bez do hajzlu. Ale aspon uz pri tom nefnukej! Andrej se ohradil: Zadnou pevnou pudu pod nohama mi nedavas, spis nejaky chimery. Ja to prece chapu, celej ten tvuj chram! Ale co s tim tvym chramem mam delat ja? Jako stavitel bych asi neuspel, taky nejsem zadnej Homer… Ty mas svuj chram ve svy dusi a neminis se ho vzdat. Proto asi tak litas po svete, vsechno si zvedave prohlizis, jak maly stene vsechno ocichas, oliznes nebo ochutnas. A porad bys jen cetl! Ctyriadvacet hodin denne bys mohl cist… a na celej svet bys pritom klidne zapomnel. Jenze ja tohle nemuzu. Ctu rad, ale prece jen s mirou. Muzu poslouchat hudbu… dokonce ji taky posloucham rad.
Ale ne ctyriadvacet hodin denne! A pamet mam prumernou — nevejde se mi do ni vsechno, co lidstvo za svou existenci shromazdilo! Dokonce i kdyby dejiny lidstva byly muj konicek — vsechno bych si zapamatovat nemohl! Mne jdou tyhle veci jednim uchem tam a druhym ven. Tak k cemu mi ten tvuj chram je? Icik se ale kupodivu nerozcilil: Jo, rikas to spravne.
Nechci se s tebou hadat. Chram neni zalezitost kazdyho cloveka. Je to vec mensiny a je to i zalezitost lidsky povahy. Ale presto se ti pokusim vysvetlit, jak to vidim ja: Chram ma za prve stavitele, zadruhe…. sakra, ale vazne me ted nenapada jiny nez religiozni termin…, za druhe jsou tam sluzebnici chramu. To jsou ti, co duch chramu uchovavaji ve svym nitru. Ti, ve kterych chram roste, protoze prebyva v jejich dusich. A pak jeste existuji uzivatele.
Sklizeji totiz plody toho chramu. Takze: Puskin je stavitel, ja jsem sluzebnik a ty — uzivatel. A neskleb se, ty idiote! Vzdyt to tak vychazi docela dobre! Kdyby chram nemel uzivatele, nemel by spravny lidsky rozmer!
Takze si uvedom, ze jsi na tom docela bajecne! A aby te nekdo zpracoval tak, ze bys zatouzil tenhle chram borit, na to by musel mit pekne dlouhou dobu. Predelat uzivatele na nicitele, to obnasi dlouhe roky syste maticke prace — vymyvani mozku a vytvoreni promyslenych systemu lzi.
A ty ses ted dostal do faze, kdy uz te nezpracuje nikdo — i kdybys mel dusi vypustit. Tak se nad tim zamysli, makovice jedna, vzdyt ty a tobe podobni… vy jste taky takova malickata mensina… Na vetsinu staci vzdycky jen mrknout, kyvnout — a hned zacne s revem vsechno borit a pochodnemi podpalovat… To uz tu prece bylo — a nejednou! A urcite jeste parkrat bude… A ty narikas! Vzdyt jestli vubec je mozne polozit otazku: Pro koho tu ten chram je? — existuje jen jedina odpoved: Pro tebe!
„Andreji-i-i,“ zajecel ted protivne Icik a vytrhl znovu Andreje ze vzpominek.
„Oddachneme si?“
Stanuli na vrcholku kopce. Vlevo, tam, kde se v dalce tahl okraj Propasti, vitr divoce hnal nad zemi temnou vrstvu prachu. Napravo se ale buhviproc vyjasnilo a bylo dobre videt na Zlutou stenu. Tady nebyla tak hladka a rovna jako ve Meste. Hluboke vrasneni pripominalo kuru gigantickeho stromu. Dole pod pahorkem se prostiralo rovne bile kamenne pole. Jako obrovsky stul… Nebyla to dlazba, byl to jediny obrovity kamen, monolit a tahl se az k nedohlednu… Asi v peti stech metrech odtud se tesne nad jeho povrchem svijely dva tenoucke viry prachu. Jeden zluty, druhy cerny.
„Nejaka novota,“ poznamenal Andrej a primhouril oci. „Jen se koukni… monolit!“
„No jo… Pojd, napijeme se. Uz slapeme ctyri hodiny.“
„Dobre,“ kyvl Andrej. „Ale nejdriv sejdeme dolu.“
Sestoupili pod pahorek, vyvlekli se z popruhu a Andrej sahl do sveho voziku pro rozpaleny kanystr. Ten se nejdriv zachytil za remen samopalu, pak za batoh se zbytky sucharu, ale nakonec ho Andrej prece jen vytahl, sevrel mezi koleny a odsrouboval vicko. Icik preslapoval vedle nej a v rukach sviral dva umelohmotne kalisky.
„Najdi sul,“ rekl Andrej.
Icik prestal preslapovat, jako by zkamenel. Pak zaskemral: „Ale jdi! Proc? Lokneme si jen tak.“
„Kdyz nepodas sul, nedam ti vodu,“ poznamenal unavene Andrej.
„Tak to udelame jinak,“ navrhl bleskove Icik. Postavil kalisky na kamen a zacal hledat ve sve torne. „Ja tu svou davku soli nejdriv spolknu — a potom ji zapiju.“
„Prokristapana,“ povzdechl si Andrej, „no tak jo, udelej to tak.“
Zaplnil kalisky do poloviny. Voda byla horka a stoupal z ni pach zeleza.
Andrej si vzal od Icika balicek soli a prikazal: „Vyplazni jazyk!“
Pak vysypal spetku soli na Icikuv tlusty jazyk a dival se, jak se Icik sklebi, ztezka polyka a honem saha po kalisku. Pak Andrej osolil svou dav ku vody a malickymi dousky pil, jako kdyby to byl lek. Zadnou potechu z toho nemel.
„Dobry,“ rekl Icik a skytl. „Akorat — je toho malo.“
Andrej kyvl. Voda, kterou prave vypil, okamzite vyrazila vsemi pory z tela. Usta ale zustala vyprahla jako driv, zadna uleva neprichazela… Nadzvedl kanystr a pokousel se odhadnout, na kolik dni tam zbyva vody. Nejaky kratky cas to jeste vydrzi a potom… Potom se zase nejaka najde, rekl si navztekane. Experiment je Experiment. Zit cloveka nenechaji, ale umrit taky ne. Podival se na bilou kamennou plochu, ktera salala zarem, zahryzl se do suchych rtu a polozil kanystr zpatky do voziku. Icik si sedl na zem a dal se do spravovani podrazky.
„Vis co,“ rekl pak chraplave, „tohle je fakt nejaky divny misto. O takovym jsem nikde nic necet…“ Zaclonil si rukou oci a podival se vzhuru.
„Slunce je v zenitu. Fakt v zenitu… Neco se stane. Koukni — zahod ten svuj kanon! Co by ses s nim tahal?“
„Bez toho myho kanonu, jak rikas,“ prohodil Andrej a peclive si na voziku urovnal remen samopalu, „by to s nami u Pavilonu spatne dopadlo.“
„No jo — u Pavilonu! Ale od tech dob uz jsme patej tejden na ceste a nevideli jsme ani mouchu!“
„Ty se s nim netahnes,“ poznamenal Andrej. „Jdeme!“
Kamenne plato bylo prekvapive hladke. Voziky po nem jely lehce jako po asfaltu — jen to svistelo. Zar se vsak stupnoval. Bily kamen odrazel slunecni paprsky a oci nemely kam neprijemnemu trpytu uniknout. Chodidla palila, jako by boty ani nemely podrazky — a co bylo nejpodivnejsi: prachu bylo ve vzduchu porad stejne jako prve. Jestli uz tady nezdechneme, rikal si Andrej, tak je nam asi souzen zivot vecny… Sel s primhourenyma ocima — a pak je uplne zavrel. Bylo to tak snesitelnejsi. Takhle ted pujdu porad, uvazoval, oci otevru jen pri kazdem dvacatem kroku. Nebo pri tricatem… Mrknu na cestu a zase pujdu dal… Velice podobnym kamenem bylo vydlazdeno sklepeni pod Vezi. Tam ale bylo sero a byl tam prijemny chladek. Podel sten stala spousta kartonovych krabic, buhviproc nabitych zelezarskym zbozim. Byly tam hrebiky, srouby, vruty ruznych rozmeru, ale i plechovky s barvami, laky a lepidly, truhlarske i soustruznicke nastroje i pristroje, kulickova loziska zabalena do promastenych obalu… K jidlu tam nebylo nic, ale v rohu sklepeni vytekal z urazene rezave trubky praminek neuveritelne dobre chladne vody a vzapeti mizel kdesi pod zemi… Vsechno by to v tom tvym systemu klapalo, rekl tenkrat Andrej Icikovi, kdyz uz asi podvacate nastavoval svuj kalisek pod tekouci vodu. Nelibi se mi ale, kdyz se lidi deli na dulezity a nedulezity. To neni spravny. Je to hnusny. To teda nekde stoji chram — a kolem neho se nesmyslne hemzi nicotny davy…? Clovek je pry duse obtizena telem… I kdyby to tak bylo, neni to spravny… To se musi zmenit! A Icik nic nenamital: Jen at se to zmeni! Neskodilo by trochu zmenit poradky… Jenze — jak? Zatim vsechny takovy pokusy o spolecnost, kdy si vsichni meli byt rovni, kdy vsechno melo byt spravny a spravedlivy…, vsechny tyhle pokusy vzdycky vedly jenom ke snaze zborit chram a usekat hlavy, ktere precnivaji uroven normalu.
A to bylo vsechno. A nad tou rovinou, ktera se po takovem seriznuti vytvorila, zacinala vzdycky uplne bleskove vyrustat jako zhoubny nador pyramida nove spolecenske elity, ktera byla jeste odpornejsi nez ta predchozi.
A nic jineho se v historii zatim jeste nevymyslelo. Samozrejme ze vsechny tyhle excesy chod dejin fakticky nemenily a chram nikdy nemohl byt zcela znicen. Ale i tak to stacilo k pokazeni mnoha dobreho a odneslo to hodne hlav… Andrej souhlasil: Ano, je to tak, elita je vzdycky odporna…, jenze Icik namitl: To ne! Kdybys rekl: Kazda elita, ktera chce ovladat zivoty a osudy jinych, je odporna, to bych s tebou souhlasil. Ale ta skutecna elita, ta, ktera nikoho neznasilnuje… Samozrejme ze nekoho muze hrozne stvat! To je ale jina vec… Konecne — nekoho drazdit, to k ni patri… Ona totiz uplna rovnost, tedy rovnostarstvi, to je neco jako blato, ve kterem se da uviznout. Maticka priroda byla tak moudra, ze to zaridila: uplna rovnost v ni byt nemuze. Pochop, ja prece nenavrhuju nejaky novy system sveta! Ja jen chci postihnout smysl nasi existence. Nas cil. A ja jsem na to prisel.
Sam pro sebe… a pro mne podobny… Nikdy jsem o tom s nikym nemluvil.
Jen ted s tebou… Protoze je mi te lito. Vidim, ze jsi prekrocil nejakou hranici, spalil jsi vsechno, co jsi uctival — a nevis, co mas ctit ted. A ty neco ctit musis — uz s materskym mlekem jsi tenhle vztah ke svetu sal. Porad ti tloukli do hlavy, ze existuje takova idea, za kterou stoji zato polozit zivot.
A kdyz neexistuje, zivot nema smysl. Takovi jako ty, jsou v okamziku prozreni schopni udelat cokoliv. Bud se zastreli, nebo se stanou nepredstavitelnymi hajzly… Hajzly z presvedceni, z principialnosti… chapes to? A pak je tu jeste jedna horsi moznost: zacnou se mstit svetu za to, ze je takovy, jaky je, ze nefunguje podle jejich idealu… A
