„A ne…“
Umlkla. Vedel jsem, co chtela rici. Mlcel jsem.
„To musi byt divne… tak se vratit…“ rekla skoro septem. Trhla sebou. Znenadani na mne pohledla, jeji tvare ztemnely, byl to rumenec.
„Poslys, to, co jsem ti rikala predtim, to byl jenom zert, vazne…“
„O tech sto letech?“
„Ano,“ rekla. „Jen tak, aby rec nestala, to nemelo…“
„Nech toho,“ zabrucel jsem, „jeste par omluv a opravdu si ten cas uvedomim.“
Mlcela. Prinutil jsem se, abych se na ni nedival. V pozadi, v tom druhem neexistujicim pokoji za sklem, neme zpivala obrovska muzska hlava. Videl jsem temnou cerven hrdla chvejici se namahou, lesklou tvar — cely oblicej se pohyboval v neslysitelnem rytmu.
„Co budes delat?“ zeptala se tise.
„Nevim. Jeste nevim.“
„Nemas zadne plany?“
„Ne. Mam trochu — takovou… premii, vis? Za celou tu dobu. Kdyz jsme startovali, ulozili to v bance na me jmeno. Ani nevim, kolik je toho. Nic nevim. Poslys, co je to Kavet?“
„Kavetea?“ opravila me. „To… je takove studium, plastovani, celkem nic mimoradneho, ale behem doby se mohu dostat do realu…“
„Pockej… Tak co ty vlastne delas?“
„Plast… no, ty nevis, co je to?“
„Ne.“
„Jak bych ti to rekla… zkratka, delaji se saty, odevy vubec — vsechno…“
„Krejcovstvi?“
„Co to znamena?“
„Sijes neco?“
„Nerozumim.“
„Nebesa cerna i modra! Navrhujes modely satu?“
„No… ano, do jiste miry, ano. Nejen navrhuji, ale i provadim…“
Nechal jsem toho.
„A co je to real?“
To ji opravdu otraslo. Poprve se na mne podivala jako na bytost z jineho sveta.
„Real… je real…“ opakovala bezradne. „To jsou takove… pribehy. Na to se diva…“
„Tohle?“ ukazal jsem na sklenenou stenu.
„Ale ne, to je vize…“
„Tak co? Kino? Divadlo?“
„Ne. Divadlo, vim co to bylo — to bylo driv — vim; tam byli skutecni lide. Real je umely, ale nepozna se to, leda, ze bys tam vesel, k nim…“
„Ze bych tam vesel?“
Hlava koulela ocima, kyvala se, divala se na mne, jako by se obr znamenite bavil pozorovanim teto sceny.
„Poslys, Nais,“ rekl jsem najednou. „Budto uz pujdu, protoze uz je moc pozde, nebo…“
„Byla bych pro to druhe.“
„Vzdyt prece nevis, co chci rici.“
„Tak to rekni.“
„Dobra. Chtel jsem se te jeste zeptat na vselijake veci. O tech velkych, nejdulezitejsich neco vim; ctyri dny jsem sedel v Adaptu na Lune. Ale to byly ty velkolepe veci. Co vy delate — kdyz nepracujete?“
„Muze se delat moc veci,“ rekla. „Muze se cestovat, doopravdy nebo mutem. Muzes se bavit, chodit na real, tancit, hrat tereo, pestovat sporty, plavat, letat, co jen chces.“
„Co je to mut?“
„Tak trochu jako real, jenomze se vseho muzes dotknout. Tam muzes chodit po horach, po vsem, uvidis sam, to se neda rici. Ale zda se mi, ze ses chtel zeptat na neco jineho…?“
„Spravne. Jak je to — mezi zenami a muzi?“
Vicka se ji zachvela.
„Snad tak, jak to bylo vzdycky. Co se mohlo zmenit?“
„Vsechno. Kdyz jsem odletal — nemej mi to za zle — devce jako ty by me k sobe v tuto hodinu nezavedlo.“
„Opravdu? Proc?“
„Protoze by to melo urcity vyznam.“
Chvili mlcela.
„A jak vis, ze to nemelo?“
Vyraz me tvare ji bavil. Dival jsem se na ni; prestala se usmivat.
„Nais… jak to…“ vykoktal jsem. „Vezmes docela ciziho muzskeho a…“ Mlcela.
„Proc neodpovidas?“
„Protoze nechapes. Nevim, jak ti to rici. To nic neni, vis…“
„Aha. Tak ono to nic neni,“ opakoval jsem. Sedadlo me palilo. Vstal jsem. Skoro jsem vyskocil. Ze zvyku; trhla sebou.
„Promin,“ zabrucel jsem a zacal jsem prechazet. Za sklem se tahl park v rannim slunci; aleji mezi stromy s blede ruzovymi listy sli tri chlapci v trickach, trpyticich se jako brneni.
„Existuje manzelstvi?“
„Prirozene.“
„Nerozumim. Vysvetli mi to. Odpovez. Vidis muze, ktery — ktery se ti zamlouva, a ty, aniz ho znas — z niceho nic…“
„Ale o cem mam vypravet?“ rekla neochotne. „Coz opravdu tehdy, v tve dobe, nemohlo devce pozvat do sveho pokoje zadneho muze?“
„Mohlo, samozrejme. A dokonce i s tim umyslem, ale ne za pet minut po tom, kdy ho ponejprv uvidelo…“
„Tak za kolik minut?“
Pohledl jsem na ni. Zeptala se docela vazne. No, ovsem, odkud to mohla vedet; pokrcil jsem rameny.
„Neslo o cas, ale… ale napred musela neco… v nem najit, poznat ho, zamilovat si ho, napred chodili…“
„Pockej,“ rekla. „Mne se zda, ze ty nicemu nerozumis. Vzdyt jsem ti dala bryt.“
„Jaky bryt? Aha, to mleko? No a co?“
„Jake… co? Tehdy nebyl bryt?“
Zacala se smat. Valela se smichy. Najednou prestala, pohledla na mne a strasne se zacervenala.
„Tak ty sis myslil… ty sis myslil… ze ja… ne!!“
Usedl jsem. Prsty se mi trasly, pral jsem si v nich neco drzet. Vytahl jsem z kapsy cigaretu a zapalil si. Otevrela oci.
„Co je to?“
„Cigareta. Copak vy nekourite?“
„Vidim to poprve.. tak vypada cigareta? Jak tak muzes polykat kour? Ne, pockej, to je dulezitejsi. Bryt neni zadne mleko, nevim, co je tam, ale neznamemu muzi — se vzdycky dava bryt.“
„Muzi?“
„Ano.“
„A co z toho?“
„No, ze je… ze musi byt hodny. Vis co… treba ti to vysvetli nejaky biolog.“
K certu s biologem. Znamena to, ze muz, kteremu jsi dala bryt, nemuze nic…?“
„Prirozene.“
„A kdyz to nebude chtit vypit?“
„Jak by mohl nechtit?“
Tady veskere dorozumeni koncilo.
