malo, ze se nekteri snazili psat svoje vlastni.
„Hvezdopravec Jelizar,“ rekl Bobrec mladsi. „Jak vam rikaji uz vim. Co na me vyvalujes oci bratricku? Tvoji konaci maji zeny a pratele. A zeny sousedky. Pres pet ulic se vypravi, ze knezna Natalie zabila draka a o ulici dal se povida, ze vsechny kanalniky zahnala do Kanalu a prikazala jim tam sedet, dokud nenaberou rozum. Coz lidi berou. Pravda, moc tomu neverim. S Kanalem to neni tak jednoduche. Tam se jeste budeme muset moc namahat… Je to tak co knezno?“
„Jo,“ rekla Natalie a divala se mu primo do oci, „jeste si s nimi uzijete.“ Podival se na Olgu a ta na nej. Jejich pohledy se srazily, az to zajiskrilo. „Tak ke stolu!“ staral se Bobrec starsi.
Natalii se zdalo, ze se k svemu mladsimu bratru chova s uctou. Zrejme k tomu mel duvod.
„Neotravuje vas to jeste u stolu?“ zeptal se Jelizar klidne a jiste. „Kdybys je alespon provedl po meste… Co vy na to?“
„Samozrejme pujdeme,“ vyskocila Olga driv, nez se kdokoli stacil ozvat. V sesti sli sirokymi ulicemi i ulickami. Lampy plaly na sloupech jasnym a klidnym plamenem bez dymu a sazi. Tu a tam bylo slyset pisne. Nektere i smutne. Nicmene srovnani s ulicemi Stastne Imperie nedopadalo pro ni dobre. Urcite by se setkali s uknouranymi vystupy opilych remeslniku, nebo se zdrzenlivejsi bitkou vyssi spolecnosti, cinkotem mecu souboje.
„Neni co srovnavat,“ pomyslela si Natalie. „Je tady daleko klidneji. Okamzite se to da vycitit.“
Ukosem se podivala pres rameno. Olga s Jelizarem se mirne opozdili a o necem si potichu vypraveli. Chovali se jako stari dobri znami. Natalie, v lehkem alkoholovem rozjareni, po nich chtela hodit nejakou jedovatost, ale Kapitanova dlan ji stiskla prsty. Ztichla a sklonila hlavu. Vzpomnela si, ze zivot je strasne slozity. A nejvetsi slozitost kraci vedle ni a drzi ji za ruku.
Vysli na rozlehle namesti zalite rudym svetlem uplnku. Staly zde ctyri mistrovsky vytesane kamenne postavy. Jedna byla vyssi, nez ostatni. Zobrazovala cloveka se zachmurenou tvari. Gesto jedne ruky vyjadrovalo rozhodnost a odpor. Ostatni stali volne, se svesenyma rukama, v klidnych a mirumilovnych pozach, jako kdyby odpocivali po tezkych a obtiznych cinech. Jejich tvare, jak si Natalie vsimla, byly spis smutne. Jejich vlasy pokryvaly vence z zitnych klasu, ktere nebyly kamenne, ale opravdove. Pred nimi na male kamenne desce horel nizky, jasne cerveny ohen.
„Ten nejvyssi je svaty Per,“ rekl Jelizar. „Jeho prijmeni se ztratilo v behu veku, ale slova a ciny, ktere polozily zaklad, zustaly. A ten byl prosty. Neztratit sam sebe. Samozrejme, ze vsechno je slozitejsi a delsi. Zustaly po nem knihy, ale to hlavni zni velmi jednoduse: Byt sam sebou a zit tak, aby stalo za to pamatovat si vas,“ odmlcel se. „Zrejme jsme si nezapamatovali uplne vsechno, leccos jsme popletli, ale to, co zustalo, je pravda. A tamhleto jsou zitni apostolove, mucednici zeme a pameti. Svaty Sergej, svaty Sergej Druhy a svaty Nikolaj. Proto se modlime za jejich cestny zivot a zlou smrt podlou zabijackou rukou.“
Dlan, svirajici Nataliinu ruku, se rozevrela. Natalie zvedla oci ke Kapitanovi a septem se ho zeptala:
„Jak to bylo ve skutecnosti?“
Neodpovedel. Dosel k silne, ctvercove desce, k rudemu plameni. Naklonil se a polozil neco dal od ohne. Natalie poposla kupredu a podivala se. Byl to kousek chleba. Kapitan se vratil a stoupl si vedle ni. Tise rekl:
„Kdyby v zivote meli aspon kousek chleba…“
Natalii pripadalo, ze na ni dychla syrova zima. Otrasla se a zimomrive zvedla ramena. Neco za tim vsim bylo. Nejaka tragedie, urcite slozitejsi, strasnejsi a nepochopitelnejsi, nez zustala v uryvcich vzpominek.
„Co si lidi budou pamatovat o nas, kdybychom najednou zmizeli z tvare zeme?“ pomyslela si Natalie.
Odpoved na svou otazku vsak nenasla.
Vraceli se mlcky. Dokonce i Olga s Jelizarem ztichli. Natalii neopoustela predtucha, ze se priblizila k nejake hranici. Musi ted udelat rozhodny krok vpred a nechat na priste premysleni o vsech problemech okolo. Nejakou dobu se pretvarovala sama pred sebou, ze nechape, v cem ta hranice je, a ze ten krok je potreba jeste o chvili odlozit.
Dosla ke dverim sveho pokoje, pootevrela je o chvilinku driv, nez na ne stacil zaklepat. Polozila Kapitanovi ruce kolem krku, zavrela oci a pritiskla se k jeho rtum.
Kilometrovnik ctrnacty
Pod nizkou rezatou Lunou
Zrudla Luna jak smrtelna rana…
Natalie sedela u okna a lhostejne sledovala pysneho kohouta. Vztekala se. Presneji receno, snazila se rozvzteklit. Ale moc se ji to nedarilo.
Zivot ubihal klidne, noci byly nepretrzitym neznym silenstvim. Rano vsak vsichni kamsi mizeli. Olga s Jelizarem se ztraceli tak pravidelne, ze se podle nich dal kontrolovat cas. Kdyz se Olga setkala s Natalii, divala na ni s tak prihlouple stastnyma ocima, ze to bylo neunosne. Uceny hvezdopravec se pro zmenu desne stydel, takze Natalii vbrzku prestalo bavit ho postuchovat. Kapitan mizel hned po snidani. Chodil besedovat s ucenci, s kupci, kteri vykonali dlouha putovani a vracel se az pozde vecer. Dlouze se vzdy omlouval a vypravel, jak dulezite veci je potreba resit z oci do oci. Pak vzdy sliboval, ze az prijde vhodna doba, seznami Natalii se vsemi podrobnostmi i tajemstvimi. Zatim je ale jeste prilis brzy. Na konci tretiho dne se nahodne nachomytla k navsteve. Na dvur prisel dustojny starec. Tise a dlouze propiral mladeho ucence za to, ze uplne zanedbava sve povinnosti. Snazil se vyhnout jakemukoli ramusu, ale ani jeden z nich nevedel, ze maji posluchace.
Jedine starsi Bobrec zkrasloval jeji nudu. Natalie velmi rychle pochopila, ze je to duse prosta a nezavistiva. Clovek, ktery umel velmi dobre sve povolani a nic vic nechtel. Co bylo daleko dulezitejsi, nevztekal se a nezlobil na lidi, kteri mohli a umeli vic, nez on. Odtud pochazela jeho ucta k bratrovi. Natalie si vzpomnela na prvni setkani, prevlekla se do sveho obvykleho obleceni a navrhla vevodovi souboj na mece. Bobrec ochotne souhlasil. Nikdo z nich nevyhral, oba to priznali. Pote se k ni vevoda zacal chovat daleko uctiveji. Vypravel, ze kdysi existovaly zeny, kterym se rikalo bohatyrky.
Potom i starsi Bobrec odjel na pravidelnou objizdku hranic. Z nudy zacala Natalie pomahat Alene v dome, ale skoncilo to velkou ostudou. Umela varit jenom na ohnicku. Pokus naucit se sit a vysivat skoncil vbrzku rozpichanymi prsty. Alena, samozrejme, zachovavala uplnou chladnokrevnost, ale jeji trilety synek se diky detske bezprostrednosti pobavil az az. Aby neklesla v jeho ocich uplne, ukazala mu Natalie sve brneni a zbrane. Pote se pro nej stala tou nejvyssi autoritou.
S Alenou ji to slo daleko hur. Natalie se nikoli bez duvodu domnivala, ze se k ni vevodova zena chova s nechapavym zalem, protoze tady kombinace zeny a rytirstvi vypadala jako vec zcela neslucitelna s normalnim zivotem. Vzpominky na bohatyrky pocitala spis k legendam. Cim vic o tom vsem premyslela, tim vic Natalie zacala premyslet o svych vlastnich detech. Jenze to se ukazalo byt tak slozitym a mucivym tematem, ze se ji z toho v hlave udelal uplny galimatyas.
Kapitan se objevil, kdyz nebyla v prave nejlepsim rozpolozeni. Vstala od okna a sla mu vstric. Usmala se na nej. V jejim usmevu byla radost, ale i chlad. Vycitil to, a proto se na ni tazave podival:
„Stalo se neco, Natalko?“
„Vzhledem k tomu, ze se k zenam nehodi plac a skandaly… Jinak bych…“ rekla Natalie a snazila se nevybuchnout. „Ja uz takhle dal nemuzu. Ty to nechapes? Takhle se mnou nemuzes zachazet! Jestli jsem ustoupila od nekterych kanonu a pravidel, tak si nemysli, ze jsem se stala podrizenym tvorem slabeho pohlavi. Nikdy jim nebudu. Tak je to…“
Kapitan ji objal a septl do ucha:
„Natynko, cim jsem te nastval?“
Nepokusila se vysvobodit:
„Vypada to tak, ze jsi strasne nadseny, ze ses dostal na misto, ktere je usporadane podle tveho…“
