obesil…“
„No a?“
„No a je to tady…“
Icik se zastavil: „Turbulence vzduchu?“
„Copak vy jste vazne nic neslyseli?“ vyhrkl zoufale Andrej.
Icik zavrtel hlavou a Korejec tise poznamenal: „Asi jsme se moc do tech knih zabrali… A taky jsme se nemohli dohodnout…“
„Jste maniaci,“ rekl Andrej a nervozne se nadechl. Potom se podival na Nemeho a nakonec prece jen ze sebe vypravil: „Socha… Prisla a zase odesla. Oni se proste couraji po meste jako zivi…!“
Andrej zmlkl a Icik se netrpelive zeptal: „A co dal?“
„Jak — a co dal? To je vsechno!“
Napjaty vyraz v Icikove obliceji se zmenil ve zklamani: „No a co?“ prohodil. „No tak chodi… V noci se taky jedna prochazela… No a co?“
Andrej otevrel usta a po chvili je zase bezradne zavrel.
„Kovohlavci,“ ozval se Korejec. „Zda se, ze ta legenda vznikla tady…“
„Jsou neskodny,“ mavl rukou Icik. „Jenom hrozi, ale nic neudelaji.“
„Jak to vis?“ hlesl Andrej.
„Docetl jsem se o tom. A co je psano…“
Andrej chvili nebyl schopen nic rici, jen preskakoval ocima z Icika na Paka a zase nazpatek. Icik se na nej soucitne dival, detsky spulil pusu a chlacholive ho popleskaval po ruce. No ano, zase jednou doslo na Icikova slova…!
Korejec zrejme povazoval celou situaci za vyjasnenou a kradmo se ohlizel po dverich do knihovny.
„N-n-n-o,“ vymackl ze sebe konecne Andrej, „to je uzasny! To znamena, ze jste tem ruznym povidackam od samyho zacatku verili?“
„Koukni, uklidni se,“ rekl Icik a pridrzel si ho za rukav. „Podle toho, cemu rikas povidacky. Tomu, co najdu v archivech, tomu ja napriklad verim… A proc ne? Experiment je prece jenom Experiment… Kvuli tem vsem intrikam a prujmum jsme na nej pozapomneli, jenze on ve skutecnosti… Ksakru, oc tu koneckoncu jde? Chodi tu sochy — no tak at chodi! Jenze my jsme nasli knihovnu! Chapes to? A vis, co je na tom nejzajimavejsi?
Ty lidi, co tu zili, byli nasi soucasnici! Z dvacatyho stoleti. Chapes, co ti rikam?“
„Jo, chapu,“ procedil mezi zuby Andrej. „Pust ten muj rukav!“
Uvedomil si, ze tihle dva ho ted nejspis maji za troubu. Ano, jenze tihle hosi jeste na vlastni oci nevideli za bileho dne sochy doopravdy chodit! Ten Korejec mozna, ale Icik jiste ne! Uvidime, jakou bude zpivat, az to uvidi… Je ovsem pravda, ze Nemy to bral taky nejak na lehkou vahu… „Je zbytecny me premlouvat,“ rekl razne Andrej. „Ted na tu knihovnu cas nemame. Az pojedeme kolem s pasakama, muzete si s sebou nabrat knih treba celej prives. Ted ale jdeme! Slibil jsem, ze do tmy budeme zpatky.“
„Tak jo,“ souhlasil smirlive Icik. „Tak teda jdeme…“
Andrej rychle jako prvni sebehl po schodisti k vratum.
Jak ja k tomu prijdu, rikal si, kdyz vysel z domu a byl rad, ze mu ted nikdo nemuze videt do tvare. To vsechno ten Fritz…, uvedomil si vztekle.
Vyhlasil, ze uz zadnej Experiment neexistuje — a ja mu na to naletel. Ne ze bych tomu uplne veril, ale prijal jsem proste… rekneme… novou ideologii.
Z loajality a taky z disciplinovanosti, ktera je u me funkce nutna… Ja vim, vsechny tyhlety udajne nove ideologie jsou tu kvuli masam, vlastne kvuli blbeckum… Tak jsme si holt ctyri roky spokojene zili, po nejakym Experimentu ani nevzdechli, meli jsme svych starosti dost: delali jsme karieru, rikal si ironicky. Shaneli jsme koberce a doplnovali si sbirecky… Na krizovatce se zastavil a sekl ocima do bocni ulice. Socha tam stala… Hrozila pulmetrovym cernym prstem a jeji osklivy zabi oblicej se odporne sklebil: Ja tomu cubcimu plemenu ukazu!
„To je ona?“ zeptal se ledabyle Icik.
Andrej kyvl a sel dal.
Takze legenda o Kovohlavcich neni jen legenda… A co Kristalovy palac?
Jak je to s nim ve skutecnosti? A jak je to s Antimestem…?
Potom uz te chuze vsichni meli dost. Slunecni zar je otupoval, jas oslepoval — a oni porad jen kladli nohy na sve vlastni malicke stiny, pot jim maloval po cele a po spancich slane mapy… Dokonce i Icik uz prestal zvanit o tom, ze se mu zhroutily jakesi hypotezy, a neunavny Korejec mirne kulhal, protoze se mu utrhla podesev. Nemy chvilemi oteviral sva cerna usta, plazil desivy zbytek jazyka a zrychlene dychal jako pes. Nic zvlastniho nikde nevideli, jen jednou sebou Andrej straslive trhl a na chvili se mu az udelalo zle… Docela nahodne zvedl oci k vyssim poschodim a v jednom otevrenem okne tretiho patra uvidel velky zelenavy oblicej, ktery na nej trestil nevidouci oci. Byl to hrozny pohled: Treti poschodi — a skvrnite zelena tlama pres cele okno… Pak se octli na namesti.
Bylo uplne jine nez ta, ktera uz na sve ceste videli. Pripominalo vykaceny les. Misto parezu tu ze zeme cnely nejake podstavce ruznych tvaru: kulate, ctverhranne, sestihranne, nektere vypadaly jak hvezdice, jine jak abstraktni jezci, nektere pripominaly strilny, mnohe byly jak podivna predpotopni zvirata. Byly z kamene i z kovu…, ale z ruzneho materialu: mramorove, piskovcove, z nerezavejici oceli, dokonce i ze zlata… Vsechny ty podstavce vsak mely jedno spolecne: byly prazdne. Jenom asi tak ve vzdalenosti padesati metru se tycila obrovska lidska noha, ktera podpirala hlavu okridleneho lva. Noha tesne nad kolenem koncila, ale jeji nahe lytko melo krasne propracovane obdivuhodne svalstvo.
Namesti bylo velice rozlehle, na protejsi stranu se v chvejicim se horkem oparu nedalo ani dohlednout. Vpravo, v tesne blizkosti Zlute steny, byla videt jakasi dlouha nizka stavba se sloupovim. I jeji obrysy vsak rozpaleny vzduch traslave rozmazaval… „To jsou veci…,“ mimodek vyhrkl Andrej a Icik nechapave zabrumlal: „Nekdo byl v bronzu, nekdo v mramoru, nekdo treba s dymkou, nekdo bez ni…, kam se ale vsichni podeli?“
Nikdo mu neodpovedel. Vsichni se jen uzasle divali…, dokonce i Nemy. Potom promluvil Korejec: „Asi musime jit… tamhle…“
„Tak to je ten vas panteon?“ zeptal se Andrej, aby vubec neco rekl. A Icik rozhorcene prohlasil: „Ja tomu nerozumim! Proc couraji po meste? A proc jsme je driv nikde prakticky nevideli? Vzdyt jich tady musi byt tisice!“
„Mesto Tisice soch,“ rekl Korejec.
Icik se k nemu obratil: „Takova legenda existuje?“
„Ne, to me ted tak napadlo.“
„No jo, ale…,“ vyhrkl Andrej, ktery si prave v tehle chvili neco uvedomil: „Tudy prece nase traktory neprojedou a volny pruchod si tady neudelame.
I kdyz si rekneme, ze par techhle zatarasu vyhodime do povetri, nevystaci nam traskavina…!“
„Myslim, ze se to musi dat obejit. Z druhe strany… Nekde nad Propasti bude cesta,“ ozval se Korejec.
„Pojdte dal,“ pobidl je netrpelive Icik.
Vzali to primo k panteonu. Proplitali se mezi podstavci po dlazbe, ktera tu byla rozbita, misty uplne rozdrcena na drobne kaminky. Pred nimi se vzduchem vznasel bily prach, ve slunci jasne trpytivy. Chvilemi se zastavovali, sklaneli se, anebo si naopak stoupali na spicky, aby si na podstavcich mohli precist napisy, ale to, co cetli, bylo podivne, nerozumeli tomu, byli z toho bezradni: „Na desaty den po usmevu byli po tvem pozehnani spaseni malicci.
Vzplalo slunce a pohasla zare lasky, ale…“ Dokonce tu meli presne urceni, kdy se to stalo! „Na desaty den po usmevu…“ Icik se tomu zasmal, zahykal a pobavene se triskl pesti do dlane, Korejec s usmevem zavrtel hlavou a Andrej si pripadal trapne. Citil, ze tohle veseli je neprirozene, ze sem vubec nepatri, nedokazal vsak sve myslenky nejak soustredit, rozutikavaly se mu — a tak jen netrpelive opakoval: „To uz staci, nechte toho! Jdeme dal. No tak, sakra…! Nemuzeme takhle ztracet cas.“
Mel vztek, kdyz se dival, jak se ti dva bavi. Idioti, rikal si, to si nasli to prave misto a cas pro zabavu! Jenze oni se nenechali rusit — porad se zastavovali, spinavymi prsty jezdili po vytesanych napisech, sklebili se, rozjarene vykrikovali — a tak Andrej mavl rukou a sel sam. Oddechl si, kdyz se tomu jejich povykovani vzdalil natolik, ze nerozeznal jednotliva slova.
Bude to tak lepsi, uvedomil si najednou. Pujdu tam sam, bez jejich nedustojneho doprovodu… Koneckoncu, vzdyt je nikdo ani nezval! Neco se o nich sice rikalo, ale… co to bylo? Nesouviselo to nejak s paradni uniformou?
