prednost tomu, mit Kapitana na ocich. To, ze na nej bude dohlizet Olga, ji prilis neuspokojovalo.
Jak a co bude lhat, co se tyce jeho sluzby, zivota a vseho ostatniho, tak na tom se s Olgou domluvily zcela presne. Natalie predpokladala, ze Kapitan bude sedet ve svem pokoji. Oproti ocekavani si vedl zcela jinak, primo s vojenskou drzosti. Jakmile se ubytoval a nasnidal, zamichal se do davu mistnich pobudu, zbrojnosek a lovcich, co se shromazdovaly na dvore a cekaly tam na rozkazy svych rytirek. Samozrejme, ze tam byl jedinym muzem, coz ho vsak nikterak nevyvedlo z miry. Natalie dlouho nevydrzela ve svem pokoji a vbrzku stala na galerii. Delala, jako by si nevsimala, co se deje na hlucicim dvore. Videla, jak Kapitan velmi rychle obehral dva konaky pri hre panna nebo orel. Vyhru okamzite utratil za pivo pro vsechny pritomne, coz mu vyneslo vdecnost cele tlupy. Pritahly nekolik penicich dzbanu. Odkudsi se objevila baterie hlinenych pullitru. Kapitan si sedl na nizkou becku hned vedle otevrenych vrat. Natalie sevrela rty, kdyz videla, ze Olga si sedla hned vedle nej. Pujcil si kytaru a spustil podivnou pisen:
Bylo videt, ze hrat a zpivat umi. Olga ho ocarovane poslouchala, bradu podeprenou pestickami. Vsichni kolem ztichli a Kapitan sklonil hlavu na stranu. V ocim mel osameni. Probiral se strunami.
Natalii podivne zastipalo v ocich a nejak se ji zacalo spatne dychat. Bezdeky ustoupila dozadu, ale hned se pak pritiskla zpatky k zabradli a bez dechu naslouchala. Vyrusil ji klapot kopyt.
Ulici projizdela nadherna kavalkada. Kriklave barevne, zarive kosile, modre s rudym, zlute s bilym, zelene a ruzove. Natalie si odfrkla a zasklebila se. Knezna celeho Tumu Irena mela mezi rytirkami tu nejhorsi reputaci. Jejich chovani k ni bylo smesi posmesku a tiche preziravosti. Predevsim byla strasne muzna. Krehka postavicka, jejiz ruce neudrzely ani rapir, natoz bojovy mec. Ani jednou v zivote nepomyslela na rytirske ostruhy, cimz se, samozrejme, navic vyzyvave chlubila. Suitu si vybrala podle sebe. Vecne ji obklopovaly jemne krasavice z vyznamnych rodu, jejichz prstiky byly primo preplneny prsteny s ohromnymi drahokamy. Vsechny byly oveseny zlatymi retizky, naramky. Dokonce nosily na hlavach zlate obruce. Zato sluhove, lovci, jizdni, to vsechno muzi jako panny, silni a pevni. O tom podivnem knizecim dvore, kde si muzi a zeny neprirozene vymenili sve role, se drbalo uz tak dlouho a intenzivne, ze to vsechny nakonec prestalo bavit. Jednu dobu se dokonce rikalo, ze Irena nekde ziskala jediny zachovany manuskript s obrazky starych satu. Prikazala je usit a porada nocni orgie, kde se v nich predvadi. A to je, prosim, pohranicni knizectvi, kde Veliky Bre prikazal, aby se tu vedl zivot jeste prisnejsi, krutejsi a tvrdsi, nez v hlavnim meste.
„Ze by sem val nejaky skodlivy vitr ze zapadnich zemi? Coz by znamenalo, ze prece jenom… Fuj tajbl, co je to za myslenky!“
Rytirstvi v knizectvi Tum prozivalo evidentne upadek. Co by se take dalo jineho ocekavat za vlady takove knezny?“
Rikalo se, ze i v imperatorskem sidle jsou se stavem veci v Tumu velmi nespokojeni. V tichosti se cekalo na hromy a blesky jmenovaciho Dekretu, nemilost s imperatorskou peceti. Jeste dobre, ze Seda Kardinalka mesta Tumu byla zenou panovacnou a energickou. Vypadalo to, ze s ni stalo a padalo knizectvi. Diky ji zrejme jeste neuderil hrom Dekretu.
Ted se cela ta kumpanie, popirajici bozi zakony, pomalu priblizovala k dokoran rozevrene brane Modreho draka. Zeny, pestre oblecene a ovesene drahokamy, muzi podobni Kapitanovi. Ani oni vsak nepohrdli drahocennostmi a okazalym oblecenim. Dokonce i psi byli vsechno jine, nez velke bojove plemeno. Velci, chlupati barzojove v zlatych obojcich pobihali kolem.
„Co se tyce obleceni, drby asi nelzou,“ pomyslela si Natalie. Samozrejme Irenou pohrdala, ale stejne by ji zajimalo, co jsou to ty saty.
Proste jenom ze zvedavosti. Jejim cilem jsou prece vedomosti. Zeny mestech Starych, ktere ji ukazoval carodej-nicka, si nestacila poradne prohlednout, natozpak jejich obleceni.
Irena zastavila sveho sedaka primo proti vratum. Krouzek, obklopujici Kapitana, neprojevil prilisnou uctivost. Ledabyle se uklonily a jeste zdaleka ne vsechny. Opravdovou rytirku by to privedlo do stavu spravedliveho rozhorceni, urcite by si nenechala ujit prilezitost pekne je proplesknout bicem, ale co se da cekat od takove prislovecne svetlovlase mury. Samozrejme, ze se Irena necitila nijak dotcena. Sedela na koni a pohravala si s trojitym retizkem na prsou a nestoudne vyvalovala oci na Kapitana. Jak si rozcilene Natalie vsimla, koukal na ni docela privetive. Natalie vsi silou sevrela rukojet mece. Samozrejme, ze by za to mela ta svetlovlasa kocicka dokonce mela zelene kocici oci — dostat par dobre mirenych facek.
„To je novy minstrel?“ predla Irena. „Proc o nem nic nevim? Drahousku, to nevis, ze lide u meho dvora umi ocenit opravdove umeni?“
Kapitan polozil dlan na struny a uctive se poklonil:
„Prominte mi, Vase Velkoleposti. Jsme lide obycejni a neslyseli jsme, bohuzel, o vasich vernisazich…“
Kdyby byl na miste Ireny kdokoli jiny, tak by takova drza odpoved, navic jeste recena neznamymi slovy, mohla Kapitana stat hodne. Natalii zatrnulo a potom se v duchu prastila do cela. Kdyby vedela, ze umi hrat a zpivat, mohl byt minstrelem a bylo by vystarano. V tom pripade se da jakykoli prusvih svest na podivinstvi umelce, ktere je u nich zcela normalni. Pravda, urostly vousac namiril kone smerem ke Kapitanovi, ale Irena mu gestem zakazala jakekoli akce. Zdvihla prudce ruku, az zazvonily zlate naramky a kolem se rozletla zaplava pablesku od prstenu.
„Zpatky! Mily muj, minstrelove jsou zvlastni parta! Musime se k nim chovat shovivave.“ Opet se otocila ke Kapitanovi: „Vyjadrujes se podivne, minstreli. Kdo jsi a odkud pochazis?“
Kapitan nechal zablysknout sve velkolepe zuby:
„Jsem, mila kneznicko, minstrel Majkl Dzekson. Metelim si to z Velkych Rvacu, coz je okres Troubovice. Neznate to tam, milostiva?“
„Ty kraje jsou mi nezname,“ rekla Irena. „Ale musi to tam byt zajimave, kdyz se tam rodi takovi vyrecni a nadani minstrelove. Nechces ke mne do sluzby? Muzes verit, ze ne nadarmo mi rikaji, ze jsem ctitelka a obdivovatelka umeni…“
„Popremyslim o tom, jasna knezno,“ poklonil se Kapitan. „Co se tyce umeni, tak to jsme pouceni. Je u nas obvykle, ze mrnous, ktery se jen tak tak pusti maminejch sukni, hned pozaduje: 'Mamo, mamo, chci se ucit na umelce… '
Kapitan byl clovek opatrny, ale to, jak si ted z Ireny delal sprtouchlata, bylo tak riskantni, ze to mohlo znamenat jedine — od tech, co mu naslouchali, uz vyslechl vsechny drby o knezne celeho Tumu.
„Jenom aby to neprehnal,“ Natalie byla nervozni. Nastesti Irena kamsi spechala. Proto se blahosklonne usmala na Kapitana:
