pristavni mustky a drevene lode pripoutane ke svym kotvistim. Ostatni tri strany namesti tvorily lacine, rozpadajici se najemne domy, obchudky s produkty more a jinym levnym zbozim a skladiste. Alespon ta byla v pomerne dobrem stavu.
Vsechny budovy byly polodrevene s charakteristickym precnivajicim patrem.
Kricici a povykujici dav uz zaplnil skoro cele namesti. Cadici smolne louce mu dodavaly demonicke osvetleni. Pri blizsim pohledu odhalil dav oci zakryte paskami, amputovane udy a hlavy bez usi — podivny kontrast k postave, ktera stala na drevenem podiu.
Byl to mlady, sirokopleci a svetlovlasy muz. Oblicej mel cisty a nezjizveny, s vycnivajicim nosem a modryma ocima. Mel kulatou, takrka nevinnou tvar, bezelstnou a poctivou, naplnenou vnitrnim svetlem Muze s poslanim. Jeho kabatec i kalhoty byly kupodivu ciste, vkusne usite a z kvalitni latky. U boku mu visel mec.
„Dite narozene ve spravne rodine,“ zabrucel Rod. „Co k sakru dela v tomhle krysim doupeti?“
Mladik zamaval rukama; dav zajasal a pozvedl louce do vyse, aby mel vic svetla.
„Ci ramena jsou od toho, aby nesla ta nejtezsi bremena?“ zvolal hoch.
„Nase!“ zaburacel dav.
„Ci ruce jsou posete mozoly a ztvrdle tezkou drinou?“
„Nase!“
„Kdo vytvoril vsechno to bohatstvi, jimz slechta zbuhdarma mrha?“
„My!“
„Kdo k nebi vztycil jejich zulove hrady?“
„My!“
„Nepatri nam tedy podil na jejich bohatstvi a prepychu?“
„Patri!“
„Ano,“ krikl mlady recnik. „Vzdyt v kazdem z tech hradu je dost bohatstvi, by z vas vsech ucinilo krale!“
Dav zacal silet.
„Slysis to, Fessi?“
„Slysim, Rode. Pripada mi to jako smesice Karla Marxe a Huey Longa.“
„Zvlastni synteza,“ zamumlal Rod. „Ackoliv mozna zase ani tak zvlastni neni, kdyz se nad tim clovek poradne zamysli.“
„Je to vase bohatstvi!“ kricel mladik. „To vy na ne mate pravo!“
Dav zacal silet jeste vic.
„Ale daji vam, co vam po pravu patri?“
Dav byl nahle zticha. Zaznelo zlobne mruceni.
„Ne!“ zaburacel mlady muz. „Musite to vsak od nich zadat, protoze takove je vase pravo!“
Zvedl obe ruce do vyse. „Kralovna vam dala chleb a vino, kdyz na vas dolehl hladomor! Kralovna dava maso a dobre vino carodejnicim, kterych si vazi!“
Dav jako by onemel. Jeho radami se nesl tichy sepot: „Carodejnicim! Carodejnicim!“
„Ano,“ zarval recnik, „dokonce i carodejnicim, zavrzenihodnym a opovrzenihodnym. Oc vic da vam, jez jste se zrodili z tepla dne?
Da vam, co vase pravem jest!“
Dav odpovedel hlasitym revem.
„Kam pujdete?“ zajecel mlady Demosthenes.
„Do hradu!“ vykrikl nekdo a ostatni hlasy se k nemu pridaly. „Do hradu! Do hradu!“ Krik se zmenil v rytmicke skandovani. „Do hradu! Do hradu! Do hradu!“
Nahle se do pokriku ozvalo ostre zajeceni. Dav razem ztichl. Hubena, shrbena postava se vyhoupla nastrechu skladiste a zavolala do namesti: „Vojaci, cela rota nebo jeste vic!“
„Pryc skrze ulicky a pristaviste!“ zvolal mlady muz. „Za hodinu se sejdeme v Clovisove domu!“
K Rodovu uzasu dav zustal zticha. Proudy lidi zacaly odtekat krivolakymi ulickami. Zadna panika, zadny zmatek.
Rod ustoupil do dverniho vyklenku a dival se, jak jsou pochodne zhaseny. Jedna skupinka zebraku za druhou prochazely kolem nej, tise a bez povyku, aby byly pohlceny temnymi jicny uzkych ulicek. Namesti se vyprazdnovalo; tlumeny zvuk kroku zanikal v dali. V nastalem tichu Rod zaslechl blizici se duneni kopyt — vojaci prichazeli rozehnat kralovniny privrzence.
Rod vyskocil a rozbehl se k rohu ulice, kde stal Fess. Do sedla se vyhoupl, aniz zpomalil klus. „Do luxusni casti mesta,“ zaseptal, „rychle a tise.“
Kdyz bylo treba pohybovat se tise, mohl Fess z kopyt vysunout na palec tluste gumove podrazky; mohl si take v pameti vybavit fotografickou mapu mesta porizenou pri jejich vzdusnem pruzkumu. To jsou vyhody robotickeho kone.
Cvalali mestem; teren se brzy zacal zvedat, az se zmenil v kopec, korunovany kralovskym hradem. Kvalita domu se postupne zlepsovala; dostavali se stale dal do blahobytnejsich casti mesta.
„Co si o tom vsem myslis, Fessi?“
„Totalitni hnuti, nade vsi pochyby,“ odpovedel robot. „Provokater vydavajici se za mluvciho luzy, bezpochyby prahnouci po moci, navadi lid, aby na vladu vznasel pozadavky, ktere nemohou byt splneny. Odmitnuti bude dano davu jako povel k pachani nasili, a nez se nadejes, mas tu revoluci jako vystrizenou z ucebnice.“
„Nemohl by to byt jen nejaky ambiciozni slechtic, ktery si uzurpuje narok na korunu?“
„Uzurpatori hledaji podporu v hornich vrstvach spolecnosti, Rode. Ne, tohle je proletarska revoluce — predehra k totalitni vlade.“
Rod naspulil rty. „Dokazal bys rict, ze tam byl nejaky dukaz o vnejsi intervenci nejake vyspelejsi spolecnosti? Chci rict, na tomto stupni kultury nejsou proletarske revoluce prilis obvykle, ne?“
„Velice ridke, Rode, a kdyz k nejake dojde, je uspesnost skoro nulova. Presvedcovaci metody ve stredoveke spolecnosti nikdy nestaveji na zakladnich pravech; takovy koncept je teto kulture cizi. Pravdepodobnost intervence je velice — “
Rodovy rty se opet zkrivily do divokeho usklebku. „Vyborne, stary mechanisme, vypada to, ze jsme prisli na spravne misto.“
Na hornim konci mesta uvideli rozlehly dvouposchodovy dum obklopeny ze tri stran dvorkem osvetlenym pochodnemi. Ctvrtou stranu uzavirala drevena palisada s branou. Z brany prave loudave vychazela skupinka smejicich se, dobre oblecenych mladiku; Rod zachytil uryvky pijacke pisne. Zevnitr se ozyvalo rinceni nadobi a volani po pivu a masu.
„Vypada to, ze jsme objevili jednu z lepsich hospod.“
„Rekl bych, ze tva domnenka je opravnena, Rode.“
Rod se protahl v sedle. „Vypada to jako dobre misto na straveni noci. Slucuji se s mistnim stupnem kultury cesnekove klobasy, Fessi?“
Robot si povzdechl. „Rode, ty mas priserne chute!“
„Udelejte misto, udelejte misto!“ ozvalo se za nimi volani.
Rod se obratil a uvidel skupinu vojaku, kavaleristu, cvalajicich smerem k nemu. Za nimi jel pozlaceny a bohate vyrezavany kocar.
Vpredu ujizdel herold. „Klid se z cesty, rabe!“ zvolal. „Jede kralovnin kocar!“
„Kralovna!“ Rod pozvedl oboci. „Ano, jiste! Samozrejme, uz se klidim!“
Pobidl Fesse koleny. Kun se vzepjal a nekolika rychlymi skoky zaujal pozici na okraji cesty, odkud mel Rod dobry vyhled na kralovsky pruvod.
Zaclony kocaru byly napul zatazeny, ale byla mezi nimi skulina. Nitro kocaru ozarovala teple zlutym svetlem lucerna, a tak mel Rod moznost, zatimco kocar projizdel kolem nej, zahlednout na kratickou chvili postavu sedici uvnitr.
Stihla, krehka bytustka zavinuta v tmavem cestovnim plasti s kapuci, bleda drobna tvar ramovana svetlymi, takrka platinovymi vlasy, velke tmave oci a male, velice rude rty vytvarovane do dokonaleho Amorova luku.
Byla mlada, prilis mlada — temer jeste dite, pomyslel si Rod.
Sedela zprima a vypadala velice krehce a velice odhodlane zaroven — a jakoby zoufale, s tim nepratelskym vyrazem v obliceji, ktery tak casto znamena strach a osamelost.
Rod civel za odjizdejicim pruvodem.
„Rode.“
