bude…“ Chtel jeste neco rici, ale misto toho s otevrenou pusou trestil oci do okna. „Koukej! Koukej…!“
zasipal potom vylekane.
Andrej se bleskove obratil k oknu.
Nejdriv nic zvlastniho nevidel. Slysel vsak jakesi vzdalene hrmeni, jako by se odnekud shury ritila lavina, sypalo se kameni… Pak zahledl cosi na zlutem pozadi nad strechami.
Shora, z modraveho oparu, ktery se ztracel nekde v nekonecnu, se cosi rychle blizilo. Vypadalo to nejdriv jako trojuhelnikove mracno postavene na spici. Padalo dolu z obrovske vysky a jeste melo daleko k podnozi Zlute steny, ale brzy se dalo rozeznat, ze to neni jen mracno, ze to je nejaky veliky predmet, ktery se zbesile otaci, zrejme pritom narazi na neviditelne prekazky, odskakuje od nich, otlouka se o ne a tristi se… Kolem povedomych obrysu onoho hrmotneho predmetu se vejirovite sypalo kameni. Pri kazdem dalsim narazu se z te velke padajici veci odlamovaly jeji casti a spolu s bilym prachem se ve virivem oblaku v giganticke sipce k onomu predmetu prisavaly, jako se na vodni hladine prisava bila spice zbrazdenych vln k zadi rychleho clunu. Vzdalene hrmeni zesililo, uz ale nedunelo v jednotnem mohutnem choru. V desti padajiciho kameni se drobilo na jednotlive udery.
A do toho hrozive hrmotila padajici nestvura.
„Traktor!“ Icikuv hlas byl k nepoznani.
Andrej si to uvedomil v okamziku, kdy rozbity, doslova odrany stroj dopadl nekde za strechami na zem. Podlaha v mistnosti se zachvela, venku se zvedl prach a na vsechny strany se rozletely kousky zeleza a cary plechu.
Vzapeti se vsechno zahalilo zlutym mracnem.
Dlouho mlceli a naslouchali tomu neustavajicimu duneni, praskotu, rachotu — a podlaha se porad jeste chvela a oknem nebylo videt vubec nic, jen zlute mracno.
„To je teda…,“ rekl potom Icik. „Jak se tam dostali?“
„Kdo?“ zeptal se nechapave Andrej.
„To byl prece nas traktor, ty chytraku!“
„Ale… kterej? Ten, co s nim ujeli? Nebo ten, co sjel do Propasti?“
Icik neodpovedel, jen si urputne mnul nos spinavymi prsty. Nakonec pokrcil rameny: „Nevim. Nerozumim tomu. Ty jo?“ obratil se k Nememu.
Ten lhostejne kyvl. Icik se nastvane prastil do kolen, ale vtom jim Nemy obema doslova vzal dech. Naprahl ruku, ukazovak zapichl smerem dolu a sjel jim az k podlaze, pak ho prudce pozvedl az nad hlavu a nahore jim opsal kruh.
„Coze?“ vyjekl Icik. „Co to znamena?“
Nemy pokrcil rameny a vsechno jeste jednou zopakoval. A Andrej si najednou na neco vzpomnel. Vzpomnel si a pochopil: „Padajici Hvezdy! No tohle…!“ A horce se rozesmal: „Takze ted jsem to konecne pochopil.“
„Co jsi pochopil?“ vykrikl Icik. „Jaky hvezdy?“
Andrej se porad jeste hystericky smal: „Kaslu na to,“ zalykal se, „kaslu, kaslu, kaslu! Co je nam ted po tom? A dost zvaneni, Kacmane! Musime prezit, chapes to! Prezit! V tomhle hnusnym, nepravdepodobnym svete! A potrebujeme vodu, Kacmane!“
„Pockej, pockej,“ snazil se ho zarazit Icik.
„Nic vic uz nechci,“ zarval vsak Andrej a zvedl do vyse zatate pesti. „Ja uz nechci nic chapat! Ja uz nechci nic objevovat! Vzdyt tam venku…, Kacmane, tam se povaluji mrtvi! A ti mrtvi taky chteli zit. Ted se jednoduse nafoukli a hniji.“
Icik zvedl hlavu, vstal, popadl Andreje za bundu a zatrepal s nim.
„Mlc!“ zafunel. „Mam ti dat pres drzku? Staci rict, babo jedna!“
Andrej zaskripal zuby a zmlkl. Icik si vydechl a vratil se na luzko. Znovu se zacal drbat pod kosili a vrcel pritom: „Ne, on jeste v zivote nevidel mrtvyho… On snad ani nevi, kde to zije! Baba jedna…“
Andrej sevrel hlavu do dlani a vsi silou se snazil potlacit zoufale vyti, ktere se mu dralo z hrdla. Jakysi zbytek zdraveho rozumu, ktery jej dosud neopustil, mu vsak rikal, ze to, co se s nim ted deje, musi prejit… Bylo to samozrejme strasne pomysleni: Je tady mezi mrtvymi, sam jeste jakoby zivy, ale fakticky uz taky mrtvy… Vedel, ze Icik neco rika, ale nerozumel mu. Pak konecne zacal prichazet k sobe.
Odtahl dlane od obliceje: „Co jsi to povidal?“
„Povidam ti, ze to prohlidnu u vojaku. Ty to projdi u tech ostatnich. I u Quejady. Nekde by tam mohl mit zeleznou zasobu pro geology… Nejsme na sirym mori, prezijeme!“
V tom okamziku zhaslo slunce.
„Sakra, to teda v pravou chvili,“ zavrcel Icik. „Takze ted nejdriv musime najit lampy… Pockej, ta tvoje tady prece nekde musi byt!“ „Hodinky,“ pronesl Andrej s premahanim. „Musime si naridit hodinky.“
Zvedl zapesti az k ocim a naridil svetelkujici rucicky na dvanact nula nula.
Icik polohlasne nadaval, postrkoval luzkem a harasil papiry. Pak skrtl sirkou a podrzel jeji plaminek v naprazene ruce. To uz sedel uprostred mistnosti na bobku a snazil se posvitit si horici zapalkou na vsechny strany.
„Co tam oba tak drepite?“ rozciloval se. „Hledejte tu lampu! A pekne svihem — mam jenom tri sirky!“
Andrej bez velkeho nadseni vstal, ale Nemy uz v tu chvili lampu nasel a podal ji Icikovi. Okamzite bylo v mistnosti privetiveji. Icik soustredene reguloval horak, ten ale nechtel jeho nesikovnou a navic i zmrzacenou ruku prilis poslouchat. Nemy, ktery se cely leskl potem, poodstoupil do rohu mistnosti, odkud vyckavave a soucasne duverive hledel na Andreje ocima dosiroka rozevrenyma jako male dite. To jsou tedy konce! pomyslel si Andrej.
Pozustatky porazene armady… „Dej sem tu lampu!“ Vzal ji od Icika a zreguloval horak. „Jdeme!“
Otevrel dvere do plukovnikova pokoje. Okna tu byla zavrena, skla v nich nerozbita — a tak sem puch zvenci nepronikl. Vonelo to tu tabakem a kolinskou. Vonelo to tu plukovnikem… Bylo tu vzorne uklizeno. Na dvou zavrenych kufrech se blystela kvalitni kuze, skladaci luzko bylo perfektne ustlano bez jedineho zahybu a na zdi visel opasek s pouzdrem na pistoli a brigadyrka. Na nizke skrince v rohu mistnosti stala na plstene podlozce plynova lampa, vedle ni lezela krabicka zapalek, nekolik srovnanych knih a pouzdro s dalekohledem.
Andrej postavil svou lampu na stul a jeste jednou se rozhledl. Na polici prazdneho priborniku objevil stribrny podnos s lahvi a stopkami obracenymi dnem vzhuru.
„Podej to sem,“ rekl Nememu.
Nemy vzal podnos a polozil ho na stul vedle Andrejovy lampy. Andrej nalil konak do obou stopek a do sroubovaciho uzaveru lahve. Ten pak pozvedl a vyzval Icika a Nemeho: „Pripijeme si. Na zivot.“
Icik se na nej pochvalne podival, pak si vzal stopku a znalecky pricichl: „To je teda kvalita!“ poznamenal. „Takze… na zivot? Je tohle ale zivot?“
zasmal se a pritukl si s Nemym. Pak svou davku vypil. Oci jako by se mu orosily… „Je to vyborny,“ prohlasil chraplave.
Nemy take do sebe stopku obratil, ale nezdalo se, ze je nejak prilis nadsen.
Tvaril se lhostejne, jako by prave vypil hlt vody. Andrej porad jeste stal a sviral v ruce plny kalisek. Nespechal… Chtel neco rict, ale vlastne nevedel co. Prave zdolal nejakou dlouhou zivotni etapu a vstupoval do nove. A trebaze od zitrejsiho dne nemohl ocekavat nic dobreho, prece je nom ten zitrek byl realita — a to velice dulezita, protoze je docela dobre mozne, ze takovych dnu uz mnoho Andrejovi nezbyva. Tohle byl pocit, ktery Andrej v zivote dosud nepoznal.
Radeji prestal premyslet o tom, co by mel ted pronest, jeste jednou rekl: „Na zivot…“ a konak vypil.
Pak zazehl plukovnikovu lampu a podal ji Icikovi: „Jestli rozbijes i tuhle, tak si me nezadej!“
Icik neco zabrumlal, sebral lampu a sel. Andrej porad jeste postaval a rozhlizel se. Mel by to tu prohlidnout, Duggan urcite mel pro plukovnika schovanou nejakou zeleznou zasobu. Andrejovi se ale do prohlidky nechtelo.
Branil mu jakysi stud, jemu samemu nepochopitelny… „Neostychejte se, Andreji, neostychejte se…,“ zaslechl najednou znamy hlas. „Mrtvi uz nic nepotrebuji.“
Nemy sedel na kraji stolu, kyval nohama…, ale uz to nebyl Nemy! Lepe receno — nebyl to tak docela onen predchozi Nemy. Jako driv mel sice na sobe jen dlouhe kalhoty a na sirokem pasu se mu pohupoval tesak, ale jeho pokozka uz se neleskla, oblicej se zaoblil a tvare zruzovely. Byl to Kurator… Sam, osobne… A bylo to poprve, kdy si Andrej pri pohledu na nej uvedomil, ze neciti ani radost, ani priliv sil nebo nadeje. Mel zlost a Kuratorova pritomnost mu nebyla prijemna.
