, lepsi nez bojovy roh. Vbrzku uz osm mocne zivajicich straznych vytahovalo zavoru z ok. Oprely se o pravou stranu brany a ta po chvili vahani se straslivym skripotem povolila a otevrela se.
Natalie pobidla Rosinanta do cvalu. Nemela ani prilbu ani brneni. Vlasy se ji rozpustily, ranni chlad zmrazil kosili. Mec ji tloukl do boku. Kone nastvane tim, ze meli celou noc sedla, nebylo nutne prilis pobizet.
Malem minuly odbocku.
Patrovy lovecky zamecek ze silnych breven stal uprostred mytiny.
Vsechna okna mel zakryta okenicemi. V skvirach nebylo videt ani svetelko. V staji zacali dusat kone, citili cizince. Rozstekal se pes. Rozespala strazna vyletela ze staje. Natalie na ni tak zarvala, ze strazna opet vletla zpatky a zabouchla za sebou dvere. Zrejme si myslela, ze je to prepadeni kvuli krevni mste. Natalie se nazvedla v trmenech a ze vsech sil zatroubila na roh. Ochraptely, vyzyvavy rev se nesl lesem. Natalie troubila a troubila, dokud nezaskripaly dvere. Ze dveri vylezl onen urostly vousac a ospale si protiral oci. Dival se na Natalii, jako kdyby byla alkoholickym prizrakem.
„Pojd sem!“ zavelela Natalie. „A pohni kostrou!“
Lenive se prikolebal a pritom se skrabal na zatylku. Natalie se sehnula ze sedla, jednou rukou ho chytila ze vlasy, druhou mu prilozila ke krku kinzal. Pomalu a peclive odsekavala slova:
„Jsem knezna Natalie. Neslysels o mne? Jestli ted hned nevyjde ven muj psar… Je vas tu sice hodne, ale vsichni jste haraburdi, vetes, troubove, rozhodnozky. Jestli vejdu do domu, budete skakat ven okny a nebudete se obtezovat jejich otviranim.“
„Ja to beru,“ zabrucel vousac. „Co je mne do toho? Vyridim vsechno.“ „Snaz se,“ pozadala ho Natalie mile, ale hrozive. Kinzal vsak neodtahla hned.
Chlapik zmizel uvnitr. Pri tom se neustale ohlizel a odfrkaval si. Nejakou chvili bylo ticho, potom se ve skvirach objevilo svetlo. Bylo slyset muzske a zenske hlasy, nekdo se fnukave rozciloval, jiny flegmaticky kohosi premlouval. Ramusu i svetla pribyvalo. Natalie znovu zatroubila. Nakonec se ve dverich objevil Kapitan. V te dobe se uz rozednilo a bylo videt, ze jeho oblicej reprezentuje zabavnou smes ulehceni, rozpaku a pokusu zachovat si svoji tvar. Za Nataliinymi zady se Olga uchichtla.
„Polez na kone,“ pochmurne stekla Natalie a prijela az ke dverim. Skokem se ocitl na Rosinantovych za jejimi zady. Natalie ani nepockala, nez se usadi pohodlneji a pobodla kone. Kapitan ztratil rovnovahu. Objal ji kolem pasu. Silne z nej tahlo vino a nenavidena vonavka.
„Ruce,“ suse rekla Natalie.
„A za co se mam tedy… Aha, tady,“ chytil se za vysoke sedlo. „Poslys, tedy musim priznat, ze me sebrali jedna basen…“
„Vojak,“ usklibla se Natalie.
„Kdo by si pomyslel, ze primo ve meste? Je to sebranka, to ti teda reknu…“
„Podrobnosti me nezajimaji,“ rekla Natalie, ale pak se neovladla. „Ne! Ja to nechapu! No dobre, strcili te do pytle, spoutali, ale potom, potom? Namakanej! Schopnej! Holyma rukama by mohl dav rozehnat! Rukou
prerazi poleno, ty drevo s kotletama! Mohls je po zdech rozmazat a utect! To ty ne! Kamaradicky sis nasel! Koho?! Kocicku belovlasou…“
Kapitan zasmusile funel za jejimi zady a nadskakoval mimo takt Rosinantova cvalu. Natalie se citila jako vitez, protoze to pekne rozmazla. Musel horet studem. Jenze v te chvili se k ni naklonil a septl ji do ucha: „Natalko, mate u vas prislovi: 'Sam nezere, ale jinym nazrat neda? „Prislovi znala.
Celou cestu az k mestske brane nerekla ani sluvko.
Kilometrovnik dvanacty
Vsechny barvy zapadu
Plny je vzduch zapomenutych jedu…
Kone opatrne naslapovali, kdyz vstupovali na tmave nabarvene tramy privozu: Sefka protahle zakricela, prevoznice uchopily lano a zaprely se hrubymi botami do bahniteho brehu. Privoz se pohnul v rannim namodralem
