vypadaly jako tuzky na obou stranach zaspicatele.
Na chodnicich byli sice lide, ale zdaleka ne tolik jako v meste pred sto lety. Problem dopravniho ruchu, zvlaste otazka chodcu, byla snad vyresena tim zvetsenim poctu podlazi, nebot pod mestem, jez jsem videl, se rozkladaly jeho dalsi, nizsi, podzemni etaze s ulicemi, namestimi, sklady. Rohovy infor mi prave sdelil, ze se nakupy nejpohodlneji vyrizuji na podlazi Serean. Bud to byl nejaky genialni infor anebo ja uz jsem se naucil srozumitelneji vyjadrovat, hlavni vec, ze mi dal plastikovou knizecku, kde byly slozeny ctyri planky mestske dopravy. Kdyz jsem se chtel nekam dostat, dotkl jsem se nehtem stribrne vytisteneho nazvu ulice, podlazi, namesti a na planku se vmziku rozsvitil okruh vsech potrebnych spoju. Mohl jsem rovnez jet gliderem. Nebo rastem. Konecne jit treba pesky. Proto tam byly ctyri clanky. Avsak jiz jsem si uvedomoval, ze prochazky pesky (dokonce na pohyblivych chodnicich a eskalatorech) vyzadovaly nejednou mnoho hodin.
Serean, to bylo, tusim, treti podlazi. A opet me prekvapil pohled na mesto; kdyz jsem vysel z tunelu, dostal jsem se misto do podzemi na ulici pod sirym nebem v plnem slunci. Uprostred namesti rostly velke pinie, v dalce se zvedaly k nebi pruhovane jehlovite mrakodrapy a na protejsi strane, za malym bazenem, v nemz se deti brodily a jezdily po vode na barevnych vodnich kolech, stala bila mnohapatrova budova, prostoupena pruhy palmove zelene, s prekrasnou, jako sklo svitici prilbou na vrcholku. Litoval jsem, ze se nemam koho zeptat na vysvetleni te zahady, kdyz jsem si najednou vzpomnel, vlastne mi to pripomnel zaludek, ze jsem bez snidane. Zapomnel jsem docista, ze jsem ji mel dostat do pokoje v hotelu a ze jsem odesel, aniz jsem se ji dockal. Asi to popletl ten robot v recepci.
Honem k informatoru; nedelal jsem ted nic, nez ze jsem se dukladne predem vyptal, co a jak. Infor ostatne take dovedl objednat glider, ale to jsem se jeste neodvazoval zadat, nebot jsem nevedel, jak se do toho naseda a co se dela potom. Mel jsem ostatne dost casu.
V restauraci — sotva jsem nahledl do jidelniho listku, presvedcil jsem se, ze je to pro mne spanelska vesnice — energicky jsem si objednal snidani, normalni snidani. „Ozot, kress nebo herm?“
Kdyby ten cisnik byl clovekem, rekl bych mu, aby mi prinesl to, co sam rad, ale byl to robot. Tomu bylo vsechno jedno.
„A kavu nemate?“ zeptal jsem se znepokojene.
„Mame. Kress, ozot nebo herm?“
„Kavu a ten… no, co se nejlip hodi ke kave, ten ehm…“
„Ozot,“ rekl a odesel.
Vyslo mi to.
Mel to snad vsechno pripraveno, protoze se vratil za okamzik s podnosem tak bohate oblozenym, ze jsem ho zacal podezrivat, ze je v tom nejaka lecka nebo zert. Ale pohled na podnos mi pripomnel, ze jsem krome bonsu, ktery jsem snedl vcera, a sklenicky toho povestneho brytu, od prijezdu nic nevzal do ust.
Jedina vec, ktera mi byla aspon trochu znama, byla kava, pripominajici dobre prevarenou smolu. Na smetane byly drobounke modre puntiky, a zarucene nepochazela od kravy. Litoval jsem, ze nemohu napodobit nikoho, kdo to umi vsechno jist, ale doba snidane uz asi minula, byl jsem totiz sam. Talirky srpkoviteho tvaru s kourici masou, z niz trcely jakesi hlavicky zapalek, uprostred cosi jako pecene jablko; pochopitelne ani jablko ani zapalky, a navic to, co jsem povazoval za ovesne vlocky, zacalo pod lzickou rust. Snedl jsem vsechno, mel jsem — jak se ukazalo — nelidsky hlad, takze stesk po pecivu (po nemz nebylo ani stopy) se me zmocnil az dodatecne, a projevil se hlubokomyslnou uvahou, kdyz se objevil robot a postaval opodal.
„Kolik platim?“ zeptal jsem se ho.
„Dekuji, nic,“ rekl. Vice se podobal pristroji nez figurine. Mel jedine kulate kristalove oko. Neco se v nem pohybovalo, ale ja jsem se neodhodlal k tomu, abych mu nahledl do utrob. Ani spropitne jsem nemel komu dat. Nevedel jsem, zdali mi porozumi, kdyz si reknu o noviny. Treba uz zadne noviny nevychazeji. Vydal jsem se tedy na nakup. Ale nejprve jsem objevil cestovni kancelar. To bylo jako blesk. Vesel jsem tam.
Ve velkem stribrnem sale se smaragdovymi konzolami (zacinal jsem tech barev mit pomalu dost) bylo skoro prazdno. Okna z mlecneho skla, obrovske barevne snimky kanonu Colorada, krateru Archimedes, srazu Deimosu, Palm Beachu na Floride — byly udelany tak, ze pri pohledu na ne mel clovek pocit hloubky a dokonce se pohybovaly morske vlny, jako kdyby to nebyly fotografie, nybrz okna otevrena do skutecneho prostoru. Pristoupil jsem k okenku s napisem ZEME. Samozrejme tam sedel robot. Tentokrat zlaty. Presneji receno se zlatym popraskem.
„Cim mohu slouzit?“ zeptal se. Hlas mel hluboky. Kdyz jsem zavrel oci, prisahal bych, ze mluvi obtloustly cernovlasy muz.
„Hledam neco primitivniho,“ rekl jsem. „Vratil jsem se prave z daleke cesty — velice daleke cesty. Nechci mimoradny komfort. Chci mit klid, vodu, stromy, popripade hory. Aby to tam bylo primitivni a starosvetske. Jako pred sto lety. Mate neco takoveho?“
„Prejete-li si to, musime mit. Skaliste hory. Fort Plumm. Mallorca, Antilly.“
„Bliz,“ rekl jsem, „v okruhu… takovych tisic kilometru. Mate?“
„Klavestra.“
„Kde je to!“
Jak jsem zjistil, s roboty se mi hovorilo snadno, absolutne, nicemu se totiz nedivily, nemohly. Bylo to velmi moudre zarizeni.
„Stara hornicka osada nedaleko Pacifiku. Doly neuzivane temer ctyri sta let. Zajimava prohlidka podzemnich sachet. Pohodlne spojeni glidery a uldery. Rekreacni domy s lekarskou peci, najemne vily se zahradami, koupacimi bazeny, klimatizaci. Mistni stredisko nasi kancelare porada zabavy, vylety, hry, spolecenske podniky. V miste: real, mut a tereo.“
„Ano, to by mohlo byt neco pro mne,“ rekl jsem. „Vila s parkem, a aby tam byla voda, bazen, ano?“
„Samozrejme. Bazen s trampolinami. Jsou tam rovnez umela jezera se zatopenymi jeskynemi, znamenite vybavena zakladna pro potapece, podvodni predstaveni…“
„O ta predstaveni nestojim. Jake je najemne?“
„Sto dvacet itu mesicne. V pripade spolecneho pobytu jeste s nekym pouze ctyricet?“
„Spolecne?“
„Vily jsou velmi prostorne. Dvanact az osmnact pokoju — automaticka obsluha, kuchyne v dome, lokalni nebo exoticka, podle vyberu…“
„Ano. Snad prece… Dobra. Jmenuji se Bregg. Najimam to. Jak se jmenuje to misto? Klavestra? Plati se hned?“
„Jak si budete prat.“
Podal jsem mu kalster.
Ukazalo se — nevedel jsem o tom — ze jim mohu manipulovat pouze ja, ale on se pochopitelne vubec nedivil, ze ani o tom nemam poneti. Zacinal jsem mit ty roboty cim dal radeji. Ukazal mi, jak se to dela, aby vypadl pouze jeden zeton s vyrazenou prislusnou castkou. Presne o totez se zmensila cifra v okenkach nahore, kde bylo videt stav konta.
„Kdy tam mohu odjet?“
„Kdy si prejete. Kdykoli.“
„Ale s kym budu v te vile bydlet?“
„S Margerovymi.“
„Smim vedet, kdo je to?“
„Mohu vam rici jedine, ze jsou to novomanzele.“
„Mhm. A nebudu je rusit?“
„Ne, protoze je k pronajmuti polovina vily. Cele prvni patro budete mit vyhradne pro sebe.“
„Dobra. Jak se tam dostanu?“
„Nejlip ulderem.“
„Jak se to dela?“
„Pristavime vam ulder v den a hodinu, kterou si urcite.“
„Zatelefonuji vam z hotelu, ano?“
„Prosim. Najemne se pocita od okamziku, kdy vkrocite do vily.“
Kdyz jsem odesel, rysoval se prede mnou mlhave cely plan. Nakoupim si knihy a nejake sportovni drobnosti. Ale nejdulezitejsi jsou knihy. Musim si take predplatit nejake odborne casopisy. Sociologie, fyzika a podobne. Jiste vykonali spoustu veci za tech vice nez sto let. Samozrejme, musim si take koupit nejake saty.
Ale jeste neco se mi pripletlo do cesty. Za rohem, nevere vlastnimu zraku, jsem uvidel auto. Opravdove auto.
