Jeste posledni radu. Jakmile se octnes v oceanu, mozna ze to bude jiz dnes v noci, odeber se podmorskym tunelem bezodkladne domu (je tam pouze verny Jim), vezmi si navigacni pristroje, nuz a ostatni veci, vyhledej Leadinga a vydej se na cestu, driv nez vzejde slunce nad oceanem.
Sbohem, Ichtiandre: Ne, na shledanou!“
Salvator poprve v zivote Ichtiandra pevne objal a polibil. Potom se usmal, poklepal mu na rameno a rekl:
„Takovy junak se neztrati!“ a spesne vysel z cely.
UTEK
Olsen se prave vratil z tovarny na knofliky a pustil se do obeda. Vtom kdosi zaklepal na dvere.
„Kdo je?“ zeptal se rozmrzen, ze ho nekdo vyrusuje. Dvere se otevrely a vesla Guttiere.
„Guttiere! Ty? Kde se tu beres?“ zvolal Olsen radostne prekvapen a vyskocil ze zidle. „Bud zdrav, Olsene,“ rekla Guttiere. „Nevyrusuj se z jidla.“ Oprela se o dvere a prohlasila: „Nemohu dale zit s muzem a s jeho matkou. Zurita. se me opovazil uhodit. A ja od neho odesla. Nadobro, Olsene.“ Po teto zprave zapomnel Olsen na obed.
„To jsou mi novinky,“ zvolal. „Posad se! Sotva stojis na nohou. Ale jak to? Prece jsi rikala: Co buh spojil, clovek nerozlucuj! A ted jsi ho opustila? To jsem rad. Vratila ses k otci?“ „Otec nic nevi. U neho by me Zurita nasel a odvedl zpatky k sobe. Bydlim u pritelkyne.“ „A co. co podniknes dal?“
„Pujdu do tovarny. Prisla jsem te poprosit, Olsene, abys mi pomohl najit praci v tovarne. At uz je to cokoliv.“
Olsen ustarane pokyvl hlavou.
„Ted je to moc tezke. Ale zkusim to, ovsem.“ Chvili uvazoval a pak se zeptal: „A co tomu rekne tvuj muz?“
„Nechci o nem uz ani slyset.“
„Ale on se bude zajimat, kde je jeho zena,“ rekl s usmevem Olsen. „Nezapominej, ze zijes v Argentine. Zurita te vypatra, a pak. Sama vis, ze te nenecha na pokoji. Ma na sve strane zakon i verejne mineni.“
Guttiere se zamyslela a pak odhodlane prohlasila: „Tak co! Odejdu tedy do Kanady, na Aljasku.“
„Do Gronska, na severni pol!“ Potom rekl Olsen jiz vazneji: „Musime to promyslet. Pro tebe by to tady nebylo bezpecne. Ja sam se jiz davno chystam odsud odejit. Proc jsem sem vubec jezdil? Tady v Latinske Americe jeste vladnou knezi. Skoda ze se nam nepodarilo uprchnout uz tenkrat. Ale Zurita se te zmocnil a nase listky i penize jsou pryc. Ted jiste ani ty nemas penize na listek do Evropy, stejne jako ja. No, nemusime jet do Evropy. Kdybychom — rikam my, protoze te nemuzu opustit, dokud nebudes v bezpeci — kdybychom se dostali aspon do sousedni Paraguaye nebo radeji do Brazilie, tam uz by te Zurita tak snadno nenasel a meli bychom cas pripravit se k odjezdu do Spojenych statu nebo do Evropy. Vis, ze doktor Salvator je ve vezeni spolu s Ichtiandrem?“
„Ichtiandr? On se nasel? A proc je ve vezeni? Mohla bych ho videt?“ zahrnula Guttiere Olsena otazkami.
„Ano, Ichtiandr je ve vezeni a mohl by opet padnout do Zuritova otroctvi. Je to osklivy proces, proti Salvatorovi a Ichtiandrovi byla vznesena nepekna obzaloba.“ „To je strasne! A neni mozne ho zachranit?“
„Celou dobu jsem se o to pokousel, ale bez uspechu. Ted vsak se stal nasim nenadalym pomocnikem vezensky dozorce. Dnes v noci musime Ichtiandra vysvobodit. Prave jsem dostal dve zpravy, jednu od Salvatora, druhou od vezenskeho dozorce.“ „Chtela bych Ichtiandra videt,“ rekla Guttiere. „Muzu jit s tebou?“ Olsen se zamyslel.
„Myslim, ze ne,“ odpovedel. „I pro tebe bude lip, kdyz ho neuvidis.“ „Ale proc?“
„Protoze je nemocny. Je nemocny jako clovek, ale zdravy jako ryba.“ „Tomu nerozumim.“
„Ichtiandr uz nemuze dychat plicemi. A kdyby te zase spatril, bude to pro neho hrozne tezke, a mozna i pro tebe. Zatouzi te videt a pobyt na vzduchu ho nadobro zahubi.“
Guttiere sklopila hlavu.
„Ano, snad mas pravdu,“ rekla po chvili.
„Mezi nim a ostatnimi lidmi se vytvorila neproniknutelna prehrada — ocean. Ichtiandr je odsouzen zit ve vode. Od nynejska je more jeho jedinym domovem.“
„Ale jak tam bude zit? Sam v nekonecnem oceanu, clovek mezi rybami a morskymi obludami?“
„Bylstastny vesvempodmorskemsvete,dokud.“ Guttiere se zacervenala.
„Ted uz ovsem nebude tak stastny, jako byval.“ „Prestan, Olsene,“ smutne rekla Guttiere.
„Ale cas je nejlepsi lekar. Mozna ze dokonce znovu najde ztraceny klid. Ano, bude zit mezi rybami a morskymi obludami. A jestlize ho nepohlti zralok, dozije se vysokeho stari. A smrt? Smrt je vsude stejna.“
Soumrak houstl, v pokoji uz bylo skoro tma. „No, musim jit,“ rekl Olsen a vstal. „Smim se na neho podivat alespon zdalky?“ zeptala se. „Ovsem, nesmis vsak prozradit svou pritomnost.“ „Ano, slibuju.“
Bylo jiz docela tma, kdyz Olsen prestrojen za rozvazece vody prijel na vezenske nadvori z ulice Koronel Diaz.
Hlidac na neho krikl: „Kam jedes?“
„Vezu dablovi morskou vodu,“ odpovedel Olsen podle navodu vezenskeho dozorce.
Vsichni hlidaci vedeli, ze maji v zalari neobycejneho vezne, morskeho dabla, ktery sedi v kadi, do niz je napustena morska voda, ponevadz ricni vodu nesnasi. Morskou vodu cas od casu vymenovali a dovazeli ji ve velikem sude umistenem na valniku.
Olsen dojel k veznici, zabocil za roh, kde byla kuchyne a vchod pro zamestnance. Dozorce vsechno predem zaridil. Hlidaci, kteri stavali u vchodu a v chodbe, byli odeslani pryc pod rozlicnymi zaminkami. Ichtiandr v doprovodu dozorce klidne vysel z vezeni. „Tak skoc honem do sudu!“ rekl dozorce.
Ichtiandr poslechl bez vahani.
„Jed!“
Olsen svihl opratemi, vyjel z vezenske brany a pak zvolna ujizdel po Avenue de Alvear, kolem nadrazi Ritero a nakladoveho nadrazi. Opodal za nim se kmital zensky stin.
Kdyz Olsen vyjel z mesta, byla jiz temna noc. Cesta vedla podle morskeho brehu. Vitr silil. Vlny dorazely na breh a s hukotem se tristily o kameni.
Olsen se ohledl. Cesta byla liduprazdna. Jen v dalce se trpytila svetla rychle ujizdejiciho automobilu. Az projede.
Vuz se prehnal kolem, uhaneje k mestu, na okamzik je oslnil svetly, ohlusil houkackou a zmizel v dalce.
„Ted!“ Olsen se obratil a dal znameni Guttiere, aby se skryla za balvany. Potom zaklepal na sud a zvolal: „Jsme na miste! Vylez!“ Ze sudu se vynorila hlava.
Ichtiandr se rozhledl, rychle vylezl a seskocil na zem.
„Dekuju, Olsene!“ rekl a mokrou rukou pevne stiskl obrovu pravici.
Dychal rychle, jako by se dusil.
„Neni zac! Sbohem! Bud opatrny. Neplav blizko ke brehu. Chran se lidi, aby ses nedostal do zajeti.“
Ani Olsen nevedel, jake prikazy dal Ichtiandrovi Salvator.
„Ano, ano,“ rekl preryvane Ichtiandr. „Poplavu hodne daleko, k tichym koralovym ostrovum, kam lode vubec nejezdi. Dekuju, Olsene!“ Ichtiandr se rozbehl k mori. Kdyz se priblizil k vode, obratil se jeste a zvolal:
„Olsene, Olsene! Uvidite-li nekdy Guttiere, pozdravujte ji ode me a vyridte ji, ze na ni nikdy nezapomenu!“
Vrhl se do more a s vykrikem: „Sbohem, Guttiere!“ zmizel ve vlnach.
„Sbohem, Ichtiandre,“ tise odpovedela Guttiere, ktera stala za balvanem.
Vitr silil a temer podrazel lidem nohy. More buracelo, pisek sustil a kameny rachotily.
Cisi ruka stiskla pazi Guttiere.
„Pojdme, Guttiere,“ vyzval ji Olsen laskave.
Vyvedl ji na silnici.
Mlada zena se jeste jednou ohledla na more a oprena o Olsenovu pazi vykrocila k mestu.
Salvator si odbyl trest, vratil se domu a znovu se pohrouzil do vedecke prace. Chysta se na jakousi dalekou
