Neco cvaklo a jiny, vyssi hlas rekl:
„Hal Bregg?“
„Ano.“
„Kdo vam zalozil to konto?“
„Kosmolet — Kosmicke lety na prikaz Planetologickeho ustavu a Vesmiroveho vyboru OSN, ale to bylo pred sto dvaceti sedmi lety…“
„Mate nejakou legitimaci?“
„Ne, jenom dopis z Adaptu na Lune od reditele Oswamma…“
„V poradku. Stav konta dvacet sest tisic ctyri sta sedm itu.“
„Itu?“
„Ano. Prejete si jeste neco?“
„Chtel bych si vyzvednout nejaka pe… totiz ity.“
„V jake forme? Pral byste si kalster?“
„Co je to? Sekova knizka?“
„Ne. Budete moci platit hotove.“
„Ano? Dobra.“
„A v jake vysi vam mame otevrit kalster?“
„Nevim… rekneme: peti tisic…“
„Pet tisic. Dobra. Poslat do hotelu?“
„Ano. Okamzik, ani nevim, jak se ten hotel jmenuje.“
„Je to jiny hotel, nez z ktereho telefonujete?“
„Ne.“
„Pak je to Alcaron. Hned vam to posleme. Pouze jedinou otazku: nezmenila se vase prava ruka?“
„Ne. A proc?“
„Nic. Jinak bychom vam museli menit kalster. Za okamzik ho dostanete.“
„Dekuji,“ rekl jsem a zavesil sluchatko. Dvacet sest tisic. Kolik to asi je? Nemel jsem tuseni. Neco zacalo hrat. Radio? Telefon. Zvedl jsem sluchatko.
„Bregg?“
„Ano,“ rekl jsem. Srdce se mi rozbusilo silneji, nakratko. Poznal jsem jeji hlas. „Jak ses dovedela, kde jsem?“ zeptal jsem se, protoze nepromluvila hned.
„Z inforu. Breggu… Hale… poslys, chtela jsem ti vysvetlit…“
„Neni co vysvetlovat, Nais.“
„Ty se zlobis. Ale pochop…“
„Nezlobim se.“
„Hale, vazne, prijd ke mne dnes. Prijdes?“
„Ne. Nais, rekni mi, prosim te, kolik je to takovych dvacet tisic itu?“
„Jak to: kolik? Hale… musis prijit.“
„No… jak dlouho se za to da zit?“
„Jak dlouho chces, zivobyti prece nic nestoji. Ale nechme toho. Hale, kdybys chtel…“
„Pockej. Kolik itu vydas mesicne?“
„Jak kdy, nekdy dvacet, nekdy pet, anebo taky nic.“
„Aha. Dekuji ti.“
„Hale! Poslys!“
„Posloucham.“
„Nekonceme to tak…“
„Nic nekoncime,“ rekl jsem, „protoze nic nezacalo. Dekuji ti za vsechno, Nais.“
Odlozil jsem sluchatko. Zivobyti nestoji nic? To me v tomto okamziku nejvice zajimalo. Znamena to, ze jsou urcite veci, urcite sluzby zadarmo?
Znovu telefon.
„Bregg.“
„Vola recepce. Pane Breggu, Omnilox vam poslal kalster, posilam jej nahoru.“
„Dekuji. Halo!“
„Prosim?“
„Plati se za pokoje?“
„Ne.“
„Nic?“
„Nic.“
„Je v hotelu restaurace?“
„Ano, ctyri. Prejete si snidani do pokoje?“
„Dobra, a… za jidlo se plati?“
„Ne. Kalster uz mate v pokoji. Snidane bude za okamzik.“
Robot zavesil a ja se ani nestacil zeptat, kde mam ten kalster hledat. Nemel jsem poneti, jak to vypada. Kdyz jsem vstal od psaciho stolu, ktery se okamzite, sotva jsem jej opustil, scvrkl a zvadl, uvidel jsem jakysi pultik, ktery vyrustal ze zdi vedle dveri. Lezel tam plochy predmet, zabaleny do pruhledneho plastiku, podobny malemu pouzdru na cigarety. Z obou stran mel radu okenek. Bylo v nich videt cislice 1100 1000. Dole byly dva male knoflicky — jednicka a nula. Prekvapene jsem si to prohlizel, az jsem najednou pochopil, ze castka pet tisic je zakontovana v dvojkove soustave. Stiskl jsem jednicku a do dlane mi vypadl malinky plastikovy trojuhelnicek s vyrazenym cislem jedna. A tak ona to byla jakasi tiskarna penez nebo mincovna do vyse oznacene v okenkach. Cifra nahore se zmensila o jednicku.
Uz jsem byl na odchodu a oblecen, kdyz jsem si vzpomnel na Adapt. Zatelefonoval jsem tam a vysvetlil, ze jsem v Terminalu nemohl jejich cloveka najit.
„Uz jsme meli o vas strach,“ rekl zensky hlas, „ale rano jsme se dovedeli, ze jste se ubytoval v Alcaronu…“
Vedeli, kde jsem. Proc me tedy nevyhledali na nadrazi? Vsadil bych se, ze to udelali naschval. Mel jsem se ztratit, abych pochopil, jak nevcasna byla ma „vzpoura“ na Lune.
„Mate znamenite informace,“ odpovedel jsem zdvorile. „Zatim si prohlizim mesto. Ohlasim se u vas pozdeji.“
Odesel jsem z pokoje; stribrne pohyblive chodby proudily cele i se stenami, to pro mne byla novinka. Sjel jsem dolu eskalatorem, v jednotlivych patrech jsem mijel jidelny. Jednu zelenou, jakoby ponorenou do vody, kazde patro melo svou dominujici barvu, stribro, zlato. Uz mi to trochu slo na nervy. Za jediny den. Zvlastni, ze oni si v tom tak libovali. Divny vkus. Ale vzpomnel jsem si na nocni panorama Terminalu. Musim se trochu zcivilizovat. A s timto rozhodnutim jsem vykrocil na ulici. Bylo pod mrakem, ale oblaka byla jasna, vysoka, a chvilemi se jimi prodiralo slunce. Teprve ted jsem uvidel pohled na mesto z bulvaru, jehoz stredem vedl dvojity pas obrovskych palem s listy ruzovymi jako jazyky. Stavby se zvedaly jako izolovane ostrovy, jen zridkakde se tycil k nebi jehlovy mrakodrap, jako ztuhly neobycejne vysoky vytrysk tekuteho staviva. Jiste merily cele kilometry. Vedel jsem — rikal mi to kdosi jeste na Lune — ze uz se tak nestsvi, a ze touha po vysinach zemrela prirozenou smrti brzy po jejich dokonceni. Byly pomnikem jedne architektonicke epochy, nebot krome obrovske vysky, ktera byla vyvazovana toliko stihlosti, nemely cim pusobit na oko. Vypadaly jako tmave rudozlate, bilocerne, pricne pruhovane majaky nebo stribrne trubice slouzici k podpirani nebo loveni mraku. A letiste, ktera z nich vyrustala do vzduchu na trubkovych obloucich, pripominala proti nebi police.
Nesrovnatelne krasnejsi byly nove domy bez oken. A proto mohly mit vsechny zdi ozdobene. Cele mesto vypadalo jako giganticka vystava umeni, exhibice mistru barvy a tvaru. Nemohu tvrdit, ze by me nadchlo vsechno, Co zdobilo ty dvacetipatrove a tricetipatrove fasady, ale na stopadesatileteho starce jsem nemel tak prilis mnoho vyhrad, Nejvice se mi snad libily ty domy, ktere byly rozdeleny zahradami nebo skleniky. Prostorovy dojem byl, ze je budova rozpulena a ze se druha cast vznasi na sloupu stlaceneho vzduchu (steny techto mrakodrapovych parku byly totiz pruhledne) a cloveku se zdalo, ze je stavba lehka, vzdusna. A nepravidelne pasy rozcechrane zelene lahodily oku.
Po bulvarech, podel tech masitych palem, ktere se mi zvlast nelibily, se pohybovaly dve reky cernych aut. Uz jsem vedel, ze se jim rika glidery. Nad domy se objevovaly jine stroje, letajici — ne helikoptery, ani ne letadla —
