se snazila nedat to na sobe znat.
Natalie poprve v zivote videla zenu bez kalhot. Toto slovni spojeni bylo pro ni tak nemozne, jako napriklad „tvrdy vzduch“. Bobrecova zena na sobe mela bilou kosili pod kolena, v pase stazenou vysivanym opaskem. Siroke rukavy se doplnovaly vystrihem, ktery odhaloval ladnou siji. Podolek mela vysity cervenym, modrym a zlutym hedvabim. Natalie musela priznat, ze to vypada velmi hezky. Zena se pohybovala lehce, svobodne a graciezne. Vubec se nestydela za hola kolena svych opalenych nohou. Bylo evidentni, ze je to obvykle zenske obleceni a ze tak tady chodi vsechny.
I hospodyne se na ne divala udivene. Hlavne na ni a Olgu. Kapitan ji ani moc nezajimal. To jenom potvrzovalo, ze obe tu vypadaji podivne. Natalie se, podle sveho zvyku, kousla do spodniho rtu.
„Banu! Banu to chce, matko! Ted nase hosty zazeneme do bani!“ hrmel vesele Bobrec.
Objal zenu kolem ramen a usmival se na hosty otevrenym, mirne chvastavym usmevem stastneho cloveka. Natalie pocitila lehke bodnuti zavisti. Asi poprve se ji zdalo neco v jejim predchozim zivote nespravne.
„Co to je bana?“ prece jenom nevydrzela, kdyz odepinala mec. Bobrec se rozchechtal, ne urazlive, ale tak nahlas, ze se kohout lekl a poodletl o kus dal.
„Neznas ji? No, modroocko… No, knezno a jeste s mecem! Aleno, je ti jasne, co mas udelat? Ukaz nasim hostum banu tak, aby do konce zivota nezapomneli, co to je!“
Velmi rychle Olga i s Natalii zjistily, ze bana je vec, ktera se hned po prvnim seznameni zaryje hluboko pod kuzi a neda se na ni zapomenout. Nikdy! Popsat se vsak da taky tezko.
Horka para, vedro ledove vody, podle vylite Alenou na hlavu v nejnecekanejsim okamziku. Vylekane spokojene zavresteni. Syceni vody na rozpalenych kamenech. Pocit kuze vymydlene az do skripotu. Prijemne rany brezovymi kostatky, ktere carodejne kouzelne unavu a spatnou naladu.
Jednim slovem, kdyz se Natalie vypotacela do predsine a pokusila se vydychat, citila se jako znovuzrozena. S tim se nemohly srovnavat lazne Stastne lmperie, ani koupani. Vzala si z Aleninych rukou dzbanek slabeho piva a ziznive se k nemu prisala. Pila tak rychle, az ji pivo stekalo po hrudi, Predala dzbanek Olze a odfrkla si:
„Pohadka!“
„Vy neznate banu?“ zavrtela soustrastne Alena hlavou. „To je smutne… Nechcete si, devcata, obleknout saty? Myslela jsem si… A tak jsem vam je prinesla,“ kyvla k lavici s oblecenim.
„Tak tohle jsou saty? At me Chru baci!“ vzpomnela si Natalie na stare rouhani.
Vzpomnela si na predchozi zivot; jak ji ho ukazoval carodej. Kouzelnik to byl politovanihodny, ale saty ukazal spravne: Jsou to stejne saty, jako ma Alena. Ale ma si je vzit a vyjit v nich mezi lidi?
„Musim?“ zeptala se skoro zalostnym tonem.
„Samozrejme ze ne,“ usmivala se Alena. „Jenze u nas neni zvykem, aby devcata chodila v kalhotech. Vypadate v nich nezvykle. Otacet se za vami na ulicich asi nebudou, ale pro sebe se vam budou smat…“
Neni jasne, jak by se Natalie zachovala, kdyby tu nebyla Olga. Te se nabidka vylozene libila, dokonce se ji rozhorely oci. Udelala na Natalii prosebny oblicej:
„Natalie, jenom tak pro zajimavost.“
Natalie si musela cestne priznat, ze ji zvedavost pokousela prave tak.
Alena vypadala v satech… Natalii haral nejaky novy cit. Byla to smes zavisti, chuti souperit, chuti vysperkovat se…
„A taky libit se jednomu…“ rozhodne ukoncila debatu sama se sebou.
Olga si uz pres hlavu oblekala bile saty s vysivkou. Alena ji pomahala. Pas omotala hedvabnou kroucenou snurkou a zavazala ji. Odstoupila o krok a prohledla si ji:
„Mno. Proste nadhera!“
„A zrcadlo?“ vyhrkla Olga.
„Zrcadlo je v dome. Pujdes se tam podivat?“
„Jdu!“
Natalie vahala. A bylo proc. Z jedne strany to bylo nezvykle. S rytirkou se nikdy nic takoveho nedelo. Na druhe strany nikde nebylo receno, ani napsano, ze noseni takoveho obleceni odporuje rytirskemu kodexu a je zakazane. Vsechny zakony o necem takovem mlci. Kdyz se to vezme z pozice, ze co neni zakazane, je dovolene, nikde neni cerne na bilem, ze se rytirka nesmi objevit pred lidmi bez kalhot. Nikdo s takovym pripadem nepocital.
Natalie rezignovane mavla rukou:
„No tak jo!“
A byla v satech. Popotahla za podolek, upravila si pasek a s hranou lhostejnosti se zajimala:
„Doufam, ze nevypadam smesne?“
„Vypadas nadherne,“ rekla Alena tonem starsi a moudrejsi, i kdyz vekem se od Natalie prilis nelisila. „Prisaham apostolum, ze nic lepsiho sis prat nemohla.“
Prece jenom musela sebrat veskerou odvahu, aby vysla z bani a jako by nic presla pres dvur do domu. Nejdriv ji Alena odvedla do mistnosti s velikym zrcadlem. Kdyz se uvidela cela, nebyla Natalie schopna popsat vsechny pocity, ktere ji zachvatily. Utesovala se myslenkou, ze kde neni zakaz… Pres veskere pochyby se vsak kochala tim jak vypada. Olga si zadne takove problemy nedelala.
Natalie se nakonec odhodlala vyjit ven, a vzapeti zrudla pod nadsenym Kapitanovym pohledem. Dokazal jenom vydechnout:
„Natalko, nemam slov…“
Sam se vratil z bani spokojeny v bile, vysivane Bobrecove kosili a jeho modrych kalhotech s cervenymi lampasy. Spicate boty mel pujcene od vevodova bratra. Behem putovani se mu strniste zmenilo v kuceravou bradku a Kapitanovi se ji nechtelo oholit. Tocil se pred zrcadlem mozna jeste dele nez Natalie. Kdyz zachytil jeji posmesny pohled, vysvetlil bez nejmensich rozpaku:
„Vis, vzdycky se mi takhle chtelo prochazet se po meste… Bobreci, nemas nahodou papachu? Se zlatymi strapci. Narazit si ji na kuceravou hlavu a pujdu po meste honit vodu.“
„Najdeme ji, Ivanyci,“ Bobrec polozil na stul obly hlineny dzban plny medoviny. „Ale zatim, jak je zvykem po bani a ne nami…“
Stul byl bohatsi, nez mnohy z tech u nichz Natalie sedela ve Stastne Imperii. Nejdriv se ji medovina zdala slaba, jako sladka vodicka. Ale vbrzku ji zacalo sumet v hlave, a teprve pak ocenila lstivost piti. Saty uz ji vubec nevyvadely z miry a nezdaly se ji obtizne. Vsimala si castych Kapitanovych pohledu. Vzpomnela si na tvrde pytle a tresk pozaru, potom slejvak a vsechna slova, ktera byla recena. Aby se od toho odtrhla, pokusila se obratit list. Rekla Bobrecovi:
„Dobre si tady zijete, priznavam. Bana, saty, kolem mesta nemate hradby…“
Bobrec se podival na svou zenu. Usmali se na sebe a potom vevoda rekl:
„Vis, Natalko, samozrejme, ze nas zivot neni uplne bezoblacny… Bylo by nadherne, kdyby na zemi zili jenom svetci, ale to zatim neni. Stavaji se ruzne veci. I lide byvaji ruzni… Nicmene se snazime…“
„A vite co? Vysvetlete mi,“ rekla trosicku namazana Natalie hlasite a rozhodne, „kdo z nas je bliz Starym? Stastna Imperie, nebo vy? To znamena, kdo je stastnejsi? Tohle me hnete…“
Bobrec rozhodil rukama:
„Tohle posoudit nemohu. Jeden 'Stary sedi vedle tebe.“
Kapitan sedel a mlcel. Soustredene premyslel. Mel napjatou tvar, ktera ztratila vsechnu bezstarostnost.
„Hergot, ta Natynka,“ rekl nakonec, „nekdy se trefi presne na ohryzek. Podle me je nutne polozit otazku uplne jinak. I kdyz je to pro me bolestne, tak nemohu pripustit, ze podobat se Starym, tedy nam, znamena byt stastnejsi. Kdybych si mel vybrat, tak bych nechtel zit v te vasi Stastne Imperii, ale tady. A co ty?“
„Tam je moje vlast,“ rekla Natalie. „Tam…“
„Hosti moji drazi!“ vykrikl Bobrec. „Musim se priznat, ze nezvladam ucene rozhovory. Jsem prosty pohranicnik a nic vic. Ale az prijde muj bratr… Je to vedec, budouci astronom, tak ten se styka s chytrymi myslenkami. S nim se o takovych vecech bavte. A my se budeme po bani zabyvat normalnimi vecmi,“ mavl rukou nad stolem.
Bouchly dvere a nekdo od prahu vesele zakricel:
„Vevodo, nervi tolik! Vyplasis vsechny nepratele!“
„Jedno ucho spi a druhe je ve sluzbe!“ Bobrec se nadzdvihl. „Tohle je muj uceny bratricek, ktery vbrzku diru do nebe prokouka, vsechny hvezdy spocita a do knih zapise.“
Bratr byl opravdu o neco mladsi, ale vzrustem si s vevodou nezadal. Ani v ramenou neustupoval starsimu bratrovi. Jenom oblicej mel hubenejsi a oci ho zradily. Patrily cloveku, ktery je zvykly hodne a dlouho cist. Natalie takove oci znala. Meli je secteli lide v Imperii. Pravda, ti je meli smutnejsi, mozna proto, ze v Imperii bylo knih tak
