Aby Hnujka a jemu podobni vedeli, kde je jejich misto, aby se proste museli zaradit a nedelali neplechy! Cilem bylo lidi dat dohromady, srotit je, vnutit jim jednotici myslenku! A jen tak mimochodem — velice casto se to tem tyranum a diktatorum darilo. Samozrejme — ne nadlouho. A za cenu potoku prolite krve… No — a ted se vas ptam: Kdo je tedy ten dobry? Ten, kdo usiluje o chaos… a tedy vlastne o svobodu kazdeho cloveka, tudiz i o rovnost a bratrstvi…, anebo ten, kdo Hnujku a jemu podobne donuti k poradku, a tudiz snizi nebezpeci socialni entropie na minimum?! Kdo? To je ta otazka, panove!“
Vyborne jsem to naformuloval, pochvalil se v duchu Andrej. Jasne, ostre — a pusobive… Ale kdopak to tam na konci stolu zase neco mele?
Hulvat jeden, neumi se chovat a vyrusuje… Najednou si Andrej s neprijemnym zamrazenim uvedomil, ze v radach soch podel stolu se nektere hlavy odvratily a on ted vidi jejich zatylky.
Zamrkal a podival se pozorneji: ne, nemylil se! Jeden, dva… celkem jich bylo sest. Uporne si odkaslal a zatukal kotniky sevrene pesti do oplechovane desky stolu. Nepomohlo to. No pockejte! rekl si dopalene. Ja vam ted ukazu… Jak jen se to rekne latinsky…?
„Quos ego!“ zarval. „Vy si myslite, ze jste neco extra? Ze vy jste velikani — a my upachteni mraveneckove? Ze vy jste z kamene nebo z buhviceho — a my se co nejdriv v prach obratime? Ze vy jste vecni — a my se svetem jen tak mihneme? Tudle…! Kdopak si vas pamatuje? Kdo o vas co vi? Lidstvo si vas postavilo na piedestaly… a co z toho? Tak treba ten Archimedes!
No ano, nekdo takovy zil a behal nahaty mezi lidmi, ani se nestydel!
Pri patricne urovni civilizace by s nim proste zametli, aby dal pokoj.
To by teprve mohl kricet: Heureka! A nebo Petr Veliky… Dobre: car, imperator cele Rusi… To zname. A jakepak mel prijmeni? Pomniku ma vsude spousty a kdekdo o nem psal… jen se ale zkuste zeptat nejakeho studenta pri zkousce, jake mel Petr prijmeni? Mozna ze jeden z desiti vam bude umet odpovedet… Veliky? Houby… A s vami se vsemi je to zrovna tak.
Bud o vas vubec nikdo nic nevi, nebo jen s namahou da dohromady jme no…, ale prijmeni? A nebo zase naopak: Carducciova cena! A kdepak ma ten dotycny pan krestni jmeno? A kdo to vubec byl? Spisovatel, nebo snad obchodnik s vlnou? A kdo to taky potrebuje vedet? Vzdyt kdyby si vas chtel clovek vsechny zapamatovat, uz se mu ani nevejde do hlavy, kolik stoji flaska vodky.“
Ted uz videl zatylku deset. Bylo to urazejici. A vzadu nekdo jeste uporneji a durazneji cosi nesrozumitelne vykrikoval. Urcite to byl Kacman…!
„Podvod je to!“ rozkrikl se Andrej, jak mohl nejhlasiteji. „Cela ta vase velikost je podvod! Takovej Hnujka se na vas urcite koukne a rekne: To teda byli lidi! Ja uz ted taky budu lepsi — necham chlastu a kourit uz nebudu, nebudu se valet s Drmolou, pudu do knihovny — a bude ze me casem taky takovej velikan… Zlaty voci! Takhle se to totiz jen zbozne predpoklada.
A zatim — kdyz se na vas Hnujka koukne, tak si rekne neco uplne jinyho.
A kdyz u vas nebude stat nejaka straz nebo kolem nebude plot, klidne se vedle vas vydela, pocmara vas a spokojene pujde chrapat s tou svou Drmolou. Tak je to s tou vasi vychovnou funkci! To je ta vecna pamatka…!
Na co ksakru takovy Hnujka potrebuje neci vecnou pamatku? Proc si na vas vubec nekdy ma vzpomenout, muzete mi to vysvetlit? I kdyz… kazdy jsme si zazili obdobi, kdy jsme si vzpomenout museli, aby nebyl prusvih. A hezky jsme u tabule odrikavali: Alexandr Makedonsky se narodil tehdy a tehdy, zemrel tehdy a tehdy. Vojevudce…, jeho bajny or Bucefal… Vzdycky to tak bylo a bude, ze se clovek musi nektere veci ve skole navrcet: Narodil se tehdy a tehdy, zemrel tehdy a tehdy, predstavitel spicky oligarchie.
Vykoristovatel. I kdyz zrovna tohle…, kdo to potrebuje vedet? Clovek udelal zkousku a pustil to z hlavy. Alexandr Makedonsky byl vyznamny vojevudce — no a co…?
Najednou pochopil, ze dal mluvit nema cenu. Nikdo ho neposlouchal.
Ted uz bylo videt jenom zatylky… Litinove, kamenne, zelezne, nefritove…, vyholene, zarostle, kudrnate, s cupky, opryskane i vydrolene — a nektere uplne zakryte prilbicemi, klobouky a ruznymi capkami… Netrefil jsem se jim do noty, rekl si horce. Pravda se jim nezamlouva. Exegi monumentum… Copak jsem rekl tak hrozneho? Nelhal jsem, nepodlizal…, co na srdci, to na jazyku. Ja vubec nejsem proti velkym osobnostem. Nesnasim ale, kdyz z nich nekdo dela idoly! Clovek ma ctit dilo — a ne uctivat sochy! A mozna i s tou uctou k dilu to neni nutne. Kazdy prece dela to, co muze… Jeden revoluci, druhy treba pistalky… Ja mam tak silu leda na ty pistalky… A copak to znamena, ze jsem nula?
Nekdo na druhem konci stolu si ale porad mlel sve a Andrej uz ted rozeznaval i jednotliva slova: „…nevidane a neobvykle… z katastroficke situace… jenom vy!.. to si zasluhuje vecny vdek a vecnou slavu…“ Tak to je presne to, co nesnasim, pomyslel si Andrej. Absolutne nesnasim, kdyz se takhle nekdo ohani vecnosti. Bratrstvi na vecne casy! Naveky spolu. Vecna slava… Kde na to kdo prisel? Kde je co vecne?
„Tech lzi uz bylo dost!“ rozkrikl se pres stul. „Clovek musi mit svedomi!“
Nikdo si ho nevsimal. Obratil se tedy ke vsem zady a sel pryc. Citil, jak jim az do kosti pronika chladny pruvan, jak ho zebe ten pachnouci dech sklepeni, rzi a medenky… Vzdyt to prece vubec nebyl Icik, kdo to tam porad vyrusoval, uvedomil si sklesle. Tohle nejsou Icikova slova, tohle on vubec nerika… Zbytecne jsem mu krivdil… A zbytecne jsem sem chodil. Proc me sem vubec certi nesli? Zrejme se mi zdalo, ze jsem neco pochopil… Ale — vzdyt je mi uz pres tricet, to uz clovek musi mit vlastni nazor! Jenze — to je prece pitomost: Vykladat pomnikum, ze je nikdo nepotrebuje. To je stejne jako rikat lidem, ze je nikdo nepotrebuje… Mozna to leckdy i je pravda, jenze co z toho?
Neco se se mnou v poslednich letech stalo, rikal si. Neco jako by se vytratilo… ano! Pred takovymi peti lety jsem presne vedel, z jakych duvodu to a to delam… A ted to nevim. Vim, ze Hnujka by se mel odprasknout. A nevim presne proc. Tedy… vim, ze pak bych to mel s disciplinou v expedici jednodussi, ale proc by to melo byt jednodussi — nechapu. Resilo by to sice situaci… Ale zrejme jenom tu mou. Kolikpak let uz resim jenom tu svou situaci? Jenze — ma to svou logiku: Nikdo jiny za me zit muj zivot nebude, musim se postarat sam. Je to ale smutne, na cloveka z toho pada stesk a sily mu odchazeji… A jinak to nejde. To je to, co jsem pochopil.
Clovek nic nezmuze. Dokaze jen jedine: zit, jak to jen jde. Andrej z te beznadejne proste pravdy az zaskripal zuby… Vysel z temnoty pod sloupovi a zamhouril oci. Pred nim lezelo rozpalene zlute namesti prospikovane prazdnymi podstavci. Zar jako z pece se do nej oprel… Zar, zizen a unava… To byl ten soucasny svet, v kterem musel zit a taky jednat.
Icik spal s hlavou na otevrene knize, kterou si polozil na kamenne desky do stinu. Kalhoty mel vzadu roztrzene, bagancata byla neuveritelne seslapana.
Potem pachl na sto honu.
Nemy tu taky cekal… Sedel na zkrizenych nohou, oci mel zavrene, zady se opiral o jeden ze sloupu — a na kolenou mel Andrejuv samopal.
„Vztyk!“ rekl unavene Andrej.
Nemy otevrel oci a vstal. Icik pozvedl hlavu a pohledl na Andreje zpod oteklych vicek.
„Kde je ten Korejec?“ zeptal se Andrej a rozhledl se. Icik se posadil, zajel prsty do rozcepyrene kstice a zacal se zurive drbat.
„S-s-sakra!“ brumlal. „Ja bych zral, az bych brecel. Nedame si?“
„Za chvili,“ odpovedel Andrej a znovu se rozhlidl. „Kde je ten Pak?“
Icik zesiroka zivl: „Se-do-ki-o-ny. Hergot, ja mam hroznej hlad…!“
„Kam ze sel?“
„Do knihovny.“ Icik vstal, sebral knizku a strcil ji do batohu. „Domluvili jsme se, ze tam neco vybere… Kolik je hodin? Mne se hodinky zastavily…“
Andrej pohledl na sve: „Tri. Jdeme…“
„Nezakousnem si neco?“ pokousel se smlouvat Icik.
„Muzeme cestou…,“ odsekl Andrej. Mel takovy divny pocit… Neco se mu nezdalo. Neco bylo v neporadku… Vzal si od Nemeho samopal a s oblicejem zkrivenym nevoli vykrocil na rozpalene schody.
„To je teda vymozenost…,“ brumlal za nim Icik, „zrat za pochodu! Ja na nej jako trouba cekam, nevemu si sam, a on tedka tohle…“ Pak se obratil k Nememu: „Dej sem tu tornu!“
Andrej se bez ohlednuti zacal rychle proplitat mezi podstavci. Taky mel hlad, v zaludku mu uz zacinalo krucet, ale cosi ho postrkovalo vpred a neustale zrychlovalo jeho kroky. Urovnal si remen samopalu a znovu se podival na hodinky. Porad bylo za minutu tri… Jako prve. Zvedl zapesti k uchu.
Hodinky staly.
