Probudila se. Pomalu si uvedomila, ze to opravdu byl sen a za oknem noc uz podstupuje svou vladu dni. Slova ji jeste virila v hlave. Aby je nezapomnela, aby neroztala s probuzenim, skoro nezvucne si je Natalie opakovala;
„Jako capi hejno letici za hranice…“
Vedle ni, aniz by zvedl hlavu z polstare, se zmital Kapitan. Z jeho rtu odletaly tiche vykriky. Nekoho varoval, cosi nekomu jinemu prikazoval, snazil se dovolat nejakych cmelaku, a take volal nejaky kvitek — cerny tulipan. Natalie v zivote nevidela cerne tulipany. Setkala se jenom s modrymi a cervenymi v imperatorske oranzerii.
„Tak tise, tise,“ prikazovala septem. Prsty mu jemne odhrnula vlasy z obliceje a opatrne ho polibila, aby ho nevzbudila. „Vsude je ticho. Vsichni spi. I Kapitan spi…“
Ztezka si vzdychl, potom se jeho telo uvolnilo. Otocil se ke stene a zacal poklidne a mirne funet. Natalie, aniz se podivala, nahmatala zmuchlane saty a vyklouzla zpod periny. Dosla k oknu. V tom okamziku panovalo to predjitrni chveni, kdy uz noc prestava vladnout, ale pritom den se jeste sve vlady neujal. Ruzova carka na obzoru nebyla sirsi, nez brit mece. Nebyla videt ocima, ale nejak jinak.
„Knezno Natalie,“ rekla svemu jen tak tak rozlisitelnemu obrazu v tmavem okennim skle.
Obraz disciplinovane mlcel, jak mel. Zamky, uzke ulicky, cinkot mecu se ji zdaly byt tak daleko, jako kdyby nikdy neexistovaly. Luna se uz, nastesti, spustila za obzor. Natalie ji ted nenavidela.
„Dospivame?“ zeptala se sveho odrazu. „Cekaji nas krute casy…“
Odraz mlcel a dival se na ni.
Kilometrovnik patnacty
Atlanti drzi nebe
Tak strasne je znicit spechem zbesilym
mamivou podstatou zemskeho byti.
Ale i kdybych se najednou stala slepou
ja stejne budu smet ZIT,
protoze jsem nazivu!
Natalie ponekud podrazdene poklepavala podpatkem a poslouchala cinkot ostruhy. Olga se zdrzela. Na dvore si Kapitan netrpelive piskal neco veseleho a drzel za uzdy osedlane kone. Olga se stale neobjevovala.
Nakonec prisla. Ale nebyla ve svych obvyklych satech, jake na sobe mela Natalie, ale v bilem. Byla bleda. Uporne se snazila nepodivat se Natalii do oci. Jeji pohled se zmital jako kun bez jezdce na bitevnim poli.
„Jak tomu mam rozumet?“ zeptala se Natalie kupodivu docela klidne az lhostejne. Tak nejak to cekala, ale nechtela tomu uverit. „Ty tady snad zustavas nebo co?“
„Natalie, pochop… Ja… Muzes me povazovat za svini, zradkyni, ale ja…“ jeji tvar se najednou zmenila. Drze a odhodlane zdvihla hlavu. „Muzes me povazovat za co chces, jestli jsi tak hloupa! Cela nase Stastna Imperie, vsechny ty nase rytirky, prisaha, pet prihlouplych hvezd… At se do pekla propadne cela ta pitomost! Budu se vdavat! A chci zit tady! Vam obema chci poradit…“
Zmlkla udivena Nataliinym mlcenim… Nevericne zamrkala. Pokusila se usmat. Natalie zadumcive pokyvovala hlavou. Ani se nezlobila. Nemela na to ani cas, ani chut. Nestesti, ktere hrozilo Zemi; bylo tak ohromne a tezke, ze vsechny predchozi problemy ztratily vyznam a nenavratne odplouvaly do minulosti. Pravda, Olga o tom nevedela vubec nic. Natalie se poradila s Kapitanem a o vsem ji chtela rict az cestou. Ted uz je jasne, ze ji nic nepovi…
„Nezlobim se,“ rekla Natalie a jeji myslenky v te chvili odletaly kamsi do budoucna, do tiziveho neznama. „Opravdu se nezlobim. Kazdy ma svou cestu a bylo by hloupe tahnout ho na jinou. Takze ti preju hodne stesti. Mej se dobre.“
„I vy byste meli…“
„Mej se dobre,“ rekla mekce Natalie. Aby se vyhnula zbytecnym slovum, zbytecne zdlouhavemu louceni, ktere snasela hur nez cokoliv jineho, otocila se a sebehla z vysoke pavlace. Pochva poskakovala po schodech a drncela. Mlcky vyskocila do sedla. Odpocinuty cerny gigant zarehtal a lehce vynesl svou pani za branu. Horn bezel vedle kone a radostne knucel. Natalie se prece jenom ohledla a uvidela v okne Alenu. Podle zdejsiho zvyku jim mavala bilym satkem. Mavla ji a take Olze, ktera se na okamzik objevila ve vedlejsim okne. Bylo ji smutno. Jako kdyby ztratila kousek sveho tela.
U vyjezdu z Kiteze dohnali karavanu, s niz meli jet az k Jantarovemu pobrezi. Jelo tu deset povozu, tazenych ctyrsprezim, nalozenych pytli s obilim, koly syra, ulozenych v tuku, beckami masla. Povozy zakryvala hruba plachta, kterou vozkove pevne privazali k bortum. Dalsi ctyri vozy vezly stany, kotle, zasoby pro samotne poutniky. Kolem se pohybovalo dvacet lidi v brnenich, kteri nevedeli o tajnem cili teto vypravy nic. Krome nich tu byl sam Stan ve fialovem plasti. Jeho prsni plat mel prinytovane zlate plisky. O vsem vedel, a proto byl zachmureny.
Natalie se sklonila k siji sveho kone a pobidla ho k zbesilemu trysku. Dobre ze cesta vedla rovne jako draha strely. Modry plast s bilym jednorozcem se za jejimi zady trepetal a sustil, tvrda Rosinantova hriva ji tloukla do tvare. Jizda naplnila jeji dusi nadsenim a sladkym strachem. Kdyby kun klopytl, nebo se trefil kopytem do diry, zlamali by si oba krky. Natalie by se neodvazila popsat sve pocity. K minulosti se uz vratit nemohla, ale mela na sobe puvodni obleceni, prilbu, mec u pasu. Znovu se stala poutnici. Rytirkou, ktera ma vazne poslani. Rovnopravnou bojovnici v nelehke bitve proti nebi, v niz zatim neudelali snad ani prvni krok. A tudiz nelze rict, ci to bude rapir, ktery nepriteli vyrve vitezstvi. Treba to bude jeji mec.
Ne, nestoji za to vynaset svou hrdost k nebesum. Je jeste prilis brzy. A k tomu priklad je to hloupy. No co, ty myslenky se ji roji jenom diky necekane svobode, obvykle tizi mece u pasu, vernemu koni, znovu ziskane ceste…
Natalie zastavila kone. Ohledla se. Karavanu videla az nekde na obzoru a i to jenom diky bilym plastum jezdcu. Povzdychla si a obratila Rosinanta tim smerem.
Zpocatku se putovani tahlo a bylo nudne. Nocovali ve vesnicich, jindy pod holym nebem, ve stanech na okraji cesty. Dvakrat se zastavovali ve mestech, ktera velikosti nedosahovala hlavniho mesta Kiteze. Na Natalii byli vsichni zvedavi, ale prilis je neudivovala. Daleko vic pozornosti pritahoval Kapitan, nebot se prevlekl do sveho puvodniho obleceni. Stan nejak dokazal, ze ho zvedavci svymi otazkami neobtezovali. Bylo jasne, ze Stana znaji a vazi si ho. Vsude za nim prichazeli nejruznejsi lide a dlouho s nim soukrome besedovali. Bohuzel, jak se potom vyjasnilo pri porade, jiz se zucastnili Stan, Natalie a Kapitan, nic noveho se nedozvedel. Stale to same. Pouze prevypraveni starych drbu a legend.
Sesteho, ci sedmeho dne konaci zvazneli. Natalii a Kapitanovi velmi prisne prikazali, aby se nevzdalovali od karavany. Koncily tu zeme ovladane Kitezem. A v divokych pohranicnich zemich nikdo nic nevedel predem. Neznamo o sobe brzy dalo vedet. Necekane z leve strany zarval roh. Jeho zvuk znel neznamem, vysmesne a vyzyvave.
Nevznikla zadna panika, nebot tu nejeli zadni novacci. Povozy se srazily k sobe ve trech radach. Jizdni vojaci je obklopili. Vytahli mece a pripravili samostrily. Natalie, stejne jako ostatni, se divala smerem, odkud prisel zvuk. Nic zvlastniho nevidela, jenom jakousi pohyblivou carecku daleko na obzoru. Carka se brzy priblizila a rozpadla se na jednotlive figurky, podivne siluety. Zastavily se dost daleko a znovu zaznel roh.
Stan zdvihl k ocim dalekohled z medenych trubek. Byl udelan daleko hrubeji, nez Kapitanuv, ale videt s nim bylo priblizne stejne. Kapitan podal Natalii svuj. Otacela koleckem s nacvicenou rutinou. Poradne se podivala a vyjekla prekvapenim.
Nepravidelna rada podivnych zvirat stala nehybne. Mela sudovita tela, dlouhe hadovite sije, hlavy podobne dzberum, na nohach vyrazne vycnivaly zbytnele kolenni klouby. Necim pripominala kone, ale nepopsatelne znetvorene. Vypadaly jako zla karikatura dobrych zvirat. Podivne prisery mely jenom jedno obrovske oko uprostred cela. Dokonce i kopyta Natalie zahledla. A take hrivy, podobne kartacum na boty.
Na nich sedely… dvouhlave bytosti. Nizci, dlouhoruci a dvouhlavi lidickove s sirokymi, nehybnymi tvaremi. V
