umyly v kovove vane a Natalie si pomyslela, ze dve koupani zajeden den je trochu presprilis. Navlekly na ni modre kalhoty a bilou kosili s modrym vzorem, ktery napadne pripominal jejich sestitlapeho brouka. Obleceni bylo z tenkeho, mekkeho materialu a boty z dobre vydelane kuze. Na krk ji povesily zlaty retizek se zlatym broukem a cernymi nitemi. Evidentne to byla stylizovana podoba Velikeho Tro. Zrcadlo tu nemeli. Bud se cestou lehce rozbijela, nebo ho zatim nevynalezli. Natalii to bylo trochu lito, prece jenom by se byla rada podivala, jak vypada v svatebnim obleceni techto silencu.
Potom ji odvedli do domku, patricimu stastlivci (z jeho pohledu), ktery si ji vylosoval. Z pohledu Natalie si vsak vytahl los velmi nestastny.
Sluzky rozsvitily zlaty sedmiramenny svicen, stojici v rohu. Skoupe vysvetlily, ze se sem brzy dostavi nejaky mistni knez, aby zavrsil svatebni obrad a privede s sebou zenicha.
Natalie je poslouchala na pul ucha. Jakmile za nimi zaklaply dvere, obratila se ke stene. Pod broukem s vyvalenyma ocima visel mec v bohate zdobene pochve, s drahocennou rukojeti. Na koncove kouli trunil zlaty brouk. Mec byl kratsi a sirsi, nez na jake byla Natalie zvykla, ale vypadal pouzitelne.
Ukosem sledovala dvere. Naspicovala usi. Obesla nizke a siroke luzko. Opatrne vytahla mec a pridrzela pochvu, aby nezazvonila. Vyzkousela prstem ostri. Spokojene si odfrkla. Mec byl perfektne nabrouseny. Chudacek zenich. Tichounce vlozila mec zpatky. Usmala se. Rozechvela nevesta ceka…
Sedla si na kraj luzka a pokusila se vypadat jako nedockava nevesta. Skoda, ze se nevidi a nevi nakolik se to povedlo. Zkusila rukou mekkou postel a povzdychla si: „Kdyby tady tak byl…“
Za oknem krapalo. Ve vzduchu visela prijemna vune mokreho pisku. Najednou se uprostred vlhkeho soumraku rozlehl straslivy rachot. Plameny svicek zakolisaly a malem zhasly. V tom okamziku se rozletelo okenni sklo. Natalie leknutim nadskocila. Vyletla z postele a dobehla k oknu. Botama drtila kousky skla. Nemohl to byt blesk ani hrom. Bylo to prilis brzy a navic ohlusujici. Bourka se k mestu jeste nedostala.
Natalie se vysunula ven. Riskovala pritom, ze se poreze o ostre strepy, ktere trcely z ramu. Vlevo, pomerne daleko, se rozrustala, stale vys a do sirky, ruda zare. Kolisala a byla obrovska.
„Kanal,“ doslo Natalii. „Zacalo tam neco horet: Prave vcas!“
Na nekolika mistech mesta se chraptive a straslive rozervaly trubky.
Ulickami, ozarenymi mihotavymi rudymi plameny, bezeli lide, vsichni smerem k pozaru. Zadny zmatek. Natalie si nakonec vsimla, ze je jako stado zenou pred sebou jezdci a pesaci v cernem. Slysela jak svisti bice a dopadaji na zada a hlavy. Jeden za druhym zahrmely jeste dva dalsi vybuchy. Zare se rozsirila na polovinu nebe.
Natalie opatrne vtahla hlavu dovnitr. Nastal nejvhodnejsi okamzik.
Ulicka zpustla. Smer si pamatuje. Koni je tady hodne a mec…
V tom okamziku uslysela dusot v predsini. Ruka satrala po klice.
„Pryc s roztresenou nevinnosti,“ rekla si Natalie.
Vytrhla mec z pochvy, sfoukla svicky a pritiskla se ke stene. Rude pablesky pronikaly dovnitr rozbitym oknem, takze toho, co vejde okamzite uvidi. Ke dverim mela jeden jediny skok a zivota, tomu kdo sem vejde, zbyvalo setsakra malo.
Dvere se rozletly, ale nikdo se v nich neobjevil. Natalie napnula oci a zirala do tmy. Zdvihla ruku s mecem a pripravila se k uderu. Ze tmy se vsak ozvalo napjate a s radosti:
„Natalko, zahod ten kus zeleza, nebo se porezes!“
Podlomily se ji nohy. Pustila mec a skocila Kapitanovi kolem krku. Rty se mu trefila nekam za ucho. Kapitan ji objal s takovou silou, az ji zapraskala zebra.
„Udusis me,“ vydechla se stastnym smichem. „Kde se tu beres? Povidej!“
Mel na sobe cerne obleceni se zlatym broukem na hrudi, ale pod nim citila brneni. Samopal mu visel na rameni.
„Jeden takovy mi daroval svuj oblecek,“ usklibl se Kapitan. „Narazil jsem na tak ukecanyho… Hnida jedna Vsechno mi povypravel, co a jak, co kde je a tak… Horlavine se tak rika, protoze hori…“
„Tak tos udelal ty?“ obratila se k rude zari.
„Je to muj hrich, „pustil Natalii a vyhledl ven. Spokojene si odfrkl, „Kterej trouba by takhle skladoval horlavinu… Skoro nehlidanou… Jenom jeden granat… Tak jdeme!“
Vybehli do deste. Kolem pozaru panoval straslivy hluk, ale nejblizsi ulicky byly tiche a puste. Bezeli mezi tmavymi povozy a domky. Kapitan ji chytil za ruku a s jistotou ji tahl za sebou. Natalie nestacila strhnout pochvu ze steny. Bezet s holym mecem v ruce bylo nepohodlne. Jenom ji prekazel.
„Zahod to!“ krikl Kapitan.
Natalie ho poslechla. Nekdo jim zkrizil cestu. Sice nevedelo co jde, ale stacil nastavit sekeru. Kapitan pustil Natalii a kopl ho do krku. Znovu chytil Nataliinu ruku a vlekl ji smerem od pozaru. Najednou strnul a zaposlouchal se:
„Stuj!“
Postrcil Natalii k nejblizsimu vozu: „Padej tamhle!“
Sam skocil bleskurychle za ni. Ocitli se mezi nejakymi pytli. Za okamzik kolem nich proletli jezdci a produsalo velke mnozstvi lidskych nohou. Natalie si vydechla. Divala se na jeho oblicej, ktery ve tme skoro nebyl videt.
„Jak jsi me nasel?“
„To sis myslela, ze jsme se na tebe vykaslali?“ nahmatl ve tme jeji rameno.
„Pruzkumnici sve kamarady neopousteji, knezno! Hornovi podekuj! Pustili jsme ho po stopach a velmi rychle jsme se jim dostali az na dotyk. Potom jsme vas z povzdali sledovali dalekohledem, jak s nimi mirumilovne 'besedujes . Vsadili jsme se v houstinach… Pak uz to bylo strasne jednoduche. Vlezl jsem do tohohle courajiciho se mesta a pribrzdil jsem jednoho s takovou podivnou sekyrkou. Zjistil jsem, ze je to strasne ukecanej clovicek…“ Kapitan se opatrne dotkl jeji tvare. „Moc te prastili? Tam nahore v kopcich?“
„Nestoji to za rec,“ rekla Natalie.
„Co od tebe vlastne chteli? Zaradit do haremu?“
„Abych tem pitomcum rodila deti,“ nastvane odsekla Natalie. „Takovi blbecci, pitomi kopaci…“
„Podivejme, ceho se jim zachtelo…“ odmlcel se a potom ji odhodlane septl do ucha: „A se mnou bys souhlasila?“
Natalie strnula. Opirala se koleny o tvrdy pytel. Ucitila jeho rty na svych. Pomalu zdvihla ruce a polozila mu je na ramena. Zamhourila oci a dlouho je neotvirala.
„Jsi, Natalko, poklad,“ zalechtal ji horky Kapitanuv sepot. „Neslychany a nemozny poklad v brneni!“
Natalie se v temnote usmala. Stipalo ji v ocich. Buh vi proc ji bylo strasne dobre. Je to zahadna vec, ty slzy. Je to velke a zahadne tajemstvi, kteremu zatim nerozumi.
„Pujdeme?“ rekla tise a dotkla se jeho tvare a pomalu ho pohladila.
„Vubec se mi tu nelibi…“
Kolem uz zase bylo ticho. Seskocili na zem. Drzeli se za ruce a rychle kraceli ke kraji mesta. Nikdo se jim nestavel do cesty, nikdo je nehonil.
Vsichni se shromazdili kolem pozaru. Lijak silil. Cas od casu se ohlizeli na vysoko slehajici plameny.
Uz byli daleko od strasneho kocujiciho mesta. Ruda zare pomalu dohasinala a postupne se schovavala na dno Kanalu.
„Hasi ho, pomaloucku ho hasi,“ rekl Kapitan. „Hasi, hasi, ale neuhasi, polevaji, polevaji, ale nezalejou. Hm, urcite se sem jeste vratim…“
Natalie se zasmala. Byla naskrz promokla, obleceni se ji lepilo na telo, ale zimu necitila. Byla na svobode a silenci, kteri po staleti ryli svou nesmyslnou obri roklinu, mizi navzdy z jejiho zivota. Alespon v to doufala.
„Vyznat se v tom, to by bylo to, co potrebujem…“ rekl Kapitan. „K certu, nemam do ceho bych te zabalil. Sam jsem mokry jako mys…“
Natalie sevrela v ruce zlateho brouka a trhla. Retizek praskl. Natalie ho zahodila tak daleko, jak to jenom slo. Kdyby mohla, tak by ho zahodila az na druhy konec sveta. Roztahla ruce a zatocila se pod padajicimi kapkami. Zamhourila oci. Zaklonila hlavu a nastavila oblicej desti. Krikla:
„A stejne je zivot krasny!“
„Presne! Sam tomu zacinam verit,“ Kapitan ji chytil do naruce a rekl tak napjate, jako kdyby chtel skocit do vody: „Natalko, ja si nedelam srandu…“
„Ja vim,“ vydechla Natalie. „Ja taky ne. Jenom… Ja… Ty… Tak nejak… Jestli…“
Beznadejne se do toho zamotala a zmlkla v uplnych rozpacich. Neco stareho se rozpadalo, odchazelo, mizelo, a to nove se nejak nemohlo poradne vyklubat. Natalie strnula v jeho objeti. Zaryla mu nos do ramene, a pak trochu
