Byla predepsana, nebo si ji naopak nemeli brat? Ma to ale ted vubec nejaky vyznam? V nejhorsim pripade budou muset pockat dole… Ten Korejec si da rict, ale Icik se urcite pohrne dopredu a nedejpanbu… bude chtit taky mluvit! Ne, ne, bez nich je to jistejsi, vid, Nemy…? Ty se drz za mnou, hezky takhle zprava a davej dobry pozor! Tady musi vzit clovek rozum do hrsti! Nezapomen, ze jsme ted na uzemi opravdovych protivniku, to neni na urovni Quejady nebo Hnujky! Vis co, vem mi ten muj samopal, musim mit volne ruce — a taky neni vhodne lizt se samopalem za recnicky pult… Nejsem nejaky Geiger, chvalabohu… Moment! Kde jsou me poznamky k prednasce? To je tedy hruza — jak to bez nich zvladnu?
Pred nim — i nad nim — se uz tycilo sloupovi panteonu. Schody vzhuru byly rozbite, zely mezi nimi sterbiny a zbytky zreziveleho kovani vypadaly jak vycenene zuby. Zpredu to ledove dychlo Andrejovi do tvare. Byla tam tma, obrovska pozlacena kridla dveri byla dokoran — a z nich se vznasel pach tleni a cehosi vyzyvaveho. Stacilo jen vejit… Andrej vystupoval schod po schodu a daval si velky pozor, aby snad nedejpanbu nezakopl a pred ocima vsech neupadl. Porad jeste prohledaval sve kapsy, ale papir s poznamkami tam nebyl… Pak si vzpomnel — nechal ho v trezoru… Nebo ne… Dal si ho do noveho obleku… Vzdyt si prece chtel vzit ten novy oblek!
Potom si ale rekl, ze takhle to bude pusobivejsi… Sakra, ale jak budu mluvit bez poznamek? rikal si, kdyz vstupoval do temneho vestibulu. Co jsem si to vlastne pripravil? Musel ted davat dobry pozor na cestu, protoze cerny mramor podlahy byl velice kluzky… Predevsim jsem chtel mluvit o vznesenosti, o lidskem majestatu…, vzpominal si s namahou a uvedomoval si pritom, ze mu chlad zaleza az pod kosili. Taky me mohli upozornit, ze tu bude zima, rikal si. Venku je vedro… A krome toho mohli neco udelat s tou kluzkou podlahou. V nejhorsim ji treba posypat piskem… Takhle sebou clovek muze prasknout, ani se nenadeje… Kam ale ma jit ted? Vpravo? Vlevo? Aha, pardon, uz je to jasne… Tudy… Tak za prve: o lidskem majestatu, o vznesenosti cloveka…, opakoval si — a to uz se octl v jakesi temne chodbe. No, tady to je lepsi: dali sem koberec!
Ze je to napadlo…! Na osvetleni ale stejne nemysleli. Stacilo by par svitilen… Jenze to je vzdycky tak: Bud se sviti na plny pecky, nebo si clovek sotva vidi pod nohy… Jako ted. Takze: vznesenost… Jestlize mame hovorit o vznesenosti, o majestatu cloveka, musime si pripomenout velka jmena historie. Tak treba Archimedes… Ano, tim zacneme!
Syrakusy, heureka! a lazne… tehdejsi — pochopitelne… A dal: Attila, doze benatsky… ne! prominte, to byl Othello… ten doze…, Attila byl vudce Hunu. To sem ale taky patri! Psaly se o nem verse. Ale proc hledat tak daleko? Petr…! Petr Veliky, samozrejme! Prvni! Tomu Druhemu, ani Tretimu se nerikalo: Veliky. Mozna hlavne proto, ze nebyli Prvni.
Vsimnete si, ze Veliky a Prvni se casto chapou jako synonyma… Ale pozor: Treba takova Katerina Druha…! A byla Velika! To je tedy opravdu zvlastni, je to urcita vyjimka, ale takovych vyjimek, ktere potvrzuji pravidlo, najdeme jeste vic… Zalozil si ruce za zada a dlane pevne stiskl. Bradu pritahl k hrudi, sevrel rty a nekolikrat se prosel sem a tam, pricemz se vzdycky elegantne vyhnul zidli, ktera pro nej byla u cela stolu prichystana. Potom zidli odsunul nohou, roztahl prsty a oprel se o stul… Prisnym pohledem prejel po pritomnych.
Dlouhy stul pred nim byl prazdny, jeho oplechovana deska se tahla do dalky jak silnice. Konce stolu nedohledl, jen si uvedomoval, ze nekde vzadu nejasne poblikavaji mihotave plaminky svicek. Trochu ho ta nedbalost poradatelu zamrzela — ma prece pravo videt, kdo to tam za druhym koncem stolu sedi. To je daleko dulezitejsi nez videt na tyhlety… No dobra, prichystali to takhle, neda se nic delat… Letmym pohledem preletl rady po obou stranach stolu. Obracely se k nemu pozorne tvare — kamenne, zelezne, medene, bronzove, zlate, jaspi sove i sadrove… a mozna jeste nejake jine, treba i stribrne a nefritove, kdovi… Jejich slepe oci pusobily neprijemnym dojmem — koneckoncu vsechno na tech hrmotnych obludach bylo neprijemne. Jejich kolena trcela dobry metr nebo dva nad deskou stolu… Aspon ze ty sochy nemluvily a nehybaly se! Kdyby se zacaly hybat, bylo by to hrozne!
Andrej vychutnaval posledni okamziky sveho promysleneho entree. Potom spustil: „Ano, jsou vyjimky! Jake je ale pravidlo? V cem tkvi jeho substancialni podstata? Obavam se, ze tu budu muset mluvit o vecech, o kterych jste si nezvykli slychat a ktere vasemu sluchu nebudou lahodit. Vznesenost a lidsky majestat! Velikost cloveka… Opevuje se, mnohe se o tom uz napsalo… Cim by byl clovek, kdyby nebylo lidskeho majestatu? Lidstvo by bylo tlupou nahych opic, vedle kterych by i takovy vojin Hnujka zaril jako reprezentant vrcholne civilizace. V tom mi jiste date za pravdu… Jenomze kazdemu jednotlivemu cloveku neni dana schopnost vlastni miry veci. Umi se jen nakrmit a rozmnozovat se. Kazda jina cinnost jiz vzpomenuteho Hnujky nemuze byt jim samym zhodnocena ani jako spatna ci dobra, ani jako prospesna ci zbytecna, ci dokonce skodliva… A prave proto se kazdy takovy Hnujka drive nebo pozdeji musi dostat pred vojensky soud — a ten rozhodne, jak s nim bude nalozeno. To znamena, ze absence vnitrniho soudu v jednotlivcich musi byt doplnena existenci zakonu a take soudu vnejsich, spolecenskych — treba i tech vojenskych… Jenze, panove…, takova spolecnost, ktera se sklada z jednotlivcu jako je Hnujka nebo treba Drmola, proste nedokaze soudu vnejsimu venovat nalezitou pozornost, neni to v jejich silach…, a to at uz jde o soudy vojenske, ci o ruzne poroty, o tajne inkvizicni soudy, o lync, Themidin soud, ci soud cestny… A tak si priroda musela poradit s nalezenim vhodne formy ovladnuti chaosu, v nemz mezi primitivnimi jedinci ma vrch pohlavni pud a polykaci reflex — jde proste o to, aby cast funkci vnejsich soudu byla presunuta na soud vnitrni. A o tom tedy je rec, mluvime-li o lidskem majestatu, velikosti a vznesenosti. A jsme u kategorie vznesena. Panove, je treba si povsimnout, ze v beztvare tlupe jedincu jako je Hnujka nebo Drmola se cas od casu objevuji takovi, pro nez smysl zivota neustrnul na ukajeni ruznych pudu. Rekneme to tak, ze takovy clovek potrebuje neco navic! Chapejte — jemu nestaci nacpat si bricho a uzivat si nejakych tech slasti… On proste chce jeste neco taky vytvorit, neco noveho, co tu pred nim jeste nebylo. Napriklad zacne uvazovat o stupnici hodnot…, nebo namaluje na zed nejakeho kozorozce… nebo si vymysli legendu o Afrodite… Proc mu zrovna tohle vlezlo do hlavy, to ani on sam nevi. Takovy Hnujka pochopitelne kasle na nejakou Afroditu, ktera se zrodila z morske peny, nebo na nejake zvire nakreslene v jeskyni. V tomhle ohledu samozrejme existuje rada hypotez… Napriklad, ze takovy kozorozec byl pro cloveka spojen s predstavou spousty masa… A co se tyka Afrodity… tedy zenske!.. tam je moznosti! Kdyz mam byt ale uprimny, tak pokud jde o onu treti — nezivocisnou — potrebu cloveka…, tam jsme my, materialisticti vedci, ponekud v rozpacich. To je ale jiny problem… Ted nas musi predevsim zajimat, ze z davu se proste vydeli osobnost, ktera se neuspokoji ovesnou kasi a spinavou Drmolou v posteli. Takove osobnosti nestaci jednoducha realita smyslu! Takova osobnost si zacina veci idealizovat! Abstrahuje, nerad! V myslenkach takoveho cloveka se ovesna kase meni v tucneho kozorozce s cesnekovym nalevem a spinava Drmola v krasnou bytost, ktera je cistounka, protoze prave vystoupila z more. Z vody… Bozicku, takovy clovek je ale prece k nezaplaceni! Takovy clovek by se mel postavit na piedestal a lidi jako Hnujka a Drmola by se k nemu meli honit karabacem, aby hajzlove jedni pochopili, co jsou sami zac.
Tak co, smejdi, umite to, co tenhleten? Co — ty jeden zrzku prasiva a vsiva — umis nakreslit kotletu, ale tak, aby na ni clovek hned dostal chut? Umis aspon vykladat nejaky vtip? Neumis… Jak se teda muzes, ty srabe, s tim na piedestalu srovnavat? Jdi delat na pole! Chytej ryby a sbirej skeble…!“
Andrej poodstoupil od cela stolu, promnul si dlane a znovu se spokojene vratil. Jde mu to vyborne! Je to vynikajici — i bez poznamek! A vsechna ta monstra se zatajenym dechem poslouchala… Ani jedno se nepohnulo. Je to dobre…, opravdu! Kdepak, ja nejsem nejaky Kacman, pomyslel si Andrej, ja sice neumim tolik zvanit jako on, ale kdyz je treba neco vysvetlit… Fakt ovsem je, ze nekde tam vzadu, na konci stolu, kam neni videt, nekdo porad mluvil! To by mohlo vypadat na Kacmana. Treba uz sem taky dorazil… No — vsak jeste uvidime!
„Takze… kategorie vznesena…,“ pokracoval, „ma svuj zaklad v tvurci cinnosti. Nebot velky je pouze ten, kdo tvori, kdo je tvurcem neceho noveho, nebyvaleho. Pak ovsem, panove, vznika otazka: Kdopak ty tvurce bude drzet nohama na zemi? Kdo jim vzdycky vcas rekne: Kampak to lezete, blazni? Kdopak nad nimi stane jako… nebojme se to tak nazvat… jako jejich duchovni vudce? Bude to ten, kdo sice onu kotletu, o ktere jsem mluvil, nakreslit neumi, o Afrodite nic nevi, ale sbirat skeble proste nemini… Protoze ma jiny dar: Je to take sveho druhu tvurce, ale tvurceorganizator.
Statky vezdejsi dokaze mezi lidmi rozdelovat, a kdyz je treba, umi srotit dav… A tak se dostavame k roli Boha a dabla. A rekneme hned, ze je to problem velice slozity, problem, ktery historie lidstva dost zamotala… Vezmete si jenom ten fakt, ze i ten nejvetsi neznaboh vam rekne: Buh je dobry, dabel zly. Jenze — kde to vzal? Vzdyt je to s prominutim uplna pitomost! Vzdyt my o tech dvou vubec nic nevime! Ze Buh skoncoval s chaosem a udelal tu poradek, zatimco dabel naopak od sameho zacatku v jednou kuse tuhle bozi praci kazi a snazi se svet uvrhnout zpatky do puvodniho chaosu? Rika se to tak, ze? Jenze z druhe strany nas historie uci, ze clovek jako takovy smeruje svou cinnosti prave k chaosu! Usiluje o to, aby si vsechno mohl delat po svem. Vykrikuje, ze musi byt svobodny, ze prave to je prirozene! Nebudeme dlouho hledat priklady — vemte si treba zase toho Hnujku… Doufam, ze uz jste pochopili, k cemu vas chci dovest! Ptam se vas: O co se snazili ti nejhroznejsi tyrani v historii lidstva? Prave o to, aby chaos, ktery je cloveku vlastni, ucinne potlacili, aby ho zmenili v rad!
