Odesel jsem. Tak i pocitani casu se zmenilo. Metalicke latky damskych satu doutnaly rychlymi plamenky, zasazeny svetlem obrovskych pismen, ktera se pohybovala nad morem hlav jako rady horicich provazolezcu. Sel jsem, neveda o tom, a neco v mem nitru stale opakovalo „tak i ten cas se zmenil“. To mi dodalo. Oci jsem mel otevrene, ale nevidel jsem nic. Touzil jsem pouze po jednom — odejit odtud, vyvaznout z tohoto pekelneho nadrazi, octnout se pod sirym nebem, na volnem prostranstvi, uvidet hvezdy, pocitit vitr.
Zvabila me dlouha alej svetel; v prosvetlujicim se kameni stropu neco psalo — litery rysoval ostry plamenek uvezneny v alabastru: TELETRANS TELEPORT TELETHON. Dvermi s gotickym obloukem (ale byl to jakysi oblouk neskutecny, vyvraceny ze zakladu, neco jako negativ raketove spicky) jsem prosel do salu zaplaveneho zamrzlym zlatym pozarem; ve vyklencich sten staly stovky kabin. Lide do nich vbihali, chvatne je opousteli, rozhazovali po podlaze potrhane prouzky, ne pasky telegrafu, bylo to neco jineho, s vytlacenymi bublinkami; ostatni po tech carech slapali. Chtel jsem odejit, omylem jsem vstoupil do tmaveho vnitrku, nez jsem postacil couvnout, neco zabrinklo; zablesk jako fotograficky fles, ze sterbiny vroubene kovem, jako ze schranky na dopisy, vyklouzl napul slozeny arsik leskleho papiru. Uchopil jsem jej, otevrel, vyklonila se z neho lidska hlava. Divala se na mne primhourenyma ocima, mela pootevrena, lehce zkrivena usta a tenke rty. To jsem byl ja! Slozil jsem ten papir napul a plasticky prizrak zmizel. Pootevrel jsem pomalu okraje, nic, jeste trochu, znovu se objevila, jako by vyskocila odnikud, hlava s neprilis inteligentnim vyrazem, odtata od trupu a vznasejici se nad kouskem papiru. Chvili jsem se dival na svou tvar. Co to bylo? Trojrozmerna fotografie? Strcil jsem papir do kapsy a odesel. Vypadalo to, jako by na hlavu davu spadalo zlate peklo. Strop z ohniveho magmatu, neskutecneho, ale salajiciho opravdovym pozarem, ale nikdo se na to nedival, uspechani lide prebihali z jedne kabiny do druhe, v pozadi poskakovala zelena pismena, sloupce cisel bezely dolu po uzkych obrazovkach; jine kabiny s roletami misto dveri, ktere bleskurychle vyletly vzhuru, kdyz se nekdo priblizil. Konecne jsem nasel vychod.
Chodba, vlnovka, s klesajici podlahou, jako nekde v divadle. Ze sten vykvetaly stylizovane musle, nahore padila slova INFOR INFOR INFOR bez konce. Infor jsem poprve uvidel na Lune a pokladal jsem ho za umely kvet. Priblizil jsem tvar k modrozelenemu kalichu, ktery okamzite, drive nez jsem otevrel usta, ztuhl v ocekavani.
„Kudy se dostanu ven?“ zeptal jsem se malo inteligentne.
„Kam?“ odpovedel okamzite teply alt.
„Do mesta.“
„Do ktere ctvrti?“
„To je jedno.“
„Na ktere podlazi?“
„To je jedno. Chci opustit nadrazi!“
„Meridional, rasty: sto sest, sto sedmnact, nula osm, nula dva. Tridukt: podlazi AF, AG, AC, okruzni podlazi mitu: dvanact a sestnact, podlazi nadir vede vsemi jiznimi smery. Ustredni podlazi glideru: cervene lokalni, bile dalkove A, B a W. Podlazi ulderu: prime, vsechny eskaly od tretiho vys…“ recitoval zpevny zensky hlas.
Mel jsem chut vytrhnout ze steny ten mikrofon, ktery se tak starostlive naklanel k me tvari. Odesel jsem. „Idiot! Idiot!“ virilo ve mne s kazdym krokem. EX EX EX EX opakoval citronove zluty, mlhou zahaleny napis, ktery se sunul vzhuru. Neni to treba exit? Vychod?
Obrovsky napis EXOTAL. Dostal jsem se do draveho proudu tepleho vzduchu, az mi zavlaly nohavice. Octl jsem se pod sirym nebem. Ale cern noci uletla daleko do vyse, vypuzena mihotanim svetel. Velika restaurace — stolecky, jejichz desky svitily rozmanitymi barvami. Tvare nad nimi osvetlene zdola byly trochu prizracne, plne hlubokych stinu. Nizka kresla, cerny napoj se zelenou penou ve sklenicich, lampiony, z nichz prsely drobne jiskry, ne, spise svetlusky, jako mracna horicich mur. Chaos svetel zhasel hvezdy. Kdyz jsem zvedl hlavu, uvidel jsem pouze cernou pustinu. Zvlastni vec, jeji slepa pritomnost jako by mi v tomto okamziku dodala odvahy. Stal jsem a dival se, nekdo sel mimo a zavadil o mne, ucitil jsem vuni parfemu, ostrou i jemnou zaroven. Prosla kolem mne dvojice, divka se obratila k muzi, jeji ramena i nadra tonula v kyprem oblaku. Veplula do jeho naruce, tancili. Jeste ze tanci, pomyslil jsem si. Alespon neco. A par udelal nekolik kroku, bledy rtutovy kruh je zvedl, zaroven s ostatnimi dvojicemi. Jejich tmavorude stiny se pohybovaly pod obrovskou plotnou otacejici se zvolna, jako disk. Neopirala se o nic, ba ani osu nemela, virila ve zvucich hudby a vznasela se ve vzduchu. Sel jsem mezi stolky. Mekky plastik, po nemz jsem stoupal, koncil. Prechazel v drsnou skalu. Pres svetelnou zaclonu jsem prosel do mistnosti a octl jsem se v jeskyni obrovske jako deset nebo padesat gotickych katedral zbudovanych z krapniku. Zilovita zbytneni perletovych hornin vroubila usti jeskyn, sedeli v nich lide a nohy nechavali viset do prazdna, mezi jejich koleny horely plapolave plamenky. Dole se rozkladala neposkvrnena, cerna hladina podzemniho jezera a odrazela na sve hlati navrseni skal. Tam, na ledabyle svazanych vorech, rovnez lezeli lide, vsichni obraceni jednim smerem. Sestoupil jsem az k vode a uvidel jsem na pisku na druhem brehu tanecnici. Zdala se mi naha, ale belost jejiho tela byla nadprirozena. Drobnymi vratkymi kroky sbihala k vode a kdyz se na hladine objevil jeji obraz, rozepjala nahle ruce, sklonila hlavu. To byl konec. Ale nikdo nezatleskal. Tanecnice setrvala nekolik vterin bez hnuti, pak pomalu kracela po brehu, obchazejic obloukem nerovnou caru vody. Mohla byt snad tricet kroku ode mne, kdyz vtom se s ni neco stalo. Jeste chvili jsem videl jeji usmevnou, znavenou tvar. Najednou jako by ji neco zaclonilo, jeji postava se zachvela a ona zmizela.
„Prejete si plav?“ ozval se za mnou zdvorily hlas. Obratil jsem se, nikde nikdo, pouze proudnicovy stolek prichazel na nozkach komicky krivych; pohyboval se, poharky s penivym napojem, stojici v radach na podnosech po stranach, se chvely — jedno rameno mi ochotne pristrkovalo ten napoj, druhe jiz sahalo pro talir s otvorem pro prst, podobny male prohloubene palete. Byl to automat, videl jsem zar jeho tranzistoroveho srdce, doutnajiciho za prostrednim okenkem.
Minul jsem pavouci, tak otrocky se natahujici paze, pretizene lahudkami, jimiz jsem pohrdl, a se zatatymi zuby jsem rychle opustil umelou jeskyni, jako by se mi dostalo nepochopitelne urazky. Prosel jsem celou sirku terasy, mezi esovitymi stolky, pod alejemi lampionu, zasypavan lehounkym prachem dohorivajicich svetlusek, cernych, zlatych. Az u balustrady, z kamene stareho a jakoby zamlzeneho nazloutlym lisejnikem, ovanul me konecne opravdovy vitr, chladny, cisty. Nablizku stal volny stolek.
Usedl jsem, neslusne, zady k lidem, a hledel do noci. Dole se rozkladala tma, beztvarna, necekana. Teprve kdesi daleko, nesmirne daleko na jejich okrajich doutnala ridka, traslava svetla, podivne nejista, jako by to ani nebyla elektrina. A jeste dal se tycily k nebi mece svetla, studene, tenke. Nevedel jsem, jsou-li to domy nebo nejake sloupy. Pokladal bych je za kuzele reflektoru, nebyt toho, ze je pokryvala jemnounka mrizka. Tak by mohl vypadat skleneny valec zabodnuty zakladnou do zeme, valec, dotykajici se nebe, vyplneny stridave konvexnimi a konkavnimi cockami. Musely byt nepredstavitelne vysoke, kolem nich se chvelo blede svetlo, pulsujici tak, ze jednou halil mrakodrapy venec oranzove a jindy temer bile zare. To bylo vse. Tak vypadalo mesto. Pokousel jsem se najit ulice, uhodnout je, ale ten tmavy a jakoby mrtvy prostor dole se tahl na vsecky strany a neosvetlovala ho ani jiskricka. „Kol…?“
Zaslechl jsem slovo vyrcene patrne ne poprve, ale nevztahoval jsem je ihned na sebe. Ale nez jsem se jeste obratil docela, udelalo to za mne kreslo. Prede mnou stala divka snad dvacetileta, v modri, ktera ji obepinala jako vychladly kov. Ramena a nadra mizela v tmavomodre pene, cim niz, tim pruhlednejsi. Bricho, utle a krasne, bylo jako vymodelovano z dychajiciho cinu. V usich mela neco trpytneho a tak velkeho, ze to zaclanelo boltce. Drobna, nejiste se usmivajici usta mela namalovana — rovnez chripi uvnitr cervene — vsiml jsem si, ze tak chodi vetsina zen. Uchopila obema rukama operadlo kresla proti mne se slovy: „Co je ti, kol?“ Usedla.
Zdala se mi trochu opila.
„Otrava, vid?“ pokracovala za chvili. „Vezmeme se nekde, kol?“
„Ja nejsem kol,“ zacal jsem. Oprela se lokty o stolek a pohybovala rukou nad ciskou naplnenou dopul, takze se konec zlateho retizku omotaneho kolem prstu namocil v napoji. Stale vic se pritom naklanela. Citil jsem jeji dech. Byla-li opila, pak ne alkoholem.
„Jak to?“ rekla. „Jsi. Musis byt. Kazdy je kol. Chces? Vezmeme se?“
Kdybych jen vedel, co to znamena.
„Dobra,“ rekl jsem.
Vstala. Ja jsem take vstal z toho nemozne nizkeho kresla.
„Jak to delas?“ zeptala se.
„Co?“
Pohledla na me nohy.
„Myslila jsem, ze stojis na spickach…“
Usmal jsem se beze slova. Pristoupila ke mne. Vzala me pod pazi a opet se podivila. „Co to tam mas?“
„Kde, tady? Nic.“
