Jen hudba hrala, jako za zdi. Nejaka zena vyrazila zvlastni, slaby zvuk, rozhledl jsem se po nehybnych tvarich a vysel ven. Az na ulici jsem si vzpomnel, ze jsem se mel zeptat na hotel.
Vesel jsem do pasaze. Byla plna vykladnich skrini. Cestovni kancelare, vylohy se sportovni vystroji, figuriny v ruznych pozach. Nebyly to vlastne vylohy, protoze vsechno stalo a lezelo na ulici, po obou stranach zvyseneho chodniku, ktery probihal stredem. Nekolikrat jsem omylem povazoval postavy pohybujici se v pozadi za lidi. Byly to reklamni figuriny, ktere vykonavaly stale dokola jeden a tyz ukon. Jednu loutku, temer tak velkou jako ja, s karikaturne nadutymi tvaremi — hrala totiz na fletnu — prohlizel jsem si delsi dobu. Delala to tak dobre, ze jsem mel chut ji oslovit. Dale byly herny, tocila se tam jakasi velka, opalizujici kola, se zvukem sankovych rolnicek se tam srazely stribrne trubice visici volne u stropu, mihala se tam prizmaticka zrcadla, ale vsechno bylo prazdne. Na samem konci pasaze zableskl ve tme napis TU HAHAHA. Zmizel. Vykrocil jsem tam. Opet zahorelo TU HAHAHA a zmizelo, jako sfouknuto. V nasledujicim zablesku jsem zahledl vchod. Uslysel jsem hlasy. Vstoupil jsem zaclonou tepleho vzduchu.
V pozadi stala ta dve bezkola auta, svitilo nekolik lamp, pod nimi zive gestikulovali tri lide, jako by se hadali. Pristoupil jsem k nim. „Halo, panove…“
Ani se neohledli. Hovorili dal, rychle, malocemu jsem rozumel. „No tak sup“, „No tak sup“, opakoval pisklave nejmensi, s malym briskem. Na hlave mel vysokou cepici. „Panove, hledam hotel, kde je tu…“ Nevsimali si me, jako bych neexistoval. Vjel do me vztek. Bez dalsiho slova jsem vkrocil mezi ne. Nejblizsi — videl jsem prihlouply zablesk belm a roztresene rty — zasislal:
„Co ja bych supal? Sup si sam!“ Uplne, jako by to rikal mne.
„Proc delate nedoslychave?“ zeptal jsem se, a najednou z mista, kde jsem stal, jako by ze mne, z me hrudi — vyrazil jecivy krik:
„Ja ti dam! Ja ti dam!“
Uskocil jsem. Tu se objevil majitel hlasu, ten tlustoch v cepici — chtel jsem ho popadnout za rameno, prsty jim pronikly skrz naskrz a uchopily — vzduch. Stal jsem jako omraceny. Ale oni povidali dal; najednou se mi zdalo, ze seshora, ze tmy nad auty, se kdosi na mne diva. Priblizil jsem se k hranici svetla a spatril jsem blede skvrny tvari, tam nahore byl jakysi balkon. Stal jsem oslnen, nevidel jsem dobre, ale stacilo to, abych pochopil, jak ohromneho blazna jsem ze sebe udelal. Uprchl jsem, jako by me nekdo stihal. Dalsi ulice stoupala a koncila u eskalatoru. Napadlo mi, ze tam mozna najdu nejaky infor a rozjel jsem se po blede zlatych schodech. Dorazil jsem na kruhovite, neprilis velke namesticko. Uprostred se zvedal sloup. Vysoky, pruhledny jako ze skla. Neco v nem tancilo, purpurove, hnede a fialove tvary, nepodobne nicemu, jako nejake ozivle abstraktni sochy, ale velice smesne. Hned jedna, hned druha barva mohutnela, houstla a nabyvala neobycejne smesneho tvaru; prestoze nemely tvare, hlavy, ruce ani nohy, mel ten zapas tvaru vyraz neobycejne lidsky, temer karikujici. Po chvili jsem pochopil, ze fialova, to je nadutec, domyslivy, pysny a pritom zbabely — kdyz se rozprskl na milion tancicich kulicek, zacal modry. Ten byl andelsky, skromny, soustredeny, ale nejak — pokrytecky, jako by se modlil sam k sobe. Nevim, jak dlouho jsem se na to dival. Jakteziv jsem neco takoveho nevidel. Krome me tu nikdo nebyl, pouze ruch cernych vozidel byl vetsi. Ani jsem nevedel, jsou-li obsazena nebo prazdna, protoze nemela okna. Z toho kruhoveho namesti se rozbihalo sest ulic. Jedny nahoru, jine dolu. Jejich perspektivy se tahly snad cele mile jako jemnounka mozaika barevnych svetylek. Infor nikde. Byl jsem uz hodne unaveny, ani ne tak fyzicky — mel jsem pocit, ze uz nejsem s to vnimat zadne dojmy. Obcas, jak jsem tak sel, skoro jsem usinal, i kdyz jsem si urcite nezdriml; presto vsak nevim ani jak, ani kdy, jsem vkrocil do siroke tridy; na krizovatce jsem zpomalil krok, zvedl hlavu a spatril odlesk mesta v oblacich. Podivil jsem se, myslil jsem totiz, ze jsem v podzemi. Sel jsem dal, ted v zaplave pohyblivych svetel, vykladnich skrini bez skel, mezi gestikulujicimi, jako vlcky viricimi a posedle cvicicimi manekyny; podavali si leskle predmety, nafukovali cosi, ale ani jsem se na ne nedival. V dalce slo nekolik lidi, ale nebyl jsem si docela jist, nejsou-li to pouze figurky a bezet za nimi jsem nechtel. Domy se rozestoupily a ja jsem uvidel obrovsky napis PARK TERMINAL a zelene zarici sipku.
Eskalator zacinal v ulicce mezi domy. Znenadani vyustil do stribrneho tunelu, se zlatym pulsem bijicim ve stenach, jako by pod rtutovou maskou sten opravdu proudil uslechtily kov. Citil jsem horky zavan, vsechno zhaslo. Stal jsem v zasklenem pavilonu. Mel tvar musle, zvrasnely strop mrholil sotva znatelnou zeleni, bylo to svetlo jemnounkych zilek, jako luminiscence jedineho, zvetseneho a chvejiciho se listu — na vsechny strany vedly dvere, za nimi — tma a drobna, po podlaze se pohybujici pismenka:
PARK TERMINAL PARK TERMINAL
Vysel jsem ven. Byl to opravdu park. Stromy, neviditelne ve tme, dlouze sumely, vitr jsem necitil, musel vanout ve vysi, ale hlas stromu, rytmicky, dustojny, mne prikryval neviditelnou klenbou. Poprve jsem mel pocit, ze jsem sam, ale jinak nez v davu, a bylo mi dobre. V parku jiste bylo hodne lidi. Slysel jsem sepot, obcas jako skvrna zazarila neci tvar, jednou jsem temer do nekoho vrazil.
Koruny stromu se spojovaly, takze hvezdy bylo videt pouze v mezerach mezi nimi. Vzpomnel jsem si, ze jsem do parku jel vzhuru, ale prece uz tam, kde bylo namesti s roztancenymi barvami a ulice plne vykladnich skrini, mel jsem nad sebou nebe, i kdyz zachmurene; jak se tedy stalo, ze nyni, o patro vys, vidim nebe, tentokrat plne hvezd? Nedovedl jsem si to vysvetlit.
Stromy se rozestupovaly na strany a jeste driv, nez jsem ji uvidel, ucitil jsem vuni vody, vuni hliny, tleni, vlhkeho listi — strnul jsem.
Housti vroubilo jezirko cernym prstencem. Slysel jsem sumeni rakosu a puskvorce, a v dalce nad nim, z druhe strany, se tycil — jako jediny obrovsky masiv — utvar svetelne zesklovatelych hor, polopruhledny stit nad rovinami noci; ze svislych srazu vychazela prizracna zare, nejbledsi, namodrala, basty na bastach, kristal ztuhly v cimburi, propasti — ten zarici kolos, nepravdepodobny a neuveritelny, se zrcadlil dlouhym, bledsim odrazem v cernych vodach jezera. Stal jsem, ohromeny i nadseny; vitr prinasel slabounke, rozplyvajici se ohlasy hudby, a kdyz jsem zbystril zrak, spatril jsem patra i vodorovne terasy toho kolosu, a jako v nahlem osviceni jsem pochopil, ze podruhe vidim nadrazi, giganticky Terminal, v nemz jsem bloudil vcera, a ze se mozna divam ze dna tmaveho prostoru, ktery me tak ohromil, na misto, kde jsem potkal Nais.
Byla to jeste architektura, nebo uz to bylo tvoreni hor? Pochopili jiste — jakmile prekrocili urcite meze, — ze musi upustit od symetrie, od pravidelnosti tvaru, a ucit se od toho, co je nejvetsi — chapavi zaci planety.
Obesel jsem jezero. Kolos jako by me vedl svym nehybnym zarivym vzletem. Ano, to byla odvaha vytycit si takovy tvar, dat mu krutost propasti, lhostejnost i drsnost strzi, horskych jehel, neupadnout v mechanicke kopirovani, a presto nic neztratit, nic nezfalsovat…
Vratil jsem se k hradbe stromu. Bleda, do cerneho nebe sahajici modr Terminalu se jeste objevovala za vetvovim, az pohasla, zapadla v houstinach. Odstrkoval jsem rukama pruzne proutky, trny me chytaly za svetr, drasaly me nohavice, rosa, setresena shora, padala mi na tvare jako dest, vlozil jsem si do ust nekolik listku, rozkousal je. Byly mlade, horke; poprve po navratu mi tak bylo. Nic uz jsem nechtel, nehledal, nepotreboval, stacilo jit tou tmou, tim selesticim houstim, naslepo, vpred. Predstavoval jsem si to tak po tech deset let?
Kere se rozestoupily. Tocite stromoradi. Jemny sterk mi vrzal pod nohama, slabe svitil. Daval jsem prednost tme, ale sel jsem rovne dal, tam, kde pod kamennou rotundou stala lidska postava. Nevim, kde se bralo svetlo, ktere ji oblevalo, vsude bylo pusto. Kolem dokola jakesi lavicky, kresilka, prevrzeny stolek, pisek sypky a hluboky; citil jsem, jak se do neho bori nohy a jak — i pres nocni chlad — je teply.
Pod klenbou, opirajic se o rozpraskane, zvetrale sloupy, stala zena, jako by na mne cekala. Jiz jsem videl jeji tvar, hru jisker v demantovych destickach zakryvajicich usi, bilou, ve stinu stribritou rizu. To nebylo skutecne. Sen? Byl jsem od ni nekolik kroku, kdyz zacala zpivat. Mezi neviditelnymi stromy byl jeji hlas slaby, temer detsky, slovum jsem nerozumel, snad to ani slova nebyla, usta mela pootevrena, jako by pila, ve tvari ani stopy po namaze, nic, pouze zahledeni, jako by videla neco, co nelze spatrit, a prave o tom zpivala. Bal jsem se, ze me zahledne, sel jsem stale pomaleji. Uz jsem byl v okruhu svetla, ktere obklopovalo kamenny terc. Jeji hlas zesilil, privolaval tmu, zaprisahal, jeji ruce visely bez hnuti podel tela, jako by zapominala, ze je ma, jako by nemela uz nic nez ten hlas, kterym mi sla vstric a v nemz se ztracela, bylo to, jako by se vseho zbavovala, odevzdala to a loucila se, vedouc, ze s poslednim doznivajicim tonem neskonci jenom zpev. Nevedel jsem, ze je to mozne. Umlkla a ja jsem jeste slysel jeji hlas. Najednou za mnou zacupitaly lehke kroky. Jakasi divka bezela ke stojici, nekdo ji honil, s kratkym hrdelnim smichem vyklusala po stupnich a probehla zpevackou skrz naskrz. A jiz uhanela dal, jeji pronasledovatel se mihl jako temna postava vedle me. Zmizeli. Uslysel jsem jeste jednou svadivy smich divky. Zustal jsem jako balvan zaryty do pisku, neveda, mam-li se smat nebo plakat. Neexistujici zpevacka neco tise zazpivala. Nechtel jsem naslouchat. Odesel jsem do tmy s nehybnou tvari, jako dite, kteremu dokazali nepravdivost pohadky. Bylo to jako znesveceni. Sel jsem a jeji hlas me dale pronasledoval. Odbocil jsem. Stromoradi pokracovalo, zahledl jsem slabe zablesky ziveho plotu, mokre festony listi se sklanely nad kovovou brankou. Otevrel jsem ji. Bylo tam nejak vic
