„Nemuzes ho prece nutit,“ pokracoval jsem trpelive.
„Jen blazen by to mohl nepit…“ rekla pomalu, „ale o necem takovem jsem neslysela, nikdy…“
„To je takovy zvyk?“
„Nevim, co ti rici. Cozpak nechodis nahy — ze zvyku?“
„Aha. No, v jistem smyslu — ano. Ale na plazi se muzes svleknout.“
„Do naha?“ zeptala se s nahlym zajmem.
„Ne, do plavek — ale za mych casu byly skupiny lidi, rikalo se jim nudiste…“
„Vim. Ne, to je neco jineho, myslila jsem, ze vsichni…“
„Ne. Tak to piti — je tak neco jako noseni satu? Takove bez vyjimek?“
„Ano, kdyz jsou dva lide spolu.“
„No, a dal?“
„Co dal?“
„Podruhe…?“
Ten rozhovor byl hloupy a mne bylo strasne. Ale musel jsem se bezpodminecne dozvedet vsecko!
„Potom? Jak komu. Nekomu… se podava bryt porad…“
„Cerna polevka,“ vyklouzlo mi.
„Co to znamena?“
„Ne, nic. A kdyz devce jde k nekomu, tak co?…“
„Pak on pije doma.“
Divala se na me temer utrpne, ale ja jsem byl umineny.
„A kdyz nema?“
„Bryt? Jak by mohl nemit?“
„No, dosel mu. Nebo… muze prece lhat…“
Dala se do smichu.
„Ale prece… myslis si, ze vsechny ty lahve mam tady v byte?“
„Ne? A kde?“
„Ani nevim, kde se tu berou. Meli jste za tve doby vodovod?“
„Meli,“ rekl jsem pochmurne. Nemuseli jsme mit, prirozene; mohli jsme vlezt do rakety rovnou z pralesa. Chvili jsem mel vztek, ale premohl jsem se; nebyla to koneckoncu jeji vina.
„Tak vidis, copak jsi vedel, kudy ta voda tece, nez…“
„Rozumim, dal nemluv, dobra. Tak to je takovy preventivni prostredek? Velice zvlastni!“
„Ani se mi nezda,“ rekla. „Co to mas pod svetrem, takove to bile?“
„Kosili.“
„Co je to?“
„Tys nevidela kosili? Takove, no… pradlo. Z nylonu.“
Vyhrnul jsem si rukav a ukazoval jsem ji to.
„Zvlastni,“ rekla. „Nac je to?“
„To je takovy zvyk…“ odpovedel jsem bezradne. Opravdu. V Adaptu mi rikali, abych se prestal oblekat jako pred sto lety; nechtel jsem. Ale presto jsem musel priznat, ze ma pravdu, pro mne byl bryt tim, cim pro ni kosile. Koneckoncu nikdo lidi nenutil, aby kosile nosili. Presto je nosili vsichni. S brytem to bylo zrejme stejne.
„Jak dlouho pusobi bryt?“ zeptal jsem se.
Trochu se zacervenala.
„Ty mas naspech. Jeste se nevi.“
„Nerekl jsem nic zleho,“ branil jsem se. „Chtel jsem jenom vedet… Proc se tak divas? Co je ti? Nais!“
Pomalu se zvedla. Stoupla si za kreslo.
„Jak je to davno — rikals? Sto dvacet let…?“
„Sto dvacet sedm. A co z toho?“
„A byl jsi… betrizovany?“
„Co je to?“
„Nebyls!?“
„Ja prece ani nevim, co to znamena. Nais… devce, co se to s tebou deje?“
„Ne… nebyls,“ zaseptala. „Kdybys byl, vedel bys asi…“
Chtel jsem k ni pristoupit. Zvedla ruce.
„Nepriblizuj se. Ne! Ne! Zaprisaham te!“
Ustupovala ke stene.
„Rikalas prece sama, ze ten bryt… uz si sedam. No, uz sedim, tak vidis, uklidni se, co je to zac to be… nebo jak?“
„Nevim presne. Ale vsichni jsou… betrizovani. Po narozeni.“
„Co je to?“
„Tusim, ze neco pridavaji do krve.“
„Vsem?“
„Ano. Protoze totiz… bryt… bez toho nepusobi. Nehybej se.“
„Dite, nebud smesna.“
Zdusil jsem cigaretu.
„Nejsem prece selma… nezlob se, ale… mne se zda, ze vy jste vsichni trochu streleni. Ten bryt — no, to je uplne, jako kdybyste vsem nasadili okovy, protoze kdesi kdosi je mozna zlodej. Koneckoncu… trosku duvery musite mit…“
„Nerikej! Opravdu?“ trochu jako by se vzpamatovala, ale stale si nesedala. „Tak proc ses predtim tak rozciloval, ze si vodim cizi muze…“
„To je neco jineho.“
„Nevidim zadny rozdil. Jiste jsi nebyl betrizovany?“
„Nebyl.“
„A treba ted, po navratu?“
„Nevim. Davali nam vselijake injekce. Ma to nejaky vyznam?“
„Ma. Dostals injekce? To je dobre.“
Usedla.
„Mam k tobe prosbu,“ rekl jsem klidne, jak jsem byl schopen. „Musis mi to vysvetlit…“
„Co?“
„Svuj strach. Bala ses, ze se na tebe vrhnu, nebo co? To je prece hloupost!“
„Ne. Rozumove — ne, ale — bylo to silne, vis? Sok. Nikdy jsem nevidela cloveka, ktery by nebyl…“
„Ale to se prece nepozna?“
„Pozna. A jak!“
„Jak?“
Mlcela.
„Nais…“
„Kdyz…“
„Co?“
„Bojim se…“
„Rici?“
„Ano.“
„Ale proc?!“
„Pochopil bys, kdybych ti to rekla. Ono se totiz — abys vedel — betrizuje ne kvuli brytu. S tim brytem to je jen tak vedlejsi… jde o neco jineho…“
Byla bleda. Jeji rty se chvely. Jaky je to svet, myslil jsem si, jaky to je svet!
„Nemohu. Strasne se bojim.“
„Mne!?“
„Ano.“
„Prisaham ti, ze…“
