jelikoz byli vzdelani, casto tlachali o obecnych principech — coz je velice zdrave pro demokracii.
Tlachani pres radio se ukazalo velice efektivni zejmena diky automatickym zaznamum vsech tlachu. Problem zaznamu a byrokracie vubec byl vyresen novym kazetopaskovym zaznamovym mediem se stopami o tloustce jedine molekuly a objevem prehravacich systemu dat, ktere ucinily uceni nazpamet naprosto zbytecnym. Vzdelani se tim padem zmenilo vyhradne ve vycvik v predstavivosti a uspech demokracie byl zajisten jednou pro vzdy.
Po dvou stoletich takoveto pripravy pudy byla revoluce DDT pouhou formalitou.
Kdyz vsak revoluce skonci, stavaji se revolucionari prebytecni, a navic mivaji sklon znesnadnovat praci policejnimu aparatu nove ustanovene vlady. A tak se DDT rozhodl, ze nebude sobecky a podeli se o pozehnani demokracie i s ostatnimi zbytky Galakticke unie.
Jenze demokrate jsou jen malokdy vitani na planetach s totalitnim usporadanim, stejne jako na tech, kde zvitezila anarchie — zejmena pro samu podstatu demokracie, ktera je jedinym realnym kompromisem mezi totalitou a anarchii.
Tehdy nastala potreba stale organizace revolucionaru a podvratnych republikanskych demokratu. Jelikoz byla po ruce velka zasoba nadbytecnych revolucionaru, organizace se zformovala velice rychle a byla nazvana Spolecnosti pro odstranovani totalismu. Slovo 'rasiciho' bylo dodano o stoleti pozdeji, kdyz uz byly vsechny zname obyvatelne planety rozvraceny a pripojeny k DDT. Stari revolucionari porad predstavovali problem, dokonce vetsi, protoze jich mezi tim pribylo; a tak byli rozeslani, aby patrali po ztracenych koloniich.
Tak vznikl SPORT, organizace, jejimz poslanim bylo objevovat zaostale planety a dovest je na cestu prave demokracie.
A jelikoz Rod objevil planetu ve fazi stredoveku, bylo jeho povinnosti pricinit se, aby na ni vznikla konstitucni monarchie.
Rod, ktery se narodil jako Rodney dArmand (mel jeste pet dalsich jmen, ale cist je porad dokola by vam pripadalo nezazivne) na planete obyvane vyhradne roboty a aristokracii, se ke SPORTu dal v mladistvem veku osmnacti let. Po deseti letech sluzby se zmenil z klackoviteho oskliveho mladika v hubeneho a svalnateho oskliveho muze.
Oblicej mel aristokraticky; to se o nem dalo s urcitosti rict — ale jinak nic. Jeho ustupujici vlasy prechazely v ploche, svazujici se celo s vyraznymi nadocnicovymi oblouky ponekud zmirnenymi kartacovitym obocim. Oboci castecne prekryvalo hluboke ocni dulky, v nichz se choulil par otrlych sedych oci — alespon Rod doufal, ze vypadaji otrle. Po stranach ocnich dulku se vypinaly vysoke a ploche licni kosti, oddelene nosem, ktery by cinil cest orlu, ci jinemu dravemu pernatci. Pod licnimi kostmi a nosem byla siroka usta s uzkymi rty, na nichz mu — dokonce i ve spanku — pohraval ironicky usmev. Pod usty vycnivala hranata brada. Rod by rad rekl, ze to byl oblicej tvrdeho chlapa, ale bohuzel mel tendenci znatelne meknout, kdyz/jestli se na nej usmala nejaka divka. Psi a deti na nej pusobili stejne, lec mnohem casteji.
Byl muzem, ktery mel svuj Sen (kdysi mel i divku svych snu, ale ta ted patrila uz jen ke vzpominkam nezraleho mladi) — sen o jednotne galakticke vlade (demokraticke, prirozene). Mezihvezdna komunikace byla pro ucely opravdove demokraticke federace porad jeste prilis pomala; DDT byla ve skutecnosti pomerne volna konfederace svetu, spis debatni krouzek a servisni organizace, nez cokoliv jineho.
Ale jednoho dne mohly byt nalezeny adekvatni metody komunikace, tim si byl Rod jist, a az k tomu dojde, hvezdy budou pripraveny. On uz na to dohledne.
„Je cas pustit se do reseni nasich zalezitosti, Fessi. Kazdou chvili muze kolem nekdo jit a vsimnout si nas.“ Rod se protahl vzduchovou propusti zpatky do nitra lodi a do sve kabiny. Pristoupil k panelu na stene a uvolnil prichytky. Pod nim se skryval ovladaci pult, nad nimz visela bila, matne leskla kovova koule velikosti basketbaloveho mice. Z jejiho vrchliku vedl tlusty kabel ke stropu kajuty.
Rod odsrouboval konektor, povolil svorky, ktere drzely kouli na miste, a opatrne ji vyndal.
„Davej pozor,“ ozval se Fessuv hlas z miniaturniho sluchatka umisteneho za Rodovym uchem. „Vis, ze jsem krehky.“
„Trochu vic duvery, prosim,“ zamumlal Rod. Mikrofon v jeho celisti predal jeho slova Fessovi. „Zatim jsem te jeste nepustil, ne?“
„Zatim,“ zopakoval robot ponure. Rod si strcil robotuv 'mozek' pod pazi, aby mel jednu ruku volnou pro manipulaci s ovladanim vzduchove propusti. Jakmile byl zase venku, stiskl knoflicek na trupu lodi. V boku pseudoasteroidu se otevrely velke dvere. Uvnitr visel v protinarazove siti velky cerny kun, s hlavou svesenou a ocima zavrenyma.
Rod stiskl jiny knoflik; z nakladniho prostoru se vysunul jerab. Kun, ktery byl zavesen na jeho konci, se pomalu kopyty dotkl zeme. Rod otocil hruskou na jeho sedle a v boku kone se odsunul panel.
Rod vlozil mozek dovnitr, upevnil svorky a konektory a pak otocil sedlovou hruskou zpatky; panel se zase hladce zasunul. Kun pomalu zvedl hlavu, zastrihal usima, dvakrat mrkl a zkusmo zarzal.
„Vsechno je, jak ma byt,“ rekl hlas za Rodovym uchem. Kun sebou zavrtel. „Kdyz mne vyprostis z te houpacky, proverim motoricke okruhy.“
Rod se zasklebil a uvolnil sit. Kun vyskocil, zahrabal kopytem a pak se dal do klusu. Rod sveho robota se zajmem pozoroval, aniz pritom zapominal hlidat okoli.
Kosmicka lod/asteroid pristala uprostred louky huste zarostle letni travou, lemovanou duby, javory, buky a jasany. Byla noc, ale louka se koupala ve svetle tri mesicu.
Robot pricvalal zpatky k Rodovi a vzepjal se pred nim na zadni. Jeho predni kopyta dopadla s temnym zadunenim na zem, velke, indigove modre oci se uprely na Roda a spicate usi se naprimily.
„Jsem v poradku,“ oznamil Fess.
Rod se znovu zasklebil. „Neni nic krasnejsiho nez cvalajici kun.“
„Vubec nic?“
„No dobre, skoro nic. Tak, ted musime zahrabat lod.“
Rod stiskl knoflik; dvere nakladoveho prostoru se zasunuly a uzaver vzduchove propusti zaklapl. Lod se zacala otacet, nejprve pomalu, ale pak stale rychleji a rychleji, zavrtavajic se pri tom do zeme. Brzy po ni zbyl jen krater obklopeny nizkym valem hliny a drnu — lod sama ted spocivala tri stopy pod povrchem.
Rod vytahl z Fessova sedloveho vaku zakopnickou lopatku, sesrouboval ji a dal se do dila. Kun se k nemu pripojil a udusaval kopyty drny. Do deseti minut se val snizil na pouhych sest palcu; v jeho stredu byla hromada zeminy dvacet stop v prumeru a dve stopy vysoka.
„Ustup,“ rekl Rod, vytahl dyku, otocil jejim jilcem o sto osmdesat stupnu a ukazal ji na hromadu. Rude se zablesklo, zemina se zbarvila do visnove cerveni, roztala a vyhladila se.
Rod nekolikrat prejel cervenym paprskem kolem, az byla zem dokonale rovna. Pak Jeste provedl nekolik drobnejsich uprav lopatkou. Zbytek zahladi prvni dest. „Tak, to by bylo,“ rekl a otrel si celo.
„Ne tak docela,“
Rod se nahrbil; zmocnil se ho sviravy pocit kolem zaludku.
„Musis se jeste obleknout v souladu s mistnimi spolecenskymi zvyky, Rode.“
Rod krecovite zavrel oci.
„Ucinil jsem predbezna opatreni, a zatimco jsi testoval travu, zabalil jsem do sveho sedloveho vaku dvourady kabatec.“
„Podivej,“ rekl konecne Rod, „moje uniforma vypada docela dobre, ne?“
„Tesne kalhoty a vojenske boty by docela usly, to ano. Ale pilotni bundu bude stezi kdo povazovat za dvourady kabatec. Musim pokracovat?“
„Ne, myslim, ze ne.“ Rod si povzdechl a zalovil v sedlovem vaku. „Chapu, uspech mise je prednejsi nez me osobni pohodli, ma dustojnost i — hej!“ Vytrestil oci na neco dlouheho a stihleho, co viselo ze sedla.
„Hej co, Rode?“
Rod vzal podivny predmet do rukou — na jedne strane mel drzadlo, jak si Rod vsiml — a pozvedl ho, aby se na nej Fess mohl podivat.
„Co ma byt tohle?“
„Alzbetinsky rapir, Rode. Historicka chladna zbran, neco jako dlouhy nuz, zkonstruovany k sekani a bodani.“
„Chladna zbran,“ opakoval Rod po robotovi, jako by pochyboval o jeho dusevnim zdravi. „Cekas, ze ji budu nosit?“
„Samozrejme, Rode. Alespon pokud planujes vystupovat jako obvykle v prevleku.“
Rod ze sebe vydal povzdech hodny krestanskeho mucednika a vytahl z vaku kabatec. Nasoukal se do nej a
