zatavil do cehosi prusvitneho a pevneho…, melo to na sobe napis „polyetylen“… A to vsechno pak nalozil na svuj vozik, takze se mu tam potom skoro nevesel batoh se suchary… A ted uz ma tech svych exemplaru „Pruvodce“ sotva deset. Spis mene… „Kolik ti toho zustalo?“ Icik, ktery prave ukladal „Pruvodce“ doprostred kamenne plochy zakladu, nepritomne prohodil: „Certvi… Malo. Podavej mi kameny!“
A znovu tedy zacali nosit svuj stavebni material a nad „Pruvodcem“ brzy vyrostla pyramida o vysi puldruheho metru. V tehle pustine pusobila ponekud zvlastne — a aby byla jeste vyraznejsi, Icik ji vylepsil jasave cervenou barvou, kterou na ni shora nalil. Tubu s touhle zvlastni barvou nasel jeste ve Vezi… Pak si Icik sedl k svemu voziku a dal se do privazovani podrazky. Omotaval ji provazkem a porad pritom pokukoval po te sve pyramide. Puvodni pocit nejistoty, ktery z jeho obliceje vyzaroval, se menil ve spokojenost a narustajici hrdost.
„Co ty na to?“ zeptal se Andreje, ted uz zjevne pysne. „Ani absolutni blbec to nemuze prehlidnout. Pochopi, ze ty kameny tu nejsou na jedny hromade jen tak…“
„To je fakt,“ kyvl Andrej a prisedl si vedle Icika. „To ti ale moc pomuze, kdyz nejakej blbec tu pyramidu rozhrabe!“
„Nevadi, nevadi,“ zabrumlal Icik, „blbec je taky clovek a muze mit i spetku rozumu. A i kdyz sam nepochopi, oc jde, rekne o tom druhym…“
Najednou jako by ozil: „Jen si vzpomen na mytologii! Je prece znamo, ze hloupych lidi je na svete vic nez moudrych. A z toho vyplyva, ze svedky vsech zajimavych udalosti byli hlavne hlupaci. Ergo: Mytus je popis skutecne udalosti z hlediska hlupaka, ale ve zpracovani basnika… Co ty na to?“
Andrej neodpovedel. Dival se na pyramidu. Vitr jako by ji opatrne ohmataval, zatim jen nejiste krouzil kolem ni a slabounce pohvizdoval ve skulinach mezi kameny. A Andrej si najednou zcela jasne predstavil cele ty nekonecne kilometry, kterymi prosli, a na te dlouhe ceste uvidel tech nekolik malo bodu, oznacujicich prave takovehle pyramidy… A jeste si predstavil, jak se k tehle pyramide plouzi vyschly, hladem umirajici poutnik, jak zurive odhrnuje kameni, lame si o ne nehty a v zoufalych predstavach jeho skoro roztaveneho mozku se mihaji vysnene zasoby jidla a vody… Andrej se hystericky zasmal. To by bylo na sebevrazdu! To by byla prilis hrozna rana pod pas.
„Cemu se smejes?“ zeptal se podezirave Icik.
„Ale to nic,“ prohodil Andrej a vstal.
Icik se taky zvedl a kritickym zrakem se zahledel na pyramidu: „Ja na ni nic smesnyho nevidim,“ pronesl potom. Zadupal nohou omotanou rozcupovanym provazkem. „Nejakou dobu to vydrzi. Pujdem?“
„Pujdem,“ kyvl Andrej a zaprahl se do voziku. Icik prece jenom jeste jednou obesel pyramidu a zrejme se mu ted taky vselicos honilo hlavou. Asi to ale bylo nejake prijemne pomysleni, protoze se usmival, mnul si ruce a funel do rozjezeneho plnovousu.
„No… ty se tvaris!“ neudrzel se Andrej. „Jako zaba, co zrovna nakladla vajicka a nemuze se na ne vynadivat. Nebo jako losos, kterej pustil jikry…“
„No no,“ prohodil karave Icik a sel se taky zaprahnout do postranku.
„Takovej losos treba po takovym vykonu zajde…“
„No prave.“
„No no!“ zahucel znovu, ted uz vyhruzne Icik a vykrocil. A najednou se znenadani zeptal: „Jed jsi nekdy lososa?“
„Aby ne! Vis, jak je to dobry k vodce? Anebo na chlebickach… Proc?“
„Jen tak… Predstav si, ze moje dcery lososa ani neochutnaly…“
„Dcery?“ uzasl Andrej. „Ty mas dcery?“
„Jo, tri,“ odpovedel Icik. „A ani jedna z nich nejedla lososa. Vysvetlil jsem jim, ze losos a jeseter jsou vyhynuly ryby. Neco jako ichtyosaurus… Jednou to samy budou vykladat svym detem o sledich.“
Icik jeste neco rikal, ale prekvapeny Andrej ho neposlouchal. To je tedy vec! On ma tri dcery! Icik Kacman! Znam ho takovou dobu a nikdy me nic podobnyho ani nenapadlo. To je ta prokleta zasada, kterou mi kdysi vstepoval Kurator: Nikoho se radeji na nic nevyptavat! Obcas jsem to porusil, to je fakt… a ostatnim se to taky stavalo, ale malokdy. Takze o sobe taky jen malo vime. O sobe — i o svete, ktery jsme opustili… Proc sem ten Icik vubec chodil? Kdysi mi rekl, ze ze zvedavosti. Jaky divny lidi to cert po svete nosi…! A koho prinese az sem, do techhle koncin? Bane, kamarade, jedna vec je jista: az do techhle koncin zadnej normalni clovek nedojde.
Normalni clovek — kdyz se dostane az do Kristalovyho palace — nezavaha a zustane tam az do konce svyho zivota. Vzdyt jich tam takovych je!
Sami takzvane normalni lidi… Jestli ale nekdo nekdy dojde az sem, tak to bude jen nekdo takovej jako je Icik. Druhej Icik Kacman… A ten, kdyz rozhrabe pyramidu a zacne cist, co tam Icik nechal, zapomene na vsechno na svete — a treba tu i umre. Ale je taky fakt, ze jsem sem dosel i ja. I kdyz nevim proc. Ve Vezi nam bylo dobre. V Pavilonu jeste lip. A co teprve v Kristalovem palaci! Tak jako tam uz se nikdy nikde nebudu mit… Jenze ten Icik! Zadnice ho svrbi, kdyz je chvili na jednom miste. Ale kdyby se mnou na tuhle cestu nesel Icik — opustil bych Kristalovy palac, nebo bych tam zustal? To je otazka!
Kdyz pred casem dorazili k Plantazim, vysvetloval Icik jakymsi urostlym snedym divkam, proc my dva musime jit dal. Devcata pozorne poslouchala.
Proc my dva musime jit bez ohledu na vsechno dal? recnil Icik a jen tak mimochodem hladil tu vedle sebe po pekne oblem kolene. Protoze za nami je smrt, nebo prazdny zivot — coz je taky vlastne smrt. Zda se ti to malo? ptal se potom Andreje. Jdeme jako prvni, chapes to? Nikdo jeste tenhle svet neprosel od blat az po nulovy bod. A proc tedy jdeme my dva?
Mozna jen proto, ze to nekdo projit musi. Ale proc? zautocil na nej Andrej a Icik rozhorcene odpovedel: To nevim. A proc bych to mel vedet? To je jako s tim chramem. Proc ho lidstvo stavi? Je jasne, ze chram je jediny cil… Ale proc — to je nekorektni otazka! Clovek proste musi mit svuj cil, od toho ma rozum. Kdyz nema cil, tak si ho vymysli… Aha, rekl na to Andrej, tak ty sis teda vymyslel svuj cil: pujdes od zacatku az do konce. A kde jsi na to prisel? Nikde, ja si to nevymyslel, namitl Icik. Tak je mi to proste dano, ja nemam na vyber. Kdyz se tomu vyhnu, budu se zivotem jen bezcilne potloukat. Tak je to s nami obema, kamarade! Andrej se ale branil: Proc mi pletes hlavu nejakym chramem, jakou to ma s nami souvislost? A Icik, jako by na tuhle namitku zrovna cekal, s nadsenim spustil, ze ano, ze to tedy souvislost ma, protoze ten chram, to neni jen vycet nesmrtelnych knih a nesmrtelne hudby, to bychom si rovnou mohli rict, ze ten chram se zacal stavet az po Gutenbergovi, nebo — jak nekoho mozna ucili ve skole — po Ivanu Fjodorovovi. Bane, chlapecku, stavebni material toho chramu, to jsou taky lidske ciny. Ty totiz stmeluji jednotlive kameny a cihly, jsou jako beton, vsechno drzi pohromade. Vsechno zacina cinem! Nejdriv je cin, pak teprve legenda a teprve az pak vsechno to ostatni. Samozrejme ze jde o cin nejakym zpusobem vyjimecny, vymykajici se obvyklosti… mozna i nepochopitelny… Ano, tak se urcite chram zacal stavet: nejakym neobycejnym cinem! Andrej se usmal a ochotne napovedel: Strucne receno — hrdinskym skutkem! Icik ho za to sjel pohrdavym pohledem: To je prece jedno. Kdyz chces, tak treba hrdinskym! A Andrej se uz rozesmal: Takze tim nam z toho vychazis jako hrdina! Nebo se aspon snazis o to, aby ses mezi hrdiny zaradil — jako napriklad Sindibad Namornik nebo velky Odysseus… Ty jsi proste pitomecek, rekl na to vlidne Icik. Ja te, kamarade, ujistuju, ze Odysseus se nesnazil zaradit mezi hrdiny, on zkratka hrdina byl… Bylo to v jeho prirozenosti — a jinak proste byt nemohlo. Tobe se zveda zaludek, kdyz si predstavis, ze bys mel pit mocuvku. A jemu se zvedal, kdyz si predstavil, ze porad bude jenom drepet v ty svy Ithace. Vzdyt ja to na tobe vidim, ze me vlastne litujes, myslis si, ze jsem prastenej maniak, vidim to na tobe, to vis ze jo! Jenze ty bys me nemel litovat, ty bys mi mel zavidet. Protoze ja moc dobre vim, ze ten chram, o kterem mluvime, ten se porad stavi — a ze je to ta nejdulezitejsi vec v cele historii lidstva. A ze ja mam v zivote jen jeden jediny ukol: strezit ten chram a zmnozovat jeho bohatstvi. Ja samozrejme nejsem Homer ani Puskin, takze svuj kamen do steny nevlozim. Jsem ale Kacman! Nosim ten chram v sobe a sam jsem jeho soucasti. A to znamena, ze timhle mym vedomim se chram stava bohatsi o jednu dusi… A to uz je samo o sobe krasne, i kdybych ani jediny kaminecek do steny nevlozil… Ackoliv — ja se budu snazit ho tam zabudovat, nemysli si…! Mozna to bude jen docela malinke zrnko… a mozna se i casem vydroli, ale ja kazdopadne vim, ze chram do me vstoupil a ja jsem dopomahal k jeho pevnosti… Andrej na nej uzasle hledel, nic z toho nechapal: Co mi to tu vykladas? Chram… duse… dobra, to je nejaky tvoje nabozenstvi. Tvoje vyznani… A Icik pokyval hlavou: To je zajimavy!
Jakmile nejde o flasku vodky nebo o postel, hned se to kdekomu jevi jako nabozenstvi! Co tak na me ziras? Copak ty sam jsi v jednom kuse nebrecel, ze ztracis pudu pod nohama, ze ses octnul ve vzduchoprazdnu…? Jisteze!
Ve vzduchoprazdnu! Jinak to s tebou ani dopadnout nemohlo! To se musi stat kazdymu, kdo aspon trosku uvazuje. Tak ja ti ted tu pevnou pudu pod nohama ukazuju. Jestli chces, poradne se na ni postav, kdyz nechces —
