zalobne poprosila:
„Nehon me… Ja…“
„Natalko,ja te chapu,“ Kapitan ji pohladil po mokrych vlasech. „Jenom, Ja vazne… A na furt… „
„Ja taky, zrejme…“ rekla Natalie tak tise, ze ji mozna ani neslysel.
Brzy se dostali tam, kde na ne cekala Olga s konmi. Horn radostne stekal a lital kolem. Olga ji skocila kolem krku. Natalie nebyla schopna uhadnout, jestli ma na tvari kapky deste nebo slzy.
„Jak to tam vypadalo?“ zeptala se nakonec Olga.
„Ale, hlouposti,“ rekla Natalie a poprve se dnes vecer roztrasla zimou. „Malem jsem se vdala. Ale to je jenom takova drobnustka.“
Kilometrovnik trinacty
Sen o zitnych apostolech
Tak poloostrovy putuji k oceanu,
pryc od desnych zemskych neporadku
Natalie jela v cele sveho maleho oddilu zasmusile jako bourkovy mrak. Dokonce i na Rosinanta presla nalada jeho pani. O Olze a Kapitanovi ani nemluve. Ani se nepokouseli zacinat nejaky rozhovor. V jejich ocich Natalie videla nepokryte nepochopeni. Nebyla schopna najit vhodna slova, takze nastvane mlcela, kvuli cemuz se vztekala jeste vic. Vznikl tak uzavreny kruh.
Kdyby si to mela priznat uplne na rovinu, tak by chtela byt nekde o samote s Kapitanem, vzit se za ruce a vyrikat si vsechno, co je potreba. O tom, ze jsou prece jenom lide z uplne jinych svetu a ze budou si muset strasne moc polamat hlavy nad tim, jak ty dva svety priblizit, ohladit hrany, aby se zrodilo neco noveho, co by neranilo nici hrdost, samolibost a nazory na zivot. O tom, co kazdy z nich bude muset obetovat a jestli bude potreba vubec neco obetovat. A vubec, jestli stihnou do konce jejich cesty do neznama vyresit vsechny problemy jednou provzdycky?
Casem se ji zdalo, ze si i Kapitan lame hlavu tim samym. Urcite. Mozna, ze jeho myslenky jsou jenom odrazem toho, o cem premysli Natalie. A mozna, ze taky ceka jenom na nejakou prilezitost…
Jenze ta se nejak nechtela naskytnout. Lesy skoncily a uz treti den jeli po rovine, kterou tu a tam narusoval nevysoky kopec. Takove prostredi je tim nejnevhodnejsim mistem pro vazne rozhovory. Tak uz to nekdy byva, ze clovek silene potrebuje stromy nad hlavou, lesni mytinu, pekny pokoj, balkon, starou drevenou stenu… Takze nejlip by bylo vzit se za ruce a odejit nekam dal od postaveneho tabora. Nejvic ze vseho Natalii mucila myslenka, ze si Kapitan muze pomyslet, ze se mu tehdy vrhla kolem krku jenom kvuli nekonecne vdecnosti za zachranu. Aby se zbavila alespon tohoto nedorozumeni, pridrzela kone, a kdyz ji Kapitan dohnal, tise se ho zeptala:
„Nezlobis se na me?“
„Za co, boze,“ v jeho hlasu vsak znely smutne noty. „Vsechno je v poradku…“
„Prave ze ne,“ rekla Natalie, aniz by se na nej podivala. „Jenom se na me nezlob… Premyslim a je mi tezko.“
„Prapodivna nahodicka,“ rekl Kapitan uz veseleji, „taky premyslim a kupodivu ne o tech nejjednodussich vecech. Co kdyby sme si nekam sedli a popovidali si o tom spolu a pekne nahlas?“
„Jeste chvili pockej,“ rekla Natalie. „Jenom se na me nezlob, jo? Jeste chvilku pockame…“
A odjela kupredu. Jako kdyby se ji odvalil z duse poradny balvan. Pobidla Rosinanta do mirneho cvalu. Vlasy ji vlaly zpod prilby, kterou zdobil zlaty srp a kladivo. Kde jsou ty casy, kdy se ji zivot zdal plny tizivych zahad, ale pritom vlastne docela prosty, bez nejakych velkych neprijemnosti? Kde jsou ty casy, kdy by ji ani nenapadlo, ze zmena zakladu je tak strasne muciva zalezitost? Natalie, knezna z horskeho vybezku Ulu-Gemu, z rodu Druhych Sekretarek, odvazna rytirka, co se dala na pochod za Vedomostmi. Ach, jak krasna a lehka se zpocatku ta cesta zdala…
Zastavila kone. Kolem ni se do dalky tahla obdelana pole. Psenice tu stala jako zlata, pevna a pruzna stena, co se jen tak zlehynka kyve ve vetru. Natalie seskocila ze sedla, utrhla klas a rozetrela ho v dlanich. Ochutnala zrni. Byla to opravdova psenice, nejen na pohled, ale i na chut.
Kapitan a Olga ji dojeli. Natalie mlcky ukazala kolem sebe. Ukazovala na zlatava pole, ktera mizela az za obzorem.
„No, minimalne to neni Kanal,“ rekl Kapitan.
Vsem bylo jasne, co znamenaji ty zlate klasy. Obrovska pole, to je stat. Ted uz jde o to, ci jsou a jak se tu chovaji k poutnikum.
Nezbyvalo jim nic jineho, nez jet dal, a to take udelali. Vbrzku nasli vyjezdenou cestu a dali se po ni. A neuplynulo az tak mnoho casu, kdyz se Kapitan nahodou ohledl a vykrikl:
„K certu!“
Daleko vzadu, kousek od cesty, po niz jeli, se zdvihal tenoucky sloupek dymu. Pak v nem vznikla mezirka. Opet sloup dymu. A vedle se objevil jeste jeden.
„Blahopreju,“ rekl Kapitan. „Jsme v pytli. Mozna, ze ti vepredu uz dokonce vedi i kolik nas je.“
„To je prijemna zvest,“ opacila Natalie. „No co, stejne nam nezbyva, nez jet kupredu…“
„Uz je to moc dlouho, co jsme se s nikym neprali,“ dodala flegmaticky Olga.“
„Tak to sis vybrala perfektni okamzik, kdy chces neceho litovat!“ odfrkl si Kapitan. „No, uz jedou! Kontrola dokladu a zavazadel!“
Nad cestou stal mrak prachu. Vstric jim jel cely jizdni oddil, dvacet lidi.
Natalie polozila ruku na rukojet mece.
Zastavili se uprostred cesty a mlcky cekali. Prach se usazoval a uz bylo mozne rozeznat rude stity a ruznobarevne plaste.
Jezdci s obtizemi uklidnovali kone. Vsichni to byli muzi, modrooci, se zrzavymi bradkami. Ve vsem ostatnim se podobali Natalii, brneni, mece, kopi, ostrohrote prilby, na nichz vsak schazely symboly srpu a kladiva. Stity meli trochu jine, mely kapkovity tvar, a byly bez erbu. Nekteri vojini byli vyzbrojeni palcaty. Ty se v Imperii prakticky nepouzivaly. Natalie nevedela, jestli se z takoveho setkani ma radovat, nebo jestli jim vesti nove neprijemnosti.
Se zajmem a ostrazite se navzajem prohlizeli. Potom Natalie popohnala kone vpred, tak aby se ocitla o konskou delku pred ostatnimi a rekla:
„Jsem Natalie, knezna vybezku Ulu-Gemu, rytirka z rodu Druhych Sekretarek. Kdo jste vy?“
Presne tak jako ona, vyjel vpred jezdec ve fialovem plasti, se zlatym retezem na krku. Odpovedel:
„Jsem vevoda Bobrec a velim pohranicni strazi. S cim prichazite? Proc je jediny muz mezi vami oblecen tak ohavne a divky jsou v brneni?“
„Tak je to u nas zvykem,“ rekla Natalie a z jejiho hlasu znela vyzyvavost.
Pochopil ji a odpovedel prave tak stroze:
„Neco takoveho neni mozne, modrooka. A kdyby i bylo, tak by stacilo remenem preliznout vase nezne prdelky.“
„Tak to zkus,“ vytahla Natalie mec do poloviny.
„Natynko, neblazni. Jsme v cizim chramu a musime se nejdriv porozhlednout,“ tise ji poradil Kapitan.
Vevoda Bobrec si pohraval s knutou, ktera mela vyrezavanou rukojet. Nemel nejmensi snahu sahnout po meci. Dival se na Natalii s dobromyslnymn usmeskem. Vyzarovalo z nej klidne sebevedomi cloveka, ktery ma v zadech dve desitky jezdcu a navic je ve sve vlastni zemi.
„Tak co?“ zeptala se Natalie.
