„Vzdyt ja ti nic nedavam,“ podivila se.
Videl jsem, ze jsem udelal nejakou chybu, i kdyz jsem nevedel, jakou. Zabrucel jsem neco pro sebe a vzal jsem ten pohar. Sobe nalila z druhe lahve. Napoj byl olejovity, bezbarvy, pod povrchem lehce perlil a navic pri styku se vzduchem temnel; usedla a dotykajic se rty skla, zeptala se bezdecne: „Kdo jsi?“
„Kol,“ odpovedel jsem. Zvedl jsem sklenicku, jako bych si ji chtel prohlednout. To mleko nemelo zadnou vuni, nedotkl jsem se ho.
„Ne, vazne,“ rekla. „Ty sis myslel, ze vysilam cernou, co? Kdepak. To byl jenom kals. Bylo nas sest, vis, ale nastalo strasne dno. Orba nanicovata, a vubec… Zrovna jsem chtela odejit, kdyz sis prisedl.“
Neco jsem prece jen pochopil: musil jsem bezdeky usednout u jejiho stolku, kdyz ona tam nebyla, treba tancila. Diplomaticky jsem mlcel.
„Zdaleka jsi vypadal tak…“ nemohla najit vyraz. „Solidne?“ napovedel jsem. Jeji vicka se zachvela. Cozpak i na nich mela vrstvicku nastrikaneho kovu? Ne, bylo to snad licidlo. Zvedla hlavu. „Co to znamena?“
„No — e — duveryhodny…“
„Divne mluvis. Odkud jsi?“
„Zdaleka.“
„Mars?“
„Dal.“
„Letas?“
„Letal jsem.“
„A ted?“
„Nic. Vratil jsem se.“
„A poletis znovu?“
„Nevim. Asi ne.“
Tento rozhovor nejak dohasinal — zdalo se mi, ze divka jiz zacina litovat lehkomyslneho pozvani, a chtel jsem ji to usnadnit.
„Tak abych sel?“ zeptal jsem se. Nedotceny napoj jsem stale jeste drzel.
„Proc?“ podivila se.
„Myslil jsem, ze by ti to… bylo vhod.“
„Ne,“ odpovedela, „ty myslis — ne, kdepak… proc nepijes?“
„Piju.“
Prece jen to bylo mleko. V tuto dobu, za takovych okolnosti?! Byl jsem tak prekvapeny, ze si toho musela vsimnout.
„Co, neni to dobre?“
„To je… mleko?“ rekl jsem. Musel jsem se tvarit jako hotovy idiot.
„Kdepak mleko? To je bryt…“
Povzdechl jsem si.
„Poslys, Nais, tak ja uz pujdu. Vazne. To bude lepsi.“
„Tak proc jsi to pil?“ zeptala se.
Hledel jsem na ni mlcky. Jazyk se ani tak prilis nezmenil — jenomze ja nic nechapal. Nic. To oni se zmenili.
„Jak chces,“ rekla konecne. „Nedrzim te. Ale ted, to…“
Upadla do rozpaku. Vypila svou limonadu — tak jsem v duchu nazval ten perlivy napoj — a ja zase nevedel, co rici. Jak to vsecko bylo tezke.
„Vypravej mi o sobe,“ navrhl jsem, „chces?“
„Dobre. A potom budes vypravet ty mne…?“
„Ano.“
„Jsem na Kavetea druhy rok. V posledni dobe jsem trosku polevila, neplastovala jsem pravidelne a… tak ruzne. Sestku mam nezajimavou. Tak, doopravdy, nemam nikoho. Zvlastni, ze?“
„Co?“
„Ze nemam…“
A zase ta tma. O kom hovorila? Koho nemela? Rodice? Milence? Zname? Abs mel prece jen pravdu, ze bez osmi mesicu v Adaptu budu ztracen. Ale ted snad jeste vic nez predtim nechtel jsem se zkrousene vracet do skolky.
„A co dal?“ zeptal jsem se. A — protoze jsem porad jeste drzel v rukou sklenku — usrkl jsem dousek toho mleka. Jeji oci se rozsirily udivem. Neco jako ironicky usmev zahralo na jejich rtech. Vyprazdnila svou sklenku do dna, sahla rukou do nakypreneho odevu na ramenou a roztrhla jej — nerozepnula, nesvlekla, ale strhla — a cary upustila z prstu jako smeti.
„Koneckoncu, zname se malo,“ rekla. Byla trochu bezstarostnejsi. Usmivala se. Chvilemi byla prekrasna, zvlaste kdyz privirala oci a kdyz ohrnuty dolni ret odhaloval zablesk zubu. Mela v tvari neco egyptskeho. Egyptska kocka. Vlasy vic nez cerne, a kdyz stahla z ramen a nader hebkou kozesinu, uvidel jsem, ze zdaleka neni tak hubena, jak se mi zdalo. Ale proc to roztrhala? Znamenalo to neco?
„Mels vypravet,“ rekla a divala se na mne pres sklenicku.
„Ano,“ rekl jsem a dostal jsem tremu, jako by na mych slovech zalezelo kdovi co. „Jsem — byl jsem pilot. Posledne jsem tady byl… nelekni se!“
„Ne. Mluv!“
Jeji oci byly pozorne a leskle.
„Pred sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy tricet let. Expedice… byl jsem pilotem vypravy na Fomalhaut. To je dvacet svetelnych let. Leteli jsme tam a zpet sto dvacet sedm let zemskeho casu a deset let palubniho casu. Pred ctyrmi dny jsme se vratili. Prometheus — ma raketa — zustala na Lune. Prijel jsem odtamtud — dnes. To je vsecko.“
Divala se na mne, nerikala nic. Jeji rty se pohnuly, pootevrely, stiskly. Co to bylo v jejich ocich? Uzas? Obdiv? Strach?
„Proc nic nerikas?“ zeptal jsem se. Musil jsem si odkaslat.
„Tak kolik… je ti… opravdu let?“
Musil jsem se usmat; nebyl to mily usmev.
„Co to znamena — doopravdy? Biologickych let ctyricet, ale podle zemskych hodinek sto padesat sedm…“
Dlouhe mlceni, pak najednou.
„Byly tam zeny?“
„Pockej,“ rekl jsem. „Mas neco k piti?“
„Jak to?“
„Neco — jedovateho — vis, silneho. Alkohol… Nebo to uz se nepije?“
„Zridka,“ odpovedela docela tise, jako by premyslela o necem jinem. Jeji ruce zvolna klesly, dotkly se kovove modri satu.
„Dam ti… angehen, chces? Pravda, ty nevis, co to je?
„Nevim,“ odpovedel jsem s necekanou zarytosti. Pristoupila k baru a vratila se s malou banatou lahvickou. Nalila mi. Byl v tom alkohol — ne mnoho — jeste neco v tom bylo, zvlastni, trpka chut.
„Nezlob se,“ rekl jsem, kdyz jsem vyprazdnil sklenicku, a nalil jsem si jeste jednou.
„Nezlobim se. Neodpovedel jsi… ale treba nechces.“
„Proc ne? Mohu. Celkem nas bylo triadvacet, ve dvou letadlech. Druhe je Ulixes. V kazdem pet pilotu a zbytek — vedci. Nebyly tam zadne zeny.“
„Proc?“
„Kvuli detem,“ vysvetlil jsem. „Na takovych letadlech neni mozno vychovavat deti. A i kdyby to bylo mozne, zadny to nechce. Pred tricitkou se nemuze letet. Clovek musi mit za sebou dve fakulty a ctyri leta treninku, dohromady dvanact let. Jednim slovem, tricetilete zeny obycejne mivaji deti. A byly i… jine duvody.“
„A ty?“
„Byl jsem sam. Vybirali lidi, co byli sami — to znamena — dobrovolniky.“
„Tys chtel…“
„Ano. Pochopitelne.“
