„Hele,“ rozzaril se Icik, „to je normanska pevnost! Devaty stoleti.“
„Hledej vodu!“
„Jdi ted do hajzlu s vodou,“ odsekl rozhorcene Icik. Trestil oci a davno zapomenutym pohybem ruky zacal v plnovousu hledat bradavicku. „Normani,“
brumlal, „no, to je teda… To by me zajimalo, jak je sem vylakali?!“
Zachytavali se za pichlave kericky rostlin a pomalu zdolavali nejnizsi cast zdi. Pak se octli v jakemsi zatisi. Na ctvercovem, hladce vydlazdenem prostranstvi stala nizka budova s propadlou strechou.
„Svaz mece a hnevu,“ brumlal si dal Icik. Rozbehl se ke vchodu do budovy.
„Nikdy jsem nepochopil, co byli zac… Neumel jsem si to predstavit…“
Uvnitr byly jen rozvaliny. Vsechno uz se tu pred veky zhroutilo, stropni tramy se promichaly s prachnivejicimi prkny. Zrejme tu kdysi stal dlouhy stul. Pres celou mistnost, pres cely dum. Vsechno uz ovsem bylo zetlele, pokryte prachem… i zborcene zbytky stolu, i pozustatky lavic, ktere se kolem nej tahly. Icik se s brumlanim zacal vsim prohrabovat, Andrej ale vysel ven a pokusil se dum obejit.
Velice rychle nasel to, co kdysi mohlo byt nadrzi na vodu. Pred nim se otvirala velika okrouhla jama, oblozena kamennymi deskami. Ted byly kameny suche jako vsechno kolem, ale voda tu nekdy driv urcite byvala: hlina na pokraji jamy, ted tvrda jako kamen, v sobe zachovala otisky strevicu a psich tlap. Je to spatne, pomyslel si Andrej a strach ze zizne mu ledove sevrel srdce. Vzapeti vsak Andrej vydechl. Na druhem konci jamy se jako hvezdice rozkladaly siroke chlupate listy zdejsiho „zensenu“. Andrej se k nemu kolem jamy rozbehl a cestou lovil v kapse nuz.
Nekolik minut potom primo zurive, s obrovskou namahou obryval kolem rostliny nozem i prsty zkamenelou hlinu, cely zpoceny odhrnoval jeji drt, znovu rypal nozem — a potom obema rukama uchopil chladny, mohutny koren, zabral za nej, ale opatrne…, aby snad nedejboze koren nekde v puli nepraskl… Ulovek byl uzasny: dobrych sedmdesat centimetru delky a tloustka — jako chlapska pest! Ciste bily, lesknouci se koren… Andrej si ho pritiskl ke tvari, drzel ho obema rukama — a vykrocil za Icikem. Cestou se uz ale nepremohl, zahryzl se do te stavnate, krupave hmoty a s rozkosi zvykal, ze vsech sil se snazil nespechat, rozmelnit co nejvic tu pochoutku, aby se plne vyuzila kazda jeji krupej, a citil, jak neobvykle prijemna korenena chut pronika z ust do celeho tela, jak je mu okamzite lip, dokonce i okolni zar jako by se zmensil, je tu jako v rannim lese a hlava se Andrejovi projasnuje, vsechno je mene straslive, protoze Andrej ted muze hory prenaset… Pak spolu s Icikem sedeli na prahu zborceneho domu a s chuti hryzali, zvykali a mlaskali, spokojene na sebe pomrkavali — oba s plnymi usty… A vitr nad nimi dopalene krouzil, nemohl k nim sestoupit. Utekli mu, bidaci, nenechali ho, aby si pohral s jejich kostmi na zatvrdle hline! Ted uz zase meli silu k tomu, aby se s nim dali do boje.
Doprali si kazdy dva hlty zteplale vody z kanystru, zaprahli se do svych voziku a vydali se na dalsi cestu. Ted se jim slo dobre. Icik uz nezustaval pozadu, drzel se vedle Andreje. Zralok bagancete rovnomerne popleskaval… „Nasel jsem tam jeste jeden…,“ priznal Andrej. „Malej… Az pujdeme zpatky, bude se hodit.“
„To je zbytecny,“ prohodil Icik. „Meli jsme ho snist.“
„Mel jsi malo?“
„Dobry veci se maji vyuzivat.“
„Vzdyt to vyuzijeme,“ namitl Andrej. „Az pujdeme zpatky, bude se to hodit.“
„Ale my prece zpatky nikdy nepujdeme!“
„Kamarade, to nevis. Ty mi ted hlavne rekni: Najdeme vodu?“
Icik zvratil hlavu a podival se na slunce: „Je v zenitu. Nebo… skoro v zenitu. Nebo se pletu, pane astronome?“
„Nepletes.“
„Takze brzo uz prijde to nejzajimavejsi.“
„Co asi tak bude zajimavyho? Nejspis prekoname nulovy bod a pujdeme k Antimestu.“
„Jak to vis?“ zeptal se Icik.
„To o Antimestu?“
„Ne… To, ze proste neco prekoname a pujdeme dal.“
„Ale ja nevim, nepremyslim o tom… Ja ted myslim na vodu,“ zachraptel Andrej.
„Boze muj! Nulovy bod — to je prece zacatek sveta! Chapes to? Asi ne, protoze myslis na vodu…!“ Andrej mlcel. Pred nimi se tycil pahorek, ktery museli zdolat. Nebylo to snadne, postranky voziku se zaryvaly do ramen. Stejne je ten zdejsi „zensen“
vynikajici vec, rekl si Andrej. Kdypak jsem se to o nem vlastne dovedel?
Od koho? Asi od Korejce Paka… Ale ne! To prece Drmola jednou pritahla par korenu a zvykala je… a vojaci ji je vzali a ochutnali je. Ano… Vsichni meli potom spoustu elanu a Drmola si az do rana ani nezdrimla. A Korejec jim potom vysvetlil, ze tenhle „zensen“ je neco vzacneho jako skutecny zensen, ktery znali jeste na Zemi. Roste v mistech, kde driv byvala voda a je to vynikajici prostredek na obnovu sil. Neda se ale schovavat na pozdejsi dobu, musi se okamzite snist, protoze velice rychle — ani ne za hodinu — koren uvadne a zacina byt dokonce jedovaty… Kdyz jsme byli u Pavilonu, vzpomnel si Andrej, tam prece „zensen“ rostl skoro na kazdem kroku! No ano… kdyz byli u Pavilonu… Tam bylo nadherne! Nacpali se „zensenem“ k prasknuti — a do rana si s Icikem vylecili vsechny neduhy i poraneni. A Icik tam porad zvanil o chramu kultury… Vsechno ostatni, vykladal tehdy, to je jenom leseni u sten chramu… Vsechno to nejlepsi, co lidstvo za sto tisic let vymyslelo, vsechno to dulezite, co pochopilo a k cemu dospelo, to vsechno se stava soucasti toho chramu.
Po vsechna tisicileti sve historie, poznamenane valkami a hladomory, lety utlaku i revoluci, vlece s sebou lidstvo — aniz o tom vi — velky chram. Nekdy si toho ale povsimne — a to ho pak chce bud rozmlatit na kousicky, nebo se mu zurive klani…, anebo se taky rozhodne, ze si postavi chram jiny, podobny, ale v podstate nevi proc, nechape oc jde — a kdyz zbytecne vynalozi dost sil na to, aby chram nejak pro sebe zuzitkovalo, vykasle se na nej a vrati se ke svym beznym, takrikajic zakladnim starostem a dela to, co odjakziva delalo, zkousi nanovo to, co uz stokrat zkouselo, nekoho pritom pribije na kriz, nekoho vynese do nebe… A chram zatim dal mohutni, je od tisicileti k tisicileti vetsi — a znicit ho je nemozne… Vtip je v tom, vykladal Icik, ze cihly toho chramu jsou z nesmrtelnych del lidskeho genia — z knih, melodii, obrazu… Skvela architektura chramu v sobe skryva jakousi slisovanou zkusenost celeho lidstva, myslenky o nem, jeho vlastni myslenky, ideje o cilech a rozporech jeho existence… A kazdy — byt by se zdalo, ze je zcela samostatnou casteckou v tom kazdodennim hemzeni — je soucasne nedilnou soucasti vseho a nikdy se ani oddelit nemuze… A nejlepsi na tom je, pokracoval Icik, ze tenhleten chram nikdo vlastne vedome nebuduje. Zadne planovani tady neplati, zadny genialni mozek predem nic nevymysli. Chram mohutni sam podle sveho, neomylne vstrebava vsechno to nejlepsi, co se v historii lidstva zrodi… Ty si myslis, ptal se Icik Andreje jizlive, ze stavitele takovyho chramu jsou andele? Ale to vis, ze ne! A leckdy je to primo naopak: zlodej a darebak Benvenuto Cellini, nenapravitelny ochlasta Hemingway, pederast Cajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, sibenicnik Villon… Boze, vzdyt najit mezi nimi nekoho sporadanyho je skoro zazrak! Jsou ale jako korali, z kterych vznika atol. Ti taky nevedi, co tvori. A stejny je to i s celym lidstvem. Pokoleni za pokolenim zere a rozmnozuje se, vyhledava slasti, holduje nasili, vrazdi, hyne… a najednou koukas — on je z toho atol! A dokonce krasnej! A pevnej!.. A Andrej mu tehdy na to rekl: No tak dobra, chram! Jedina konstantni hodnota… Dobra. A co s nim mame spolecnyho my dva? Co s nim mam spolecnyho konkretne ja?
„Stuj!“ vykrikl najednou Icik a vytrhl Andreje ze vzpominek. „Podivej se na ty kameny!“
Opravdu — pred nimi lezela spousta kamenu. Vypadaly jako opracovane.
Zaoblene placky tak trochu pripominaly zatvrdle kravince… „Material ke stavbe?“ zasklebil se Andrej.
Odhodil postranky, dosel k prvnimu kameni a zvedl ho. Kamen byl tvarovan tak, ze se dobre dal pouzit jako stavebni material. Jeho spodni strana byla hruba, nerovna, shora byl od pisku a vetru vyhlazeny. Andrej ho polozil na relativne rovnou plochu drobnejsich kamenu a zamackl… Pak zamiril pro dalsi.
Stavel ted zaklady dulezite stavby a citil i jiste uspokojeni: prece jen to byla konkretni cinnost, prace… Ne jen mechanicka chuze. Tohle byla cinnost s urcitym cilem. Samozrejme ze se ten cil dal zpochybnit, samozrejme, ze by se mohlo prohlasit, ze Icik je blazen a maniak… ostatne, to on stejne je, rikal si Andrej. Bud jak bud, clovek ted ale mohl z kamenu budovat solidni zaklad pro stavbu… Icik vedle Andreje funel a hekal, snazil se sem dovleci obrovite balvany, klopytal — a uz si docela utrhl podesev… Kdyz vytvorili zaklady, Icik doskakal na jedne noze k svemu voziku a vylovil tam jeden vytisk sveho „Pruvodce“.
Kdyz tehdy v Kristalovem palaci definitivne pochopili a snad i uverili tomu, ze pri dalsi ceste na sever uz zadneho cloveka nepotkaji, Icik usedl k podivnemu psacimu stroji, ktery tu objevili, a ve velice kratke dobe sepsal sveho „Pruvodce po blouznivem svete“. Pak tenhle svuj elaborat vlastnorucne rozmnozil na nemene podivne kopirce… V Kristalovem palaci bylo takovych zvlastnich pristroju vic… Icik si tak vyrobil padesat exemplaru, ktere
