svetla. Zive ploty koncily sirokym paloukem, z travy trcely balvany, jeden se pohnul, vyrostl, zahledl jsem dva blede plamenky oci. Zkamenel jsem. Byl to lev. Vstal, tezce se zvedaje, na predni tlapy, ted jsem ho uvidel celeho z peti kroku, mel bohatou rozcuchanou hrivu, protahl se jednou, podruhe a pomalym vlnivym pohybem pleci prisel ke mne uplne neslysitelne. Jiz jsem se vzpamatoval.
„No, no, nestras,“ rekl jsem.
Nemohl byt skutecny — fantom, jako ta zpevacka, jako ti, tam dole, u cernych aut. Zivl, krok ode mne, v cernem chrtanu se zaleskly tesaky, zavrel tlamu se zvukem zamykane mrize, ucitil jsem jeho smrduty dech, co…
Odfrkl. Zasahly me kapky slin, a nez jsem se stacil polekat, vrazil mi svou obrovskou hlavu do boku a s mrucenim se o me otiral. Komicky me zalechtalo v prsou… Nastavoval podbradek, volnou, tezkou kuzi. Polomrtvy, zacal jsem ho drbat, cuchat, a on mrucel stale hlasiteji. Za nim se zaleskl druhy par oci, druhy lev, ne, lvice. Otrela se o neho. Zadunelo mu v hrdle, bylo to zamruceni, ne rev. Lvice utocila. Sekl po ni tlapou. Vztekle odfrkla.
„To spatne dopadne,“ napadlo mi. Byl jsem bezbranny a lvi tak zivi, tak skutecni, jak si jen clovek muze prat. Stal jsem v tezkem zapachu jejich tel. Lvice porad frkala. Najednou mi lev vytrhl z ruky drsne chlupy, obratil se k ni svou obrovskou hlavou a zarval; lvice se prikrcila k zemi.
„Tak ja uz musim jit,“ rekl jsem jim neme, pouhymi rty.
Zacal jsem ustupovat k brance, zvolna, pozpatku. Nebyla to prijemna chvile, ale zdalo se, ze si me lev jiz vubec nevsima. Tezce ulehl, opet podobny dlouhemu balvanu, lvice stala nad nim a stouchala ho tlamou.
Sotva jsem zavrel branku, musel jsem vynalozit veskere usili, abych se nedal na utek. Kolena jsem mel trosku mekka, v krku mi vysychalo a najednou se me pokaslavani zmenilo v sileny smich. Vzpomnel jsem si, jak jsem jim rikal: „No, no, nestras…“ v dobre vire, ze je to pouha iluze.
Koruny stromu se zretelne odrazely od nebes. Svitalo. Byl jsem tomu docela rad, protoze jsem nevedel, jak se dostanu z parku. Byl jiz uplne liduprazdny. Prosel jsem kolem kamenne rotundy, v niz se predtim objevila zpevacka, v dalsim stromoradi jsem nasel robota, ktery strihal travu. O hotelu nevedel, ale vysvetlil mi, kudy mam jit k nejblizsimu eskalatoru. Sjel jsem dolu, patrne o nekolik pater, a kdyz jsem vysel na ulici dolniho podlazi, uzasl jsem, ze nad sebou zase vidim nebe. Ale i moje schopnost zasnout byla jiz temer vycerpana. Mel jsem toho dost. Nejakou dobu jsem sel, vzpominam si, ze jsem pak sedel blizko vodotrysku, a treba to zadny vodotrysk nebyl, vstal jsem, sel jsem dal v mohutnejicim svetle noveho dne, az jsem se vytrhl z otupelosti tvari v tvar velkym zarivym sklum s ohnivymi slabikami ALCARON HOTEL.
V bile vratnici, pripominajici obracenou vanu olbrima, sedel robot, pekne stylizovany, polopruhledny, s dlouhymi uslechtilymi pazemi. Neptal se na nic a podal mi knihu. Zapsal jsem se do ni a s malym trojuhelnikovym odznakem jsem vyjel nahoru.
Nekdo, nevim skutecne kdo, mi pomohl otevrit dvere, vlastne to udelal za mne. Steny z ledu, v nich cirkulace ohnicku. U okna, kdyz jsem se k nemu priblizil, z niceho nic vyrostlo kresilko, vklouzlo pode mne, shora jiz klesal plochy plat a utvoril jakysi psaci stolecek. Ale ja jsem touzil po posteli. Nemohl jsem ji najit, ani jsem se o to nepokousel. Ulehl jsem na penovy koberec a okamzite jsem usnul v umelem svetle toho pokoje bez oken (to, co jsem puvodne povazoval za okno, byl prirozene televizor), takze jsem se propadal do spanku s vedomim, ze tam, za tou sklenenou deskou, se na me sklebi jakasi obrovska tvar, medituje nade mnou, smeje se, povida, zvani… Vysvobodil me spanek, hluboky jako smrt; dokonce cas se v nem zastavil.
II
S ocima jeste zavrenyma dotkl jsem se hrudi, mel jsem na sobe svetr; kdyz jsem spal oblecen, mel jsem hlidku: „Olafe!“ chtel jsem rici a prudce jsem usedl.
Byl to hotel, ne Prometheus. Vsechno se mi vybavilo; labyrinty nadrazi, devce, zasvecovani do tajemstvi, jeji strach, modrava hora Terminalu nad cernym jezirkem, zpevacka, lvi…
Kdyz jsem hledal koupelnu, nasel jsem mimodek postel; byla ve zdi a spustila se jako perletovy nadmuty ctverec, kdyz se nekde neco zmacklo. V koupelne nebyla ani vana ani zadne kohoutky, nic, jen leskle desticky na strope a nehluboke jamky pro nohy, vystlane porovitym plastikem. Ani na sprchu to nevypadalo. Pripadal jsem si jako neandrtalec. Rychle jsem se svlekl a zustal jsem stat s vecmi v rukou. Vesaky nikde, zato mala skrinka ve zdi. Hodil jsem tam tedy vsecko. Vedle byly tri knofliky, modry, cerveny a bily. Stiskl jsem bily. Svetlo zhaslo. Cerveny: zacalo to sumet, nebyla to voda, ale silny vitr vonici ozonem a jeste necim. Ovanul me celeho. Na kuzi se vytvorily huste leskle kapky, bublaly a vyparovaly se, necitil jsem vlhkost, spis mravenceni mekkych elektrickych jehlicek, ktere masirovaly svaly. Stiskl jsem na zkousku modry knoflik a vitr se zmenil. Ted me probodaval nejak skrz naskrz. Velice zvlastni pocit. Napadlo mi, ze to muze byt docela prijemne, zvykne-li si clovek na to. V Adaptu na Lune to vubec nebylo, meli tam obycejne koupelny. Proc, nevim. Krev proudila ziveji, citil jsem se znamenite, nevedel jsem pouze, cim a jak si vycistit zuby. Nakonec jsem si to odpustil. Ve zdi byla jeste jedna dvirka s napisem „Koupaci plaste“.
Nahledl jsem dovnitr. Zadne plaste. Staly tam tri kovove lahve, trochu jako sifony; ale byl jsem beztoho docela suchy a nemusel jsem se utirat.
Otevrel jsem skrinku, do niz jsem vlozil saty a zhrozil jsem se: byla prazdna. Dobre, ze jsem aspon plavky polozil na skrinku. Vratil jsem se v plavkach do pokoje a zacal hledat telefon, abych se zeptal, co se stalo s odevem. Vsecko dohromady bylo dost neprijemne. Telefon jsem nakonec objevil vedle okna — tak jsem v duchu stale nazyval televizni obrazovku — vyskocil ze zdi, kdyz jsem zacal hlasite klit; reagoval patrne na hlas. Pitoma manie schovavat vsechno do sten. Ozvala se recepce. Zeptal jsem se na saty.
„Vlozil jste je do cistoru?“ rekl mekky baryton. „Budou za pet minut.“
„Taky dobre!“ rekl jsem si. Zasedl jsem k psacimu stolu, jehoz deska se mi horlive podstrcila pod lokty, jakmile jsem se naklonil. Jak je to mozne? Takovymi vecmi si clovek nema lamat hlavu. Vetsina lidi uziva technologie sve civilizace, aniz ji zna.
Sedel jsem v plavkach, a uvazoval o ruznych moznostech. Mohl jsem jit do Adaptu. Kdyby slo pouze o to, seznamit cloveka s technikou a zvyky, nerozmyslel bych se. Ale jiz na Lune jsem si vsiml, ze se nam pokouseji vsugerovat urcity nazor, dokonce i hodnoceni jevu. Prichazeli tedy s hotovou stupnici hodnot, a kdyz se clovek hned s nimi neztotoznoval, vysvetlovali to — a vubec vsechno — konzervatismem, podvedomymi zabranami, rutinou starych navyku a tak dale. Nemel jsem nejmensi umysl zrikat se techto navyku a zabran, dokud se nepresvedcim, ze to, co mi nabizeji, je lepsi. A pouceni z dnesni noci nijak nezmenilo me rozhodnuti. Netouzil jsem po skolce, rehabilitaci, tim mene, ze probihala prehnane zdvorile a naraz. Rad bych vedel, proc me nepodrobili te sve — betrizaci. Musim se zeptat.
Mohl jsem vyhledat nektereho z nasich, Olafa, ale i to bylo zrejmym prekrocenim pokynu Adaptu. Oni prece nic neprikazovali. Opakovali stale, ze jednaji v mem zajmu, ze mohu delat, co chci; dokonce skocit z Mesice rovnou na Zemi (to ten vtipny doktor Abs), mam-li tak naspech. Ja jsem si z Adaptu nic nedelal, ale Olafovi to asi nevyhovovalo, a urcite mu napisu. Mam adresu.
Prace. Hledat si praci? Jakou, pilota? A co letat na lince Mars — Zeme — Mars? V tom jsem se vyznal, ale…
Tu jsem si vzpomnel, ze mam nejake penize. Nebyly to vlastne penize, rikalo se tomu jinak, ale rozdil mi nebyl jasny, dalo-li se za to vsechno ziskat. Pozadal jsem o spojeni s mestem. V sluchatku vyzvanel vzdaleny ton. Telefon nemel ani cisla, ani kotouc, treba jsem mel oznamit jmeno banky? Mel jsem je zaznamenano na listku, listek byl v satech. Nahledl jsem do koupelny; lezely uz ve skrince, vypadaly jako cerstve vyprane. V kapsach byly me veci i ten listek.
Banka nebyla bankou, jmenovala se Omnilox. Vyslovil jsem nazev, a tak rychle, jako by jen cekal na ma slova, ozval se hluboky hlas:
„Zde Omnilox.“
„Jmenuji se Bregg,“ rekl jsem, „Hal Bregg a mam pry u vas konto… Chtel jsem se zeptat, kolik tam mam.“
