„Presne tak. Presne tak, Natalko. A ty by ses na mem miste neradovala, ani trosinku?“ odstrcil ji o kousek od sebe a podival se ji do oci. „Na mem miste? Do oci se mi divejte, knezno! A odpovezte mi cestne, dokud vas nekousnu do ucha. Rika se, ze je to bolestive. Kde mate ucho?“
„Jeste to tak!“ Natalie sikovne uhnula. Opirala se mu dlanemi o hrudnik, ale podrazdeni zmizelo. Umel legraci hasit jiskerky nedorozumeni, ktere se cas od casu mezi nimi rozhorivaly.
„Jeji modre oci jednoznacne dokazovaly, ze bud v nejblizsim okamziku rekne nejakou drzost, nebo se rozplace,“ rekl Kapitan. „Plakat nebudes, to ti nesedi,“ oprel se o operadlo tezkeho kresla. „V tom pripade cekam na drzosti! Ale s rozumem a v klidu!“
„Zatim je cely nas spolecny zivot jedno velke putovani,“ rekla Natalie a sedla si na parapet tvari k tomu tolik podivnemu a pritom touzebne ocekavanemu cloveku. „Ale nekdy to cestovani skonci… A potom si budeme muset neco vybrat, nejak se usadit.“
„Natalko, vubec jsem nepochyboval, ze jsi chytra holka,“ rekl Kapitan bez jakehokoli usmevu. „Casto se trefis primo na koren veci. Samozrejme, ze se budeme muset nejak rozhodnout. Moje misto je tady. Nejak se mi ta vase Stastna Imperie nepozdava. A vubec to neni kvuli tomu, ze se tam prohodila pohlavi. Tady… Tady toho sice dost zapomneli, ale neco podstatneho tu zachovali…“
„Podle me je tady nuda.“
„No, mas pravdu. Tady se v ulicich s rapiry nepobiha…“ dosel k ni, sedl si na sluncem rozehraty parapet a objal ji kolem ramen. „Tady vubec neni zadna nuda. To se jenom zpocatku zda, ze je tu vsechno pohodove pernikove chaloupky, cistounci chlapici kosi obili s pisni na rtech ze zlatych poli. Jako kubansti kozaci… Samotnemu mi to tak zpocatku pripadalo. Myslel jsem si, ze jde o nejaky raj na zemi… Ale velmi brzy jsem prisel na to, ze i tady kypi utajene vasne,“ povzdychl si. „Z te sve musketyrske zeme jsi preci odjela za vedomostmi, s tim, ze vsechno okamzite pochopis… Poslouchej me pozorne a uloz si to do sve sisulky. Dejou se tu vazne veci. Je ti jasne, ze clovek neni schopny chodit klidne nejakych pet set let v kruhu a donekonecna opakovat poucky dedu a pradedu, i kdyby byly sebechytrejsi. Nekdy ho to proste musi prestat bavit… V tom okamziku zacinaji problemy a premysleni o sobe a o svete. Dokonce i u vas, podle tveho vypraveni, neni tak malo tech, co premysleji. A co teprve tady, kdyz jim nehrozi horici hranice. Da se rict, ze tady je zatim klid, ale buji tady zhave spory. Nekteri v kovarnach nebo v laboratorich neco vynalezaji, dalsi by chteli dojit na kraj sveta a preplout more, jinym jsou nejdrazsi dedovske pravdy bez vsech moznych novych myslenek. To jsou krajni hranice. Mezi nimi je nespocetne odstinu… Chapes?“
„Chapu,“ rekla Natalie, „ale radsi mi rekni, kam vlastne mizis?“
„Tam, co jsem ti rikal. Spory a rozhovory do ochrapteni. Odtud se vypravuje mnoho obchodnich karavan. Takze jsou tu k dispozici knihy, A nejen to, ale i lidi…“
„A co ja?“ zvedla k nemu Natalie tvar. „Prosim te, nezapominej, ze jsem vyjela za vedomostmi a ne za dobrodruzstvim. Za vedomostmi!“
„Jenze vedomosti… To je leckdy moc tezka vec…“ dival se ji do oci zamracene a smutne. Natalie najednou vycitila nejake nebezpeci.
„Jsem uz dospela,“ rekla.
„Ja taky,“ odpovedel Kapitan, „a videl jsem toho trochu vic, nez ty. A prece je to pro me strasne a hrozne…“
„O cem to mluvis?“
„Hm… Pojdme, cekaji nas,“ seskocil z parapetu, chytil ji kolem pasu, pritiskl k sobe a septl do ucha: „Natynko, Natynko… Co je to za vec ten zivot? Jen co si chvilku myslis, ze je vsechno v pohode, hned ti nejake svinstvo zacne dychat na krk…“
V jeho hlasu znel tak nepochopitelny smutek, az Natalie ustoupila o krok. Zachvatil ji neklid:
„Co se stalo? Neco se muselo stat…“
„Tak jdeme! Stmiva se, uz nas cekaji.“
Natalie si uz davno vsimla veze, ktere stala o samote na kraji mesta. Byla vysoka, mela minimalne deset pater a vrsek zakryvala podivna strecha. Kulovitou kopuli tvorilo mnozstvi sklicek zasazenych do medenych ramu. Patrila hvezdarum.
Uvnitr bylo cisto a ticho. Stoupali po sirokem schodisti. Natalie si stacila vsimnout skrz otevrene dvere mnoha policek plnych tlustych knih. Jinde staly objemne zahadne pristroje, stoly s prapodivnym sklenenym nadobim, vycpana znama i neznama zvirata a ptaci.
„Tady pracuji alchymisti?“ zeptala se chapave.
„Mir vys,“ rekl Kapitan. „Tohle sice neni univerzita, ale je to jedine poradne vedecke pracoviste v sirokem, dalekem okoli. My musime az uplne nahoru.“
Vystoupali az pod samotnou kopuli. Natalii malem vypadly oci. Na kovanych trinozkach, vyssich nez clovek, stalo nekolik ohromnych trubic, ktere pripominaly Kapitanuv dalekohled. Mirily vzhuru do kopule. Na stolech lezely podivne instrumenty a zahadne barevne obrazky. Byly to kruhy a pulkruhy, cerne disky s rozevlatou zlatou koronou kolem celeho obvodu. Jine tvorily rozsypane zlate tecky na cernem pozadi. V nekterych Natalie poznala znama souhvezdi. Zahledla tu i obrazky hvezd s ocasem, jez se nekdy objevovaly na nebi a vyvolavaly mezi lidmi hruzu.
„Muzu se podivat?“ nevydrzela Natalie a vrhla se k nejblizsi roure, ktera na ni mamive blyskala fialovou cockou.
„Az pak,“ delikatne, ale tvrde ji zadrzel Kapitan. „Ted se tu sejdou lidi a pujde o vazne veci. Tak se chovej taky vazne. Potom se budes moct vynadivat, jak ti jenom bude libo.“
Lide prichazeli jeden za druhym. Vitali je tady poklonami a usazovali je mezi pristroje a roury. Byli tu stari i mladi, lide s oslehanymi tvaremi poutniku, mozna kupci nebo rytiri. Nakonec se jich tu seslo kolem triceti. Mlceni Natalii tizilo. Vycitila v shromazdeni napeti. Mimodek se naprimila v kresle s vysokym operadlem a polozila si ruce na kolena.
„Zacneme,“ rekl starec, ktery nedavno navstivil Jelizara. „Pratele, je tu s nami knezna Natalie. Nemohu rict, ze by se prilis vyznala ve vede, ale vedomosti ji zajimaji, a to uz mluvi samo ze sebe. Proto jsme se rozhodli pozvat ji na nase shromazdeni. Nicmene vas musim, knezno, upozornit: Vedomosti jsou velmi tezka vec!“
„Jsem dospela,“ opacila Natalie. „Uz jsem v zivote neco videla, o tom vas mohu ubezpecit. V nasi zemi zaujimaji zeny ponekud jine postaveni…“
„Pravo na vedomosti neodpira zenam nikdo ani tady,“ mekce oponoval starec. „Ale vratme se k problemu. Maji vasi hvezdari neco takoveho?“ ukazal na roury.
„Ne,“ rekla Natalie a najednou pocitila priliv zhnouciho studu za ten svet, ktery zustal daleko za ni, tak daleko, az se zdal trosku nerealnym, mozna pohadkovym, nebo snovym. „Abych mluvila uplne pravdu, tak musim priznat, ze nasi hvezdari se nejvic zabyvaji legendami…“
„Nevite, jestli se mezi nimi nenachazi nejaka, kde se mluvi o barve a velikosti Luny?“
Natalie se dukladne zamyslela, a pak odpovedela:
„Mam pocit, ze v pradavnych dobach mela Luna jinou barvu a byla podstatne mensi… To je vsechno, co o tom vim. Ale pochybuji, ze u nas o tom nekdo vi vic.“
„To se shoduje s nasimi…“ rekl nekdo.
„Shoduje,“ kyvl rozvazne starec. „Kdybys byl, Jelizare, tak laskav…“
Jelizar vstal, rozvinul selestici svitek a pripevnil ho na podstavec tak, aby na nej vsichni videli. Na bilem listu bylo osm ci devet koncentrickych kruhu. Starec presel kupredu, zastavil se vedle stojanu. Ve vyschle starecke ruce drzel ukazovatko.
„Nase nejstarsi nebeske kroniky popisuji Lunu teto velikosti a jeji barva mela byt bila nebo nazloutla,“ ukazal na stredovy kruh. „Takova mela byt do te doby, kterou v Stastne Imperii nazyvaji Temnotou a u nas Chaosem. Vzhledem k tomu, ze se k nam divutvornym zpusobem dostal clovek, ktery zil jeste pred Chaosem, muze to potvrdit. V prubehu staleti se Luna zvetsuje a meni barvu,“ dotkl se ukazovatkem nekolika dalsich kruhu, „Nakonec je jeji velikost a barva takova, jakou ji zname my vsichni. Pravda je, ze od doby meho detstvi se podstatne zvetsila. Jak vyplyva z besed s nasim hostem, zaver muze byt pouze jeden jediny: Luna se stale vic a vic priblizuje k Zemi. Nase nynejsi veda neni schopna predpovedet nasledky tohoto stavu. Ted vsak… Mluv!“
Kapitan poposel o krok kupredu a Natalie uvidela, jak je bledy. S obtizemi polkl, pak zaklonil hlavu a chvilku nato ji zase sklonil.
„Nejsem odbornik,“ rekl nakonec. „Pamatuji si jenom to, co jsem cetl jako dite. Existuje nejaka hranice, co se tyce vzdalenosti mezi Zemi a Mesicem. Dokonce se to nejak vedecky jmenuje, ale ja si uz nepamatuj u jak. Ja si
