„Hele, pane poradce!“ zavolal za nim Icik. „Ber!“
Andrej se zastavil a vzal si od Icika dva suchary, mezi kterymi se leskly tucne kousky veproveho z konzervy. Icik uz hlasite chroustal, mlaskal a porad si svuj vlastnorucne vyrobeny sendvic ze vsech stran prohlizel — odkud je tak nejlepsi se do nej zahryznout… „Kdy ten Pak odesel?“ zeptal se Andrej.
,Ale vlastne hned,“ zamumlal Icik s plnou pusou. „Koukli jsme se do panteonu, nic nas tam nezaujalo — a tak sel.“
„Zbytecne…,“ vymackl ze sebe Andrej, protoze pochopil, co ho znepokojilo.
„Co — zbytecne?“
Andrej neodpovedel.
Kapitola 4
Korejec v knihovne nebyl. Ani nemel v umyslu sem jit…, pomyslel si hnevive Andrej. Knizky lezely uplne na stejnych hromadach jako ve chvili, kdy vsichni spolecne knihovnu opousteli.
„To je divny,“ rekl Icik a rozpacite zavrtel hlavou. „Rikal, ze si sebere vsechno, co se tyka sociologie.“
„Rikal, rikal…,“ cedil mezi zuby Andrej. Nakopl tlustou knihu, ktera se mu pripletla pod nohy, otocil se a sebehl po schodisti dolu. Tak me prece jenom nakonec podvedl! Previt jeden sikmovokej! Mazanej vychodni zidacek…!
Andrej sice sam nechapal, v cem zrovna dneska tkvela Pakova mazanost, ale celou svou bytosti citil, ze se nechal podvest… Potom uz dal postupovali oddelene a podel zdi. Andrej sel po prave strane ulice, Nemy, ktery uz taky pochopil, ze zacina jit do tuheho, se drzel podel domu vlevo. Icik nejdriv bezstarostne vykrocil pekne doprostred ulice, ale Andrej na neho zarval tak, ze vylekany archivar okamzite pribehl a zaradil se za Andreje, trebaze pritom urazene odfrkoval a vztekle funel.
Viditelnost byla asi tak padesat metru, dal to vypadalo jako v obrovskem akvariu. Vzduch se horce chvel jako rozcerena voda, vsechno bylo nejasne, trpytive a dokonce se zdalo, ze se v tom komihani nad zemi pohupuji jakesi traviny.
Kdyz se dostali az k budove kina, Nemy zustal stat. Andrej, ktery ho koutkem oka pozoroval, udelal totez. Nemy stal bez hnuti, zdalo se, ze necemu nasloucha. Tesak drzel ve volne spustene ruce… „Neco nekde hori,“ zaseptal za Andrejovymi zady Icik.
I Andrej to ucitil. Tak uz je to tady, rekl si a sevrel rty.
Nemy zvedl ruku s tesakem, ukazal smerem do ulice a znovu vykrocil.
Prosli jeste asi dve ste metru, pohybovali se ted velice opatrne. Pach spaleniste byl stale silnejsi… Bylo citit rozpaleny kov, horici hadry, olej a jeste cosi nasladleho, co se takrka blizilo vuni… Co se to tam stalo? Andrej stiskl zuby, az ho zabolelo ve spancich. V tabore expedice hori…, to uz je zrejme, ale co tam hori? Kdo a co tam podpalil? A vtom uvidel Korejce Paka.
Po pravde receno spis jen odhadoval, ze je to on, protoze videl povedomou vybledlou modrou halenu. Nikdo jiny z cele expedice takovou nenosil.
Korejec lezel na rohu ulice — nohy rozhozene, jeho hlava spocivala na pazbe maleho samopalu. Hlaven zbrane byla obracena smerem k taboru.
Korejec byl ale nejak prilis tlusty — jakoby nafoukly — a jeho zcernale ruce se divne leskly. Andrej jeste nestacil vsechno pochopit, kdyz ho Icik se zoufalym vykrikem odstrcil, klopytl mu o nohu — a utikal pres krizovatku. Tam vedle Paka padl na kolena… Andrej ztezka polkl a podival se po Nemem. Ten na nej maval a tesakem energicky ukazoval nekam pred sebe. Tam, az na same hranici viditelnosti, lezel jeste nekdo. Taky tak tlusty a cerny… Nad chvejicim se vzduchem v dalce bylo videt, jak se nad strechami zveda — lomem svetelnych paprsku zcela zdeformovany — cerny sloup koure.
Ruka se samopalem Andrejovi klesla. Vydal se pres krizovatku.
Icik uz vstal a poodstoupil od mrtveho Paka. Z tela v modre halene se siril nasladly, hrozny puch.
„Proboha,“ vzlykl Icik. Jeho smrtelne zbledly oblicej byl zality potem.
„Oni ho zabili, hajzlove! Oni vsichni dohromady se jemu jedinymu nemuzou rovnat…“
Andrej sklouzl ocima k zemi na straslive nafouklou figurinu se zejici cernou ranou v zatylku. Paprsky slunce klouzaly po kovovych nabojnicich… Ted uz se Andrej nekryl. Obesel Icika a zamiril primo k druhe lezici postave.
Sel vzprimene rovnou pres ulici.
U druheho mrtveho sedel v podrepu Nemy.
Druhy mrtvy lezel na zadech, a trebaze jeho oblicej byl zrudne napuchly a cerny, Andrej ho poznal. Byl to jeden z geologu — Quejaduv zastupce Ted Kaminski. Hruzne pusobilo i to, ze byl jen v trenyrkach, ale buhviproc mel na sobe prosivanou vatovanou bundu, jakou nosivali soferi. Zastrelili ho zezadu. Davka ze samopalu ho celeho prospikovala, tricko na jeho hrudi bylo proderavele a z der trcely zbytky sedive vaty. Na pet kroku od nej se povaloval samopal bez zasobniku.
Nemy vzal Andreje za rameno a ukazal dopredu. Na prave strane tam u zdi domu lezela dalsi zhroucena postava. Byl to Permjak. Smrtici strely ho pravdepodobne dostihly uprostred ulice — jeste ted se tam cernala vyschla skvrna — a on zrejme ve smrtelnych mukach dolezl az ke stene domu.
Svedcila o tom temna stopa jeho krve. Musel velice trpet — hlavu mel zvracenou a rukama stale jeste sviral roztrhane bricho.
Zabijeli tu jeden druheho, pochopil Andrej. V nejakem udesnem zachvatu zurivosti — jako selmy, ktere postihla vzteklina, jako tarantule ve smrtelnem nebezpeci, jako krysy, ktere sili hlady. Jako lidi… V male ulicce lezel uprostred zaschlych vykalu Tevosjan. Podle stop se zdalo, ze utikal za traktorem, ktery sem zahnul a svymi pasy v rychlosti rval kusy zeme. Tevosjan utikal — a zrejme strilel, jenze ti na pasaku taky strileli a trefili ho, dostal to tady, primo v mistech, kde prvniho dne postavala socha s zabim oblicejem. Ted tu lezel a cenil zlute zuby, uniformu mel zmazanou, zaprasenou a zakrvavenou… Z poslednich sil ale jeste taky zrejme zabil, mozna uz o tom ani sam nevedel. S prsty zarytymi do zeme vyrvane pasem traktoru totiz zustal opodal lezet serzant Vogel — chlap jako hora. Traktor pak jel dal… porad dopredu, az se zritil do Propasti.
V tabore zvolna dohorival jeden z privesu. Po zdeformovanych prostrilenych barelech, docerna ohorelych, jeste poskakovaly jazycky oranzovych plaminku a vzhuru k zakalenemu nebi se zvedaly kotouce mastneho dymu.
Z cerne spekle hromady na privesu trcely cisi ohorele nohy a Andreje uderil do obliceje onen sladky zavan, ktery mu jeste pred par minutami pripadal skoro jako vune. Ted se z nej delalo zle… Z okna mistnosti, kde se zabydleli kartografove, viselo nahe telo. Byl to Roulier. Visel hlavou dolu, jeho dlouhe chlupate ruce se skoro dotykaly chodniku, na kterem lezel samopal. Kolem okna byla zed jako podobana strelami. Na druhe strane ulice, primo proti oknu, lezeli jeden pres druheho Vasilenko a Palotti. Zbran nemeli zadnou a na Vasilenkove zohyzdenem obliceji zustal jakysi vyraz ohromeni a leknuti. Dalsi z geologu a druhy kartograf lezeli u jedne steny s Ellizauerem. Sem je asi postavili a zastrelili.
Dvere za nimi byly proderavele od strel… Ellizauer mel na sobe kalhoty, ti dva byli neobleceni.
A primo ve stredu teto obrovske pachnouci hekatomby — uprostred ulice — stal dlouhy stul s kovovymi nohami a na tom stole lezel, az k hrudi prikryty britskou vlajkou, plukovnik Saint-James. Ruce mel pokojne slozene na prsou, na paradni uniforme byly pripjaty vsechny plukovnikovy rady. Vypadal stejne jako za sveho zivota: jeho nevzruseny pohubly oblicej jako by se dokonce mirne ironicky usmival. U stolu — hned vedle kovove nohy — lezel Duggan. I on mel paradni uniformu a v ruce trimal plukovnikovu zlomenou hulku. Sedivou hlavou spocinul primo na dlazbe.
A to bylo vsechno. Sestice vojaku — mezi nimi Hnujka — inzenyr Quejada, devka Drmola a druhy traktor s privesem… to zmizelo. Zustala tu mrtva tela. Zustaly tu vsechny pristroje, vyklopene z privesu na jednu hromadu, nekolik samopalu slozenych do pyramidy… a zapach. A jeste taky mastne saze. A dusivy kour z dohorivajiciho privesu, na kterem uhelnately zbytky lidskych tel.
Andrej se dovlekl do sve mistnosti, padl do kresla a se zastenanim sevrel hlavu do dlani. Vsemu byl konec. Navzdycky. Nebylo zachrany pred bolesti, ani pred hanbou. Nebylo zachrany pred smrti… Ja jsem je sem privedl! A tady jsem je nechal, ja zbabelec a padouch!
