„Ne, ne… ja ti verim, jenomze… ne. To nemuzes pochopit.“
„Nereknes mi to?“
V mem hlase muselo byt neco, proc se premohla. Jeji tvar zprisnela. Videl jsem ji na ocich, jake usili ji to stalo. „To je… proto… aby se nemohlo… zabijet.“
„Neni mozne! Cloveka?!“
„Nikoho…“
„Ani zvirata?“
„Ani zvirata. Nikoho…“
Spletala a rozpletala prsty. Nespoustela ze mne oci — jako kdyby me temito slovy pustila z neviditelneho retezu, jako kdyby mi do ruky vlozila nuz, kterym ji mohu probodnout.
„Nais,“ rekl jsem docela tise. „Nais, neboj se, vazne… neni se ceho bat…“ Pokousela se o usmev. „Poslys…“
„Ano?“
„Kdyz jsem to vyslovila…“
„No?“
„Necitil jsi nic?“
„A co jsem mel citit?“
„Predstav si, ze delas to, co jsem ti rekla…“
„Ze zabijim? Mam si to predstavit?“
Otrasla se.
„Ano…“
„No a co?“
„A nic necitis?“
„Nic. A to je prece jen myslenka a nemam nejmensiho umyslu…“
„Ale muzes? Vid? Opravdu muzes? Ne…“ zaseptala pouze rty, jako pro sebe. „Ne, ty nejsi betrizovany…“
Teprve ted mi svitl vyznam toho vseho, a pochopil jsem, ze pro ni to mohl byt sok.
„To je velka vec,“ zabrucel jsem. Po chvili jsem dodal: „Ale bylo by mozna lepsi, kdyby tomu lide odvykli… bez umelych prostredku…“
„Nevim. Snad…“ odpovedela. Hluboce si povzdechla. „Tak uz vis, proc jsem se polekala?“
„Docela jeste ne. Trochu snad. No, nemyslila sis, ze te…?“
„Ty jsi takovy zvlastni! Nacisto, jako kdybys ani nebyl…“ umlkla.
„Clovek?“
Vicka se ji zachvela.
„Nechtela jsem te urazit, ale podivej, kdyz vim, ze nikdo nemuze, vis, na to ani pomyslit, nikdy, a najednou se objevi clovek, jako ty — pak pouha moznost, skutecnost, ze je takovy…“
„To je nemozne, aby vsichni byli… tento, aha, betrizovani!“
„Proc? Vsichni, rikam ti!“
„Ne, nemozne,“ trval jsem na svem. „A lide nebezpecnych povolani? Ti prece musi…“
„Neexistuji nebezpecna povolani.“
„Co to rikas, Nais. A co piloti? A ruzni zachranci? A ti, co bojuji s ohnem, s vodou…“
„Neexistuji,“ rekla.
Zdalo se mi, ze jsem spatne slysel.
„Coze?“
„Neexistuji,“ opakovala. „To delaji roboti.“
Zavladlo ticho. Napadlo mi, ze pro mne nebude lehke smirit se s tim novym svetem. A najednou se ve mne zrodila myslenka, prekvapujici proto, ze bych se ji nikdy byl od sebe nenadal (kdyby mi nekdo byl tuto situaci predlozil jako pouhou teoretickou moznost), zdalo se mi, ze tento zasah, jenz v cloveku hubi — zabijece, je… zmrzacenim.
„Nais,“ rekl jsem, „je uz velice pozde. Ja uz radsi pujdu.“
„Kam?“
„Nevim. Pravda! Na nadrazi me mel cekat nekdo z Adaptu. Nacisto jsem zapomnel. Nemohl jsem ho najit, vis? No, najdu si nejaky hotel. Existuji jeste?“
„Existuji. Odkud jsi?“
„Odtud. Narodil jsem se tady.“
Po techto slovech se vratil pocit neskutecnosti vseho a ja jsem si uz nebyl jist, ze skutecne existuje mesto, ktere zilo pouze ve mne, ani to druhe, prizracne, s pokoji, do nichz nahlizely hlavy obru, takze jsem si na vterinu pomyslil, nejsem-li jeste na palube a nezda-li se mi dalsi, zvlast zivy, tezky sen o navratu.
„Breggu,“ zaslechl jsem jeji hlas jako z dalky. Zachvel jsem se. Docela jsem na ni zapomnel.
„Prosim?“
„Zustan…“
„Co?“
Mlcela.
„Chces, abych zustal?“
Mlcela.
Pristoupil jsem k ni a sklaneje se nad kreslem, uchopil jsem ji za chladne paze. Zvedl jsem ji. Vstala jako bez vule. Hlava ji klesla zpet, zaleskly se zuby, netouzil jsem po ni, chtel jsem jenom rici, „a prece se bojis“ — a ona aby rekla, ze ne. Vic nic. Oci mela zavrene, najednou se zaleskla belma pod rasami, sklonil jsem se nad jeji tvari, nahledl jsem zblizka do nehybnych oci, jako bych chtel poznat jeji strach, sdilet jej s ni. Dychala hlasite a pokousela se vyprostit, ale necitil jsem to — teprve kdyz zacala stenat „Ne! Ne!“ — uvolnil jsem sevreni. Div neupadla. Stala u zdi a zaclanela cast velke odule tvare, jez sahala do stropu, tvare, ktera tam za sklem bezustani neco rikala, prehnane pohybujic obrovskymi rty, masitym jazykem. „Nais…“ rekl jsem tise. Ruce mi klesly. „Nepriblizuj se!“
„Rikala jsi prece sama…“ Jeji oci byly zastreny mlhou.
Udelal jsem nekolik kroku po pokoji. Sledovala me ocima, jako bych byl… jako by stala v kleci…“
„Tak ja uz jdu,“ rekl jsem. Neodpovedela. Chtel jsem neco dodat, nekolik slov na omluvu, podekovat, abych neodesel jen tak, ale nemohl jsem. Kdyby se mne bala pouze jako zena muze, neznameho, treba i nebezpecneho, ciziho, pak budiz — ale to bylo jine. Pohledl jsem na ni a pocitil jsem, ze se me zmocnuje hnev. Uchopit ji za ta bila naha ramena, zatrast…
Otocil jsem se a odesel; dvere od bytu povolily, kdyz jsem do nich strcil. Prostorna chodba byla temer tmava. Nedovedl jsem najit vychod na tu terasu, ale narazil jsem na valce plne zredeneho modraveho svetla. Sachty vytahu. Jakmile jsem se k nemu priblizil, jel jiz vzhuru; snad uz stacil pouhy tlak nohy na prah. Vytah dlouho klesal. Videl jsem stridave vrstvy tmy i prurezy stropu — bile s narudlym stredem, jako vrstvy tuku na svalech, ubihaly vzhuru. Zapomnel jsem pocitat. Vytah klesal, stale klesal, bylo to jako cesta na dno, jako bych byl vrzen do odpadoveho potrubi a tato obrovska, ve spanku a bezpeci pohrizena budova se me zbavovala, cast pruhledneho valce se otevrela a ja vykrocil.
Ruce v kapsach, tma, razny, dlouhy krok, lacne jsem sal chladny vzduch a citil, jak se mi chveje chripi, jak srdce pomalu pracuje a pumpuje krev. V nizkych sterbinach jizdni drahy se trepetala svetla, zakryvana nehlucnymi stroji, nikde ani clovicka. Mezi cernymi siluetami se chvela zare, napadlo mi, ze je to treba hotel. Byl to pouze svitici chodnik. Rozjel jsem se jim. Nade mnou preplouvaly belave oblouky jakychsi konstrukci; kdesi v dalce, nad cernymi okraji staveb rytmicky cupitaly zarive literky novin. Znenadani chodnik veplul i se mnou do osvetleneho interieru a koncil.
Siroke, stribrne se lesknouci stupne plynuly dolu jako zmlkly vodopad. Prekvapovala me ta prazdnota; co jsem opustil Nais, nepotkal jsem ani jedineho chodce. Eskalator byl neobycejne dlouhy. Dole zarila siroka trida, po obou stranach se v domech otviraly pasaze, pod stromem s modrym listim — ale treba to nebyl skutecny strom — jsem uvidel stat lidi. Priblizil jsem se a odesel. Libali se. Sel jsem za tlumenymi zvuky hudby — jakasi nocni restaurace nebo bar, nicim neoddeleny od ulice, v nemz sedelo par lidi. Chtel jsem tam zajit a zeptat se na hotel. Najednou jsem celym telem narazil na neviditelnou prekazku. Byla to dokonale pruhledna okenni tabule.
Vchod byl vedle. Uvnitr se nekdo zasmal a ukazal na mne ostatnim. Vstoupil jsem. Muz v cernem trikotu, podobnem dokonce trochu memu svetru, ale s banatym, jakoby nafouklym limcem, sedel stranou u stolku, sklenku v ruce, a dival se na mne. Zastavil jsem se pred nim. Smich mu ztuhl na pootevrenych rtech. Stal jsem. Nastalo ticho.
