pod nohama zacal menit ve vetsi kameny a nakonec se zase objevila ztvrdla hlina. Chuze po kamenech byla obtizna, kameny se zakerne pri kazdem kroku obracely a zaryvaly se do podrazek, jako by je chtely promacknout a dostat se az k chodidlum. Hlina byla o neco lepsi, ale i ona se chovala nepratelsky. Nenadale se vzdouvala a vzapeti se bortila, rozvirala se do skodolibych pasti, vytvarela hluboke strouhy, ve kterych se zarem skoro nedalo ani dychat. Vsechno jako by tu hralo svou hru. I kameny, i hlina. A vsechno hralo proti lidem.
„Andreji!“ vykrikl chraplave Icik. „Andreji-i-i!“
„Co je?“ zeptal se pres rameno Andrej a zastavil se.
Vozik na viklajicich se koleckach ho setrvacnosti dojel a uhodil pod kolena. „Koukej!“ Icik stal asi tak deset metru za Andrejem a cosi sviral v natazene ruce.
„Co to je?“ zeptal se Andrej bez vetsiho zajmu.
Icik zabral za postranky a porad jeste s natazenou rukou dovlekl svuj vozik az k Andrejovi. Vypadal hrozne. Plnovous mel az po prsa, rozcepyrene vlasy byly cele sedive od prachu. Jeho bluza byla neuveritelne rozedrana, derami prosvitala zpocena kuze… Roztrepene kalhoty koncily nekde pod koleny a prava bota odhalovala ve sve zraloci tlame spinave prsty s cernymi zulamanymi nehty. Andrej se na Icika dival a horce si rikal: Koryfej ducha…! Sluzebnik a apostol vecneho chramu kultury… „Hrebinek,“ pronesl vitezoslavne Icik, kdyz dosel az k Andrejovi.
Hrebinek byl zjevne nekvalitni, asi patril k nejlacinejsim. Byl z umele hmoty, zuby uz mel skoro vsechny vylamane. Vlastne se ani nemohlo rict, ze je to hrebinek, byl to jen jeho kousek. Dalo se na nem jeste rozeznat par pismen, ale ta celkem nic nerikala. Desetileti slunecniho zaru a odirani v pisecne lazni vykonala sve… „Tak vidis,“ podotkl Andrej. „A ty porad meles, ze pred nami jeste nikdo…, jeste nikdo tudy neprosel!“
„Takhle to netvrdim,“ namitl mirumilovne Icik. „Pojd si odpocinout!“
„Tak jo,“ prikyvl lhostejne Andrej a Icik sebou okamzite praskl na zem.
Ani si z ramen nesundal ksiry od voziku. Nalezeny kousek hrebinku si schoval do naprsni kapsy.
Andrej postavil svuj vozik bokem k vetru, shodil popruhy a sedl si. Zady se opiral o rozpalene kanystry. Trochu ho to ochranilo pred vetrem, ale do stehen ted rozedranymi kalhotami nemilosrdne zhla rozpalena zem.
„Kdepak je ta voda, co jsme ji meli najit?“ zeptal se pohrdave. „Hlavne ze zvanis…“
„No no no,“ mavl rukou Icik. „Kdyz chces, tak muzes!“
„Coze?!“ uzasl Andrej.
„Ale to je takova anekdota, ty to neznas?“ spustil ochotne Icik. „To jednou prisel jeden do bordelu…“
„Tak to radsi jdeme,“ rekl okamzite Andrej. „Ty taky nemyslis na nic jinyho. To si nemuzes dat pohov? Prokristapana…!“
„Ja si pohov nemuzu dovolit,“ namitl Icik. „Ja musim bejt porad pripravenej.“
„Vzdyt tu chcipnem!“
„Ani nahodou. Na to vubec nemysli.“
„Taky ze nemyslim…“
To byla pravda. Myslenky na smrt, ktera samozrejme jednou prijit musi, mival ted Andrej zridkakdy. Buhviproc to tak bylo… Mozna ze straslivy pocit bezmoci uz se otupil, mozna ze telo uz natolik vyschlo a zlhostejnelo, ze zoufalstvi umlklo a krcilo se nekde v koutecku vedomi. A mozna taky, ze se docela proste kvantita zmenila v kvalitu a k tomu zacala pusobit i nepretrzita pritomnost Icika a jeho skoro neprirozena lhostejnost k smrti, ktera tu kolem nich krouzila, obcas nemilosrdne dotirala, obcas se vzdalovala, aby jen zpovzdali dohlizela na sve budouci obeti. At uz byl duvod jakykoliv, faktem zustavalo, ze Andrej, pokud vubec o svem skonu uvazoval, pak jenom proto, aby sam sebe znovu ujistil o narustajici lhostejnosti… Ted si vsak uvedomil, ze mu Icik neco opakuje a rychle se ze svych uvah probral: „Coze?“
„Povidam, ze se hlavne nesmis bat, ze tu chcipnem.“
„To uz jsi mi rekl stokrat. Ja se prece davno nebojim. Tak uz o tom prestan zvanit.“
„Dobra,“ kyvl dobrodusne Icik a natahl nohy. „Necim si potrebuju tu podrazku privazat,“ usoudil. „Nebo se mi co nejdriv urve.“
„Odrizni si kousek od tech ksir! Chces pujcit nuz?“
Icik si zasmusile prohlizel sve vlastni prsty, ktere se mu botou draly ven: „Vis co? Ja pockam, az se to urve. Zatim je to zbytecna prace. Nelokneme si?“
„Zima je jak v marnici…?“ zanotoval ironicky Andrej a hned si vzpomnel na Juru. Tohle zpivali, kdyz byl Jura u neho poprve na navsteve. Ted uz se ale Andrejovi na Juru vzpominalo jen tezko… Jura byl z jineho zivota.
„Slapem si to silnici,“ navazal okamzite ochotne Icik, „kopneme to do sebe, at nas to tak nezebe!“ A vyckavave se na Andreje zahledel.
„Tudle,“ rekl na to nevzrusene Andrej. „Vis, co do sebe ted muzes kopnout?
Tu vodu, kterou sis vymyslel. Ty sis pro me navymejslel pohadky o vode, ktera tu nekde je…“
Icik se podle cekavani okamzite rozcilil: „Nechces jit do hajzlu? Jsem snad tvoje chuva, abych ti vypravel pohadky?“
„No tak se lze v tech tvejch papirech!“
„Jsi hloupej! Tam se nelze. Ty proste v takovejch knihach neumis spravne cist.“
„To jsi cetl ty. Takze ten, kdo neumi cist, jsi ty.“
Icik po nem sekl ocima a najednou mel naspech.
„Tady bude veci, az budeme cumet…,“ brucel si pro sebe. „Tak vstavej!
Chces najit vodu? Tak se tu nerozvaluj a vstan! Slysis?“ Vitr znovu zakvilel, uhodil hrstmi prachu do usi a potom roztocil vir, ktery se jak vesely pejsek zamotal Andrejovi primo pod nohama. Zem se pred nimi na chvili dobromyslne rozprostrela jako placka, ale brzy se zhroutila do prvni prurvy… Prece jen bych chtel prijit na to, kam me to certi nesou, rikal si Andrej.
Po cely muj zivot me nekam nesou, nikde jako bych nemel stani, idiot jeden… Vzdyt uz to prece nema zadny smysl! Driv prece jenom… nejaky smysl v tom vsem byl. Treba i nicemny, mozna hloupy, ale byl. Kdyz jsem nekdy dostaval po hlave, mohl jsem si rikat: To nic, to se srovna, delam to prece ve jmenu toho a toho… Zivot je boj… Vsechno na svete je na hovno, rekl Icik — a rekl to prave v dobe, kdy byli v Kristalovem palaci… To byl nadherny cas! Zrovna se tenkrat nacpali pecenym kuretem a povalovali se na barevnych lehatkach z umele hmoty na okraji bazenu, ve kterem se trpytila pruzracna voda. Vsechno na svete je na hovno, prohlasil tehdy Icik a staral se pritom v zubech vymydlenym prstem. I ty vselijaky vynalezy, na ktery se prislo a na ktery se jeste prijde, vsechny ty nekolikaklasy psenice a lasery a buhvi co jeste… To pomine…!
Neco beze stopy, neco poslouzi jako zaklad k necemu dalsimu. Dulezitost veci tkvi vzdycky v tom, ze je lidi za dulezity povazuji. A vetsina lidi neco povazuje za dulezity proto, ze si snadneji nacpe bricho a obstara si slasti pro svou potechu s mensim vynalozenim sil. To je ovsem otazka, proc se zrovna ridit nazorem vetsiny. Ja osobne proti vetsine nic nemam, kdyz se to tak veme, sam pro sebe jsem si vetsina… Jenze vetsina je pro me nezajimava.
Historie vetsin maji svy zacatky a svy konce. Zacina to tim, ze vetsina hezky basti to, co se ji da. A konci to tim, ze vznikne problem: Nebylo by k snedku neco lepsiho? Neco, co jsme jeste neochutnali… A tady ho Andrej prerusil: K tomu ale jeste nedoslo, nemyslis? Ale brzo dojde, rekl s presvedcenim Icik. Rozhodne driv, nez si myslis. A i kdyby to bylo jeste daleko… To prece neni dulezity! Dulezity je to, ze tenhle problem ma svuj zacatek a svuj konec… A Andrej zase namitl: Vsechno, co ma zacatek, ma taky konec! Icik uz byl drobet podrazdeny: No ano, ano, ale ja prece mluvim o historii, a ne o Vesmiru!.. Na historii vetsiny ceka konec, ale historie mensiny skonci teprve spolecne s existenci Vesmiru… A na to mu Andrej uz jen line odpovedel: Ty jsi proste prasivej elitar! Pak vstal z lehatka a skocil do bazenu. Dlouho potom plaval, potapel se do chladive hloubky az ke dnu, lokal vodu jako ryba a pak nadsene odfrkoval… Ale ne, uvedomil si ted Andrej, samozrejme ze jsem tu vodu u dna nelokal.
To ted bych si s chuti loknul… Boze — a s jakou chuti! Cely bazen by vypil a Icikovi by nenechal ani hlt. At si najde tu slibovanou nadrz plnou vody! Vpravo se z zlutosedych kotoucu prachu vynorily jakesi ruiny. Byly to polorozpadle zdi, ubohy pozustatek nejakeho opevneni. Mezi kamenim se jezily zaprasene, zrejme uschle rostliny.
„Tak prosim,“ rekl Andrej a zustal stat. „A ty porad: Pred nami tudy jeste nikdo neprosel!“
„Tohle jsem nikdy nerek!“ zasipal Icik. „Ja jsem rikal…“
„Poslouchej, tady by prece mohla byt voda!“
„Mohla.“
„Tak se pujdeme podivat.“
Shodili popruhy a vykrocili k rozvalinam.
