Chtel jsem si od nich odpocinout. Od tech jejich hnusnejch tlam jsem si ja darebak chtel odpocinout! Ach boze, plukovniku, vy jste nemel umirat!
Kdybych neodesel, zustal byste nazivu! A kdybyste zustal nazivu, nikdo by si tady nedovolil ani pipnout… Dobytek to je! Hyeny! Mel jsem je dat postrilet!
Mel!
Znovu dlouze zastenal a otrel si mokre tvare o rukav.
To se mi to odpocivalo v chladku knihovny! To se mi to recnilo k nejakym socham! Vsechno jsem zpackal, ja idiot uzvanena! No — tak ted si tu muzu zdechnout! Nikdo po mne ani nestekne. Copak me nekdo jeste potrebuje?
Je to hrozny, co se tu delo…, je to proste hrozny… Sli si tu jeden druhymu po krku, vrazdili se navzajem… Strileli i do tech, co se nemohli branit, i do tech, co uz padli, i do mrtvol jeste strileli… Jeden druhyho staveli ke zdi… Kam jsme se to jen dostali, kamaradi? Kam jsem vas to ja dostal? K cemu jsem vas dohnal — a proc? Proc?
Triskl obema pestmi do desky stolu, pak se naprimil a dlanemi si otrel oblicej. Za oknem slysel Icikovy desive, pisklave vykriky a jakesi neartikulovane, uklidnujici zvuky, jake nekdy vydaval Nemy. Pripominalo to holubi vrkani… Nechci uz zit, rekl si Andrej. Nechci. At vsechno tahne k certu!
Vstal od stolu. Pujde za Icikem. Venku jsou prece jeste dva zivi lide… A najednou si uvedomil, ze pred nim lezi otevreny denik expedice. S odporem ho od sebe odstrcil, ale soucasne mu zrak padl na posledni stranku, ktera nebyla psana jeho rukopisem. Znovu tedy usedl a zacal cist.
Byl to Quejaduv rukopis: „Den tricaty prvni. Vcera rano, tedy tricateho dne cesty, poradce Voronin, archivar Kacman a dodatecne prijaty Korejec Pak odesli na pruzkum.
Meli se vratit jeste tehoz dne, ale nestalo se tak. Dnes ve 14 hod. 30 min.
nahle pri srdecnim zachvatu skonal plukovnik Saint-James, ktery byl za Voroninovy nepritomnosti docasnym velitelem expedice. Jelikoz se poradce Voronin z pruzkumu dosud nevratil, ujimam se vedeni expedice. Podpis: zastupce velitele expedice pro vedu D.Quejada. 31. den expedice, 15 hod.
45 min.“
Dale nasledovaly obvykle zaznamy o spotrebe potravin a vody, o teplote, sile vetru a take rozkaz o jmenovani serzanta Vogela velitelem vojenske slozky expedice, dutka veliteli technickeho oddilu Ellizauerovi za liknavost pri oprave pasoveho traktoru a soucasne i rozkaz, tykajici se co nejrychlejsiho dokonceni zadaneho ukolu. Dale Quejada psal: „Zitrejsi ukoly: plukovnik Saint-James bude slavnostne pohrben a okamzite po obradu bude vyslana dobre vyzbrojena skupina vojaku po stopach poradce Voronina a jeho lidi. Jestlize pohresovani nebudou nalezeni, zamyslim vydat rozkaz k navratu vypravy, protoze jsem stale vice presvedcen o nesmyslnosti dalsiho pochodu.“
Andrej uzasle ocima preskocil na dalsi zaznam: „Den tricaty druhy. Do dnesniho rana se Voroninova skupina nevratila.
Za nocni rvacku udeluji dutku jakozto posledni vystrahu kartografu Roulierovi a vojinum Hnujkovi a Tevosjanovi a odebiram jim na dnesni den pridel vody…“
Dal se za slovy tahla podivna klikata cara a byly tam dokonce i kanky.
Jako by se pisatel neceho lekl… Mozna se venku uz zacalo strilet. Quejada od stolu musel zrejme urychlene odejit — a uz se nevratil.
Andrej si to vsechno precetl dvakrat. Tak dobre, Quejado, ty jsi nechtel pokracovat v ceste. Takze se ti to povedlo… A ja porad podeziral toho chudaka Paka… Andrej stiskl zuby a zavrel oci, protoze si znovu vzpomnel na nafouklou figurinu ve vybledle modre halene. A teprve ted mu to doslo: Den tricaty druhy…! Jak to? Tricaty! Vcera jsem zapsal osmadvacaty. Za predvcerejsek… Rychle zalistoval v deniku. Spravne, je to tak… Takze ta nafoukla tela venku lezi uz nekolik dni! Jak je to mozne? Jeden, dva… Kolikateho dneska vubec je? Vzdyt jsme odesli dnes rano!
Najednou se mu vybavilo rozpalene namesti, pokryte prazdnymi podstavci, ledovy chlad panteonu, nekonecne dlouhy stul, kolem ktereho sedi sochy s nevidoucima ocima… A zdalo se mu, ze uz je to davno, kdy to vsechno zazil. Moc davno… Tak je to tedy! Dostala me do svych paratu nejaka ta dabelska sila, zblbla me, podrzela si me… Kdybych se vratil ve stejny den, zastihl bych plukovnika jeste ziveho a nikdy bych nedopustil, aby… Dvere se dosiroka otevrely. Vstoupil Icik. Sam sobe se v te chvili nepodobal… Jako by cely nejak seschl. Tvare se mu protahly, v kostnatem, vyzablem obliceji se usadil vyraz nepricetneho hnevu. Vypadal tak zvlastne, jako by to ani nemohl byt on, kdo tak pisklave zenskym hlaskem pred chvili dole horekoval. Praskl poloprazdnou tornou do rohu mistnosti, posadil se do kresla proti Andrejovi a rekl: „Ti mrtvi lezi venku urcite vic nez tri dny. Rozumis tomu, co se tady deje?“
Andrej mu mlcky po stole pristrcil denik expedice. Icik po nem rychle chnapl, bleskove zaznamy preletel ocima a zvedl k Andrejovi zarudle oci.
Andrej se usklibl a poznamenal: „Experiment je Experiment.“
„Jsme uplne v hajzlu,“ zasycel nenavistne Icik. Znovu do deniku nahledl a pak ho hodil na stul: „Smejdi prasivi…!“
„Ja myslim, ze jsme do ty casovy pasti spadli na namesti,“ rekl Andrej.
„Tam u tech podstavcu.“
Icik prikyvl, pak se zvratil na operadlo kresla a zavrel oci: „Co budeme delat, pane poradce?“ Andrej mlcel.
„Jen aby te prosim te nenapadlo, ze me musis zastrelit! Ja te prece znam, hosika uvedomelyho!“
Andrej se zase jen usklibl a popotahl si limecek. Pak ze sebe vypravil: „Vis co? Pujdeme odtud… z tyhle mistnosti…“
Icik otevrel oci a uprel je na Andreje.
„Tady to strasne pachne, tahne to sem oknem a ja nejsem schopen…,“
vypravil ze sebe Andrej.
„Pujdeme ke mne,“ navrhl tedy Icik.
V chodbe na ne cekal Nemy. Jakmile je uvidel, vstal ze sveho oblibeneho mista v koute a vykrocil jim vstric. Andrej ho vzal za nahou, svalnatou pazi a tahl ho za sebou. Vsichni tri pak vesli do Icikova pokoje. Okna odtud smerovala do druhe ulice. Za nizkymi strechami bylo videt Zlutou stenu.
Nic tu nezapachalo a dokonce tu bylo chladneji nez u Andreje. Jenom si clovek nemel kam sednout — vsude po zemi i po zidlich byly haldy knih a papiru.
„Sedni si na knizky na zem,“ rekl Icik a sam sebou praskl na rozhazene a spinave luzko. „Promyslime to. Mne se nechce tady chcipnout. Chtel bych jeste spoustu veci udelat.“
„Co chces promyslet?“ zeptal se nevrle Andrej. „Vzdyt je to vsechno jedno. Nemame vodu — tu nam odvezli. Zasoby potravin shorely. Cesta zpatky je nemozna, pres tu pustinu neprejdeme. A dokonce… i kdyby se nam povedlo ty hajzly dohonit… Vlastne ne, to je taky nemozny…“ mavl rukou, „maji nekolik dni naskok…“ Odmlcel se a potom rekl: „Jedine… kdyby byla voda! Jak daleko je to k tomu mistu, kde si myslis, ze je?“
„Tak dvacet kilometru. Mozna ze tricet…“
„Kdyz pujdeme v noci… To neni horko.“
„V noci nemuzeme. Je moc velka zima. A treba jsou tu vlci.“
„Tady nejsou,“ namitl Andrej.
„Jak to vis?“
„No tak se teda rovnou muzeme zastrelit, krucinal…!“
Jenze to uz Andrej vedel, ze se zastrelit nechce. Ze chce zit. Nikdy driv nepoznal tak silnou touhu zit.
„To by stacilo,“ prohodil Icik. „Co kdyz ted zkusime mluvit vazne?“
„Kdyz vazne… tak vazne… chci zit! A myslim, ze to dokazu. Na vsechno ostatni kaslu. Ted jsme spolu na jedny lodi, chapes? Musime se z toho srabu dostat, musime to prezit. A to je vsechno. Ti ostatni at delaji co umi, je to jejich vec. My ted proste najdeme vodu a zabydlime se u ni.“
„Spravne,“ rekl Icik a posadil se. Zajel si rukou pod kosili a podrbal se.
„Budem spolu vodu pit, budem se spolu dobre mit…“ zanotoval. Andrej se na nej nechapave podival: „Mas snad jinej navrh?“
„Zatim ne,“ povzdechl si Icik. „Je to fakt, ze vseho nejdriv musime najit vodu. Bez vody chcipnem. Az ji najdem, uvidime, co dal. Myslim si, ze odtud utekli hned po tech jatkach. Zrejme to i na ne bylo moc… Naskakali na prives — a trada! Myslim, ze by neskodilo podivat se dukladne po celym dome, urcite tu jeste nejaka voda i jidlo
