„Zpivas,“ rekla a lehce me odtahla. Sli jsme mezi stolky a ja jsem premyslel o tom, co muze znamenat „zpivas“ — ze by „lzes?“
Zavedla me k tmavozlate stene, tam, kde na ni svitilo znameni trochu podobne houslovemu klici. Kdyz jsme dosli bliz, stena se otevrela. Pocitil jsem naraz horkeho vzduchu.
Uzky stribrny eskalator plynul dolu. Stali jsme vedle sebe. Nesahala mi po rameno. Mela kocici lebku, cerne vlasy s modrym leskem, profil mozna prilis ostry, ale hezka byla. Jen ta purpurova chripi… Drzela me pevne uzkou rukou. Zelene nehty se zaryvaly do hrubeho upletu svetru. Bezdecne, pouhymi koutky ust, jsem se usmal pri myslence, kde doposud ten svetr byval a jak malo mel spolecneho s zenskymi prsty. Pod kulatou klenbou, ktera oddychovala svetly — od ruzove do karminove, od karminove do ruzove — jsme vysli na ulici. Ja si totiz myslil, ze je to ulice, ale tma nad nami se kazdou chvili rozsvetlovala jako pri okamzik trvajicim usvitu. Dale pluly dlouhe, nizke tvary, jako auta, ale uz jsem vedel, ze auta neexistuji. Muselo to byt neco jineho. Kdybych byl sam, pustil bych se tou sirokou tepnou, protoze v dalce zarila pismena CENTRUM, ale to urcite neznamenalo stred mesta. Dal jsem se ostatne vest. At to dobrodruzstvi skonci jakkoli, mel jsem pruvodkyni. Vzpomnel jsem si, tentokrat jiz bez hnevu, na nestastneho cloveka, ktery me nyni, tri hodiny po mem prijezdu, jiste jiz hledal pomoci vsech inforu tohoto gigantickeho nadrazi.
Minuli jsme nekolik vylidnujicich se lokalu, vitriny, kde hloucky manekynu opakovaly dokola stejnou scenu; rad bych se byl zastavil a prohledl si, co delaji, ale divka sla rychle dal, tukajic podpatky, az pri pohledu na neonovou tvar, stridave zaplavovanou rumenci, ktera se stale oblizovala komicky vyplazenym jazykem, zvolala: „Pohled, bonsy, chces bons?“
„A ty chces?“ zeptal jsem se. „Zda se mi, ze ano.“
Vstoupili jsme do male, zarive mistnustky. Misto stropu mela dlouhe rady horicich plamenku, jakoby plynovych; shora dychalo teplo, snad to byl opravdu plyn. Ve stenach se rysovaly nehluboke vyklenky a pultiky. Kdyz jsme k jednomu z nich pristoupili, vysunula se po obou stranach sedatka. Vypadalo to, jako by z ni vyrostla, napred nerozvita, jako poupata, ale pak se ve vzduchu rozplacla, utvorila prohlubne a zustala stat. Usedli jsme naproti sobe, devce tuklo dvema prsty do kovove desky stolu, za zdi vyskocila niklova pracicka, hodila pred kazdeho z nas jeden maly talirek a dvema bleskurychlymi pohyby mrstila na oba porci belave masy, ktera zapenila, zhnedla a ztuhla. A zaroven ztemnel sam talirek. Tu jej devce smotalo jako palacinku — nebyl to zadny talir — a dalo se do jidla. „Ach,“ rekla s plnou pusou. „Sama jsem netusila, jaky mam hlad.“
Udelal jsem presne totez, co ona. Bons nepripominal chuti nic, co jsem kdy jedl. Chrupal pod zuby jako cerstve upecena houska, ale okamzite se rozsypaval a rozplyval na jazyku; rudohneda hmota, ktera byla uvnitr, mela ostrou korenenou chut. Rekl jsem si v duchu, ze „bonsy“ budu jidat rad.
„Jeste?“ zeptal jsem se, kdyz snedla svuj. Usmala se, vrtic hlavou. Kdyz jsme odchazeli, vlozila v ulicce obe ruce do maleho vyklenku obkladaneho kachliky. Neco v nem zasumelo. Napodobil jsem ji. Lechtavy vitr oval me prsty; kdyz jsem je vytahl, byly jiz suche a ciste.
Vyjeli jsme pak vzhuru sirokym eskalatorem. Nevedel jsem, neni-li to nahodou jeste porad nadrazi, ale radeji jsem se neptal. Zavedla me do male kabiny ve zdi — nebylo tam moc svetla. Mel jsem pocit, ze nahore jezdi nejake vlaky, protoze se podlaha otrasala. Na okamzik se ztemnilo, hluboko pod nami neco povzdechlo, jako by kovova obluda vydechla vzduch z plic, rozsvetlilo se, devce strcilo do dveri. Snad to byla opravdu ulice. Byli jsme v ni docela sami. Nevelke, strihane kere rostly po obou stranach chodniku. Nedaleko staly, jeden vedle druheho, ploche cerne stroje, jakysi clovek vysel ze stinu a ukryl se za jednim — nevidel jsem, ze by otviral dvere — proste se najednou ztratil, a stroj vyrazil s takovou prudkosti, ze ho to snad muselo rozplacnout na sedadle, a zmizel na konci aleje; nevidel jsem zadne domy, pouze jizdni drahu hladkou jako stul, pokrytou pruhy matoveho kovu; na krizovatkach se pohybovala oranzova a cervena sterbinovita svetla, vznasejici se nad dlazbou; vypadala ponekud jako makety reflektoru.
„Tak, kde se vezmeme?“ zeptalo se devce. Stale me drzelo pod pazi. Zpomalilo krok. Po jeho tvari prebehl rudy pruh.
„Kde chces.“
„Tak pojdme ke mne. Nema cenu jezdit gliderem. Je to blizko.“
Sli jsme. Domy stale nebylo videt, ale vitr zenouci se ze tmy, pres kere, napovidal, ze by se tam mohlo rozkladat volne prostranstvi. U nadrazi, v samem centru? Pripadalo mi to divne. Vitr prinasel slabounkou vuni kvetu, kterou jsem dychtive vdechoval. Stremcha? Ne, stremcha to nebyla.
Pak jsme se dostali na pohyblivy chodnik; stali jsme na nem, zvlastni dvojice, svetla nas mijela, obcas se mihlo vozidlo, jako odlite z jedineho kusu cerneho kovu, nemelo okna, kola, ba ani zadna svetla, a neuveritelnou rychlosti se ritilo vpred jako slepe. Ta pohybliva svetla slehala z usti svislych sterbin vznasejicich se nizko nad zemi. Nemohl jsem prijit na to, maji-li neco spolecneho s dopravnim ruchem a jeho rizenim. Cas od casu proletl po neviditelnem nebi vysoko nad nami tahly, zalostny svist. Vtom devce sestoupilo z pohybliveho pasu jen proto, aby vkrocilo na jiny, ktery se rozjel prikre vzhuru. A ja jsem najednou videl, ze jsme ve vysce, vzdusna jizda trvala snad pul minuty a skoncila na plosince plne jemne vonicich kvetu; jako kdybychom se dostali na terasu nebo balkon tmaveho domu tim, ze jsme vyjeli po transporteru pristavenem ke zdi. Devce vstoupilo do teto loggie a ja, ocima, ktere jiz privykly temnotam, lovil jsem z nich velke obrysy sousednich domu, bez oken, cerne, jako vymrele, nebot nejenomze nebylo videt svetla, ale ani se neozyval nejslabsi zvuk, krome ostreho sykotu, ktery oznamoval, ze ulici projizdeji ty cerne stroje. Udivovalo me zatemneni — patrne zamerne — stejne jako zmizeni reklamnich navesti po neonovych orgiich nadrazi, nemel jsem vsak cas na podobne uvahy: „Pojd, kde jsi!?“ zaslechl jsem jeji sepot. Videl jsem jedine bledou skvrnu jeji tvare. Prilozila ruku na dvere, otevrely se, ale ne do bytu, podlaha se mekce pohnula spolu s nami — tady clovek nemuze udelat krok, pomyslil jsem si, to je divne, ze jeste maji nohy — ale byla to ironie dost uboha, pramenila z neustaleho prekvapeni, z pocitu neskutecnosti vseho, co se jiz po mnoho hodin se mnou delo.
Byli jsme v jakesi velke sini nebo chodbe, siroke, skoro tmave — zarila pouze narozi sten, pomalovana pruhy luminiscentni barvy. V nejtemnejsim miste devce opet prilozilo naplocho otevrenou ruku na kovovou desticku na dverich a vkrocilo prvni. Zamhouril jsem oci; hala, silne osvetlena, byla temer prazdna — devce slo k dalsim dverim; kdyz jsem se priblizil ke zdi, otevrela se najednou a odhalila vnitrek plny jakychsi kovovych lahvi. Stalo se to tak necekane, ze jsem zustal mimodek stat. „Nestras mi skrine,“ rekla jiz z druheho pokoje. Vesel jsem za ni.
Nabytek vypadal jako odlity ze skla, kresilka, nizka pohovka, male stolecky — v polopruhlednem materialu pomalu virily roje svetlusek, obcas se rozprchly, pak opet splyvaly do stuzek a uvnitr nabytku krouzila jakasi svetelna krev, bledezelena, promisena ruzovymi zablesky.
„Proc si nesednes?“
Stala v pozadi. Kreslo se otevrelo, aby me prijalo. To jsem nemohl vystat. To sklo nebylo sklem. Zakusil jsem pocit, jako bych usedl na vzdusnych poduskach, ale kdyz jsem se podival dolu, mohl jsem pres prohnutou, silnou tabuli sedadla nezretelne zahlednout podlahu.
Kdyz jsem vesel, zdalo se mi, ze stena proti dverim je ze skla a ja pres ni vidim do druheho pokoje s jakymisi lidmi, jako by tam byla hostina, ale ti lide byli v nadzivotni velikosti — a tu jsem najednou pochopil, ze mam pred sebou televizni obrazovku pres celou stenu. Zvuk nebyl zapnut; nyni, kdyz jsem sedel, videl jsem obrovskou zenskou tvar, nacisto jako kdyby cerna obryne nahlizela oknem do pokoje; jeji rty se pohybovaly, mluvila, a klenoty, velke jako stit a zakryvajici usni boltce, se brilantove trpytily.
Usadil jsem se pohodlneji na kresle. Devce, s rukou klouzajici po boku — jeji bricho skutecne vypadalo jako plastika z lazuroveho kovu — se na mne pozorne divalo. Jiz nevypadalo jako opile, snad se mi to predtim jen zdalo. „Jak se jmenujes?“ zeptala se.
„Bregg. Hal Bregg. A ty?“
„Nais. Kolik je ti let?“
Zajimave zvyky, pomyslil jsem si. Ale co delat — tak to chodi.
„Ctyricet — procpak?“
„Nic. Ja myslila, ze sto.“ Usmal jsem se.
„Zalezi-li ti na tom, tak treba sto.“ Komicke je, ze je to pravda, pomyslil jsem si. „Co ti mam dat?“ zeptala se.
„K piti? Dekuji, nic.“
„Jak chces.“
Pristoupila ke stene. Otevrel se jakysi maly bar. Zakryla telem dvirka. Kdyz se obratila, prinasela podnos s poharky a se dvema lahvemi. Smackla lehce lahev, nalila mi vrchovate — tekutina vypadala uplne jako mleko. „Dekuji,“ rekl jsem, „pro mne ne…“
