„Zase vy!“ zavrcel a obratil se ke Kuratorovi zady. „Uz jsme se nejak dlouho nevideli.“ Pristoupil k oknu, pritiskl celo k teplemu sklu a zahledel se do tmy, v niz jeste slabounce prokmitavaly plaminky dohorivajiciho privesu. „Jak vidite, chystame se tady na smrt.“
„Ale — proc umirat?“ rekl vlidne Kurator. „Je treba zit! Na umirani je vzdycky casu dost, proc si to privolavat? Mam pravdu, ne?“
„A co kdyz nenajdeme vodu?“
„Ale najdete! Vzdycky jste ji nasli, najdete ji i ted.“
„Tak dobre… Najdeme. A tam, kde ji najdeme, tam stravime zbytek zivota?
Ma potom takovy zivot nejaky smysl?“
„Ma zivot vubec smysl?“
„O tom prave premyslim. Proc vlastne zit? Stejne jsem prozil hloupy zivot… K cemu byl? Porad jsem behal jako veverka v kole a kam jsem se dostal? Do hajzlu… Nejdriv jsem bojoval za nejake ideje, potom jsem protekcne shanel koberce a nakonec jsem zblbnul docela… Vedl jsem lidi na smrt.“
„Ale ale, takhle se to neda rict,“ namitl Kurator. „Lidi umiraji tak jako tak… Vy s tim, Andreji, nemate nic spolecneho. Vy ted vstupujete do nove etapy — a ja se domnivam, ze to je etapa rozhodujici. V jistem smyslu je dobre, ze se situace vyvinula prave takhle. Stejne by se to nejak podobne muselo driv nebo pozdeji stat. Expedice musela byt obetovana — a vy jste se ji zaslibil… Ale mohlo to dopadnout i tak, ze byste zahynul driv, nez byste prekrocil tuto dulezitou hranici…“
„Co je to za hranici? To by me zajimalo…,“ prohodil s usmeskem Andrej a obratil se ke Kuratorovi. „Ideje uz tady byly. Vselijake to spolecenske blaho a dalsi zvasty pro male deti… Karieru uz jsem taky delal a dal uz se mi nechce, dekuju, sefovani jsem si uzil dost… Tak o co jeste muze jit?“
„O to, abyste dospel k pochopeni,“ rekl durazne Kurator.
„K jakemu pochopeni? Pochopeni — ceho?“
„Pochopeni,“ opakoval Kurator. „To je presne to, ceho se vam nikdy nedostavalo. Pochopeni…“
„Ja mam toho vaseho pochopeni ted takhle…,“ odsekl Andrej a prsty si prejel pres ohryzek. „Ted uz chapu vsechno na svete! Cely svuj zivot jsem usiloval o to, abych spoustu veci pochopil — a ted uz chapu… Nikdo me nepotrebuje. Nikdo nikoho nepotrebuje. Jestli jsem, nebo nejsem, jestli se o neco rvu, nebo jestli lezim na kanapi… to je uplne jedno… Nic na svete nezmenim, nic nenapravim. Clovek se muze na tom sirem svete proste jen nejak zaridit. Bud lip, nebo hur. Vsechno si totiz stejne bezi po svem — a ja s tim nemam nic spolecneho. To je to vase pochopeni! A vic uz neni co chapat… Ted mi ale radsi reknete, co mam s tim svym pochopenim delat?
Mam si ho nalozit do octa, nebo si ho dat k veceri…?“
Kurator prikyvoval: „Ano, to je ono… To je ta posledni hranice: Co si pocit s tim pochopenim?
Pochopite — a jak budete zit dal? A zit tak jako tak musite.“
„Clovek si mysli, ze musi zit, kdyz nic nechape,“ zaseptal hnevive Andrej.
„Kdyz ale pochopi, mel by umrit. Kdybych nebyl takovy zbabelec, kdyby se ve mne tak nesnesitelne nebourila sama priroda, vedel bych, co mam udelat. Nasel bych si provaz, pokud mozno dost pevny…“
Nedopovedel, jen mavl rukou.
Kurator vzal do ruky lahev a naplnil obe stopky. Pak rekl: „Dobre, tak zacneme od toho, ze nejste zbabelec. A ten provaz nebudete hledat ne proto, ze se bojite umrit. Nekde ve vasem podvedomi — a dovolte, abych vas ujistil, ze ne prilis hluboko — ve vas drime nadeje… nebo spis presvedceni, ze se da zit, i kdyz clovek pochopil. A ze se tak da zit docela dobre. A ze zivot muze byt zajimavy.“ Jednim prstem popostrcil k Andrejovi stopku s konakem. „Vzpominate si, jak vas otec nutil, abyste si precetl Wellsovu Valku svetu? Nechtel jste, vztekal jste se, schovaval jste tu prokletou knizku pod pohovku, abyste se mohl vratit k obrazkovemu Baronu Prasilovi… Wells vas nudil a taky desil, nevedel jste si s nim rady, zivot bez nej byl prijemnejsi… A pozdeji jste Valku svetu precetl dvanact krat, nektere pasaze jste se naucil nazpamet a sam jste se text pokousel ilustrovat. Pokousel jste se i napsat pokracovani…“
„No a co?“ zeptal se podmracene Andrej.
„Tohle se vam v zivote stalo vickrat,“ pokracoval Kurator. „A parkrat se vam to jeste stane. Zivot vas dovedl k pochopeni — a ono vas to desi. Nevite si s tim rady, bez nej by to bylo prijemnejsi…“ Pozvedl svou stopku s konakem. „Tak na to pokracovani!“
Andrej pristoupil az ke stolu, vzal si sklinku a prilozil ji ke rtum. Uvedomoval si, ze se zacina citit lip, protoze vsechny ty jeho chmurne pochybnosti se nejak vytraceji a daleko vpredu, v zatim skoro neproniknutelne temnote uz cosi zacina prosvitat… Staci se napit, razne polozit stopku zpatky na stul, energicky rici neco povzbudiveho — a znovu se dat do dila… Vtom vsak nekdo dalsi, nekdo, kdo az do tehle chvile po cely Andrejuv zivot nepromluvil — mozna ze cele ty dlouhe roky spal, mozna byl celou tu dobu opily, mozna jenom proste na vsechno kaslal — tak tenhle neznamy v Andrejovi se nahle kratince zasmal a prohodil nesmyslne: „Pam-pa-dam-ta.“
Andrej vylil konak na podlahu, prazdnou stopku hodil na podnos a ruce vrazil do kapes.
„Jeste neco jsem pochopil, Kuratore…! Jen si pijte! Pijte na zdravi, ja nemam chut.“ Uz se nemohl divat na Kuratoruv rumeny oblicej… Otocil se k nemu zady a odesel k oknu. „Vy se mnou nejak moc souhlasite… Pritakavate, jste na me strane, az to je s podivem, vy muj druhy pane Andreji Voronine! Jste me spatne svedomi, gumove a hnusne vytahane jak pouzity prezervativ… Vsechno je v poradku, Andreji, tak to ma byt…! Hlavne ze jsme zivi a zdravi — a ostatni at si treba chcipnou. A kdyz nebude dost jidla? Muzu prece zastrelit Icika, ne? To je tedy parada!“
Dvere za nim zaskripely. Otocil se. V mistnosti nikdo nebyl. Na stole stala prazdna lahev a dve prazdne stopky. Andrej citil, ze i on sam v sobe pocituje naprostou prazdnotu. Jako by mu nekdo z hrudi cosi vzal a odnesl pryc. Cosi velkeho, na co uz si Andrej zvykl. Mozna nador, mozna srdce… Ovladnut zcela uz timto novym pocitem, pristoupil Andrej k plukovnikovu luzku, natahl se pro zaveseny opasek s pouzdrem a pistoli, pevne se prepasal a pouzdro s pistoli posunul dopredu… „Na pamatku,“ rekl hlasite beloskvouci podusce.
CAST VI. ZAVER
Kapitola 1
Slunce stalo v zenitu. Zapraseny oranzovy disk visel uprostred spinave svetle oblohy, ubohoucke stiny se krcily primo pod podesvemi. Chvilemi byly sedive a jakoby rozpite, chvilemi nabyvaly ostrych tvaru a menily se v desivou Cern. Tehdy pusobily nejzrudneji… Po nejake ceste tu nebylo ani pamatky. Vsude kolem byla jen zlutoseda vyschla hlina, rozpukana, hrbolata, ztvrdla na kamen a tak vyhlazena, ze bylo zcela nepochopitelne, kde se tu bere tolik prachu.
Jeste ze vitr vanul do zad… Kdesi vzadu, ve velke dalce, zrejme nasaval tuny odpornych mikroskopickych castecek rozdrcene horke hmoty a s tupou urputnosti je hnal rozpalenou pustinou mezi Zlutou stenou a Propasti.
Cas od casu prach virive vzletal do zavratne vysky a divoce tam krouzil a pak se opet rozpadal na drobne hadky, kteri se svijeli nizko nad zemi, podobni labutim sijim. Kotouce spiny se valily vzduchem, pichlave jehlicky se zurive vpijely do zad i do vlasu, prisavaly se ke zpocenemu krku, dorazely na usi i na ruce, dobyvaly se za limec a lezly do kapes… Nic jineho tu nebylo. Vubec nic… A mozna ze to tak byvalo odjakziva: jen slunce, hlina a vitr. Ale prece jen… Obcas kolem proletel v divokem tanci vetru suchy ker, vyrvany i s koreny v buhvijakych koncinach. Pitvorne se zatocil, blaznive poposkocil… Jinak nic… Ani kapka vody. Zadny priznak zivota. Jenom prach, prach, prach… Pak se na nekterych mistech hlina pod nohama zacala propadat a objevovala se kamenna drt. Ta byla rozpalena takrka nesnesitelne. A potom se v kotoucich prachu napravo i nalevo vynorily prvni skaly. Sedive obrovite balvany, jakoby posypane moukou. Vypadaly jako prizraky nejfantastictejsich tvaru a ve viricim prachu se nenadale zjevovaly i mizely. Ta jejich hra na schovavanou byla desiva, zdalo se, ze se opravdu pohybuji… Potom se sterk
