proudu vodotrysku osvetleneho zdola. Snad proto, ze by bylo docela mile setkat se s necim aspon trochu znamym. Nic. Byl to vodotrysk bez vody. Po chvili se mi zdalo, ze citim vonavku. Zvedl jsem ruku k chripi. Vonela jako tisic toaletnich mydel dohromady. Bezmyslenkovite jsem ji zacal otirat o kalhoty. Zastavil jsem se pred tou sini plnou zen, samych zen. Nepripadala mi jako upravna, ale jiste to nebylo. Radeji jsem se neptal a vratil se. Mlady muz, obleceny jako kdyby na nem ztuhla rozlita rtut, nakyprena (nebo spis napenena) u ramen, obepinajici boky, hovoril se svetlovlasou divkou, oprenou zady o misu vodotrysku. Devce ve svetlych satech, docela obycejnych — coz mi dodalo odvahy — drzelo kytici blede ruzovych kvetu, skryvalo v nich tvar a ocima se usmivalo na chlapce. V poslednim okamziku, kdyz jsem se u nich zastavil a uzuz otviral usta, uvidel jsem, ze ona ty kvety ji — a hlas mi na okamzik selhal. Klidne zvykala jemne platky. Zvedla na mne oci. Strnuly. Ale na to uz jsem byl zvykly. Zeptal jsem se, kde je vnitrni okruh.
Zdalo se mi, ze chlapec je neprijemne prekvapen, dokonce snad pohnevan, ze se nekdo opovazuje rusit jejich t?te-?-t?te. Dopustil jsem se zrejme nezdvorilosti. Napred se podival nahoru, pak sklopil oci; treba se domnival, ze objevi nejake chudy jako pricinu me vysky. Nerekl ani slovo.
„Podivejte se, tam,“ zvolalo devce. „Rast na Veka, vas rast, stihnete jej, honem!!“
Rozbehl jsem se naznacenym smerem — aniz jsem vedel kam — nemel jsem prece stale poneti, jak ten zatraceny rast vypada. Po desiti krocich jsem uvidel stribrnou nalevku, sestupujici z vysky, zakladnu jednoho z tech obrovskych sloupu, ktere me predtim tak udivily — ze by to byly letajici sloupy? Lide tam spechali z ruznych stran, vtom jsem se s nekym srazil. Ani jsem nezavravoral, jen jsem zustal stat jako vryty do zeme. Zato on — obtloustly muzicek v oranzovem odevu — upadl, a stalo se s nim neco neuveritelneho: jeho kozich pred myma ocima zvadl, splaskl, jako propichnuty balon. Stal jsem nad nim jako opareny, neschopny vykoktat omluvu. Zvedl se, zle se na me podival, ale nerekl nic. Obratil se a odchazel energickym krokem. Manipuloval rukama na prsou a jeho oblek se nafoukl a znovu nabyl sve drivejsi skvelosti.
Na miste, ktere mi devce ukazalo, zase uz nikdo nebyl. Po te prihode jsem zcela upustil od hledani rastu, vnitrniho kruhu, duktu, styku a uminil jsem si dostat se z nadrazi ven. Dosavadni zkusenosti nepovzbuzovaly, abych oslovoval kolemjdouci; rozjel jsem se tedy naslepo za sikmou modrou sipkou vzhuru a prorazil jsem — bez zvlastniho vzruseni — vlastnim telem dva napisy zarici ve vzduchu: MISTNI OBVODY. Dostal jsem se na eskalator dosti obsazeny. Dalsi patro bylo v tonu patinovane, zlatymi vykricniky zilkovane hnedi. Plynule prechody stropu a vyhloubenych sten. Chodby bez sufitu, rozplyvajici se nahore v zarivem peri. Jako kdybych se blizil k nejakym obytnym prostoram. Me okoli pripominalo systemy gigantickych hotelovych hal — okenka, niklovane trubky podel sten, vyklenky s jakymisi uredniky, mozna, ze to byly smenarny, mozna posta. Sel jsem dal. Byl jsem jiz temer neochvejne presvedcen, ze tudy se k vychodu nedostanu (odhadl jsem to podle trvani jizdy vzhuru), ze jsem se ocitl az v nadzemske casti nadrazi, ale stale jsem udrzoval predsevzaty smer. Najednou volne prostranstvi, steny obkladane malinovymi deskami s jiskrivymi hvezdickami, rady dveri. Nejblizsi byly pootevrene. Nahledl jsem tam. Jakysi vysoky, ramenaty clovek udelal v temze okamziku totez z druhe strany. Byl jsem to ja sam v zrcadle pres celou stenu. Pootevrel jsem dvere jeste vic. Porcelan, stribrne trubky, nikl. Toalety.
Trochu mi to bylo k smichu, ale celkem jsem byl vlastne zpitomely. Rychle jsem se vratil. Jina chodba, pruhy bile jako mleko, pohybujici se dolu. Zabradli eskalatoru bylo mekke, teple. Nepocital jsem patra; cim dal vice lidi, zastavovali se u emajlovanych krabic, ktere vyrustaly ze sten na kazdem kroku. Jediny dotek prstu, neco jim vypadlo do ruky, schovavali to do kapes a sli dal. Sam nevim, proc jsem udelal presne totez jako clovek ve volnem fialovem obleku prede mnou. Klavesnice s malou jamkou pro spicku prstu, stisknuti a primo do nastavene dlane mi vypadla barevna, polopruhledna trubicka, jako by ohrata. Zatrepal jsem s ni, dal si ji k ocim, nejake pilulky? Ne. Zatka? Nemela zatku. Zadny uzaver, nac je to? Co delali ti ostatni? Schovavali to do kapsy. Napis na automatu? LARGAN. Stal jsem; strkali do mne. Najednou jsem si sam pripadal jako opice, ktere podali plnici pero nebo zapalovac. Na zlomek vteriny me zaplavil slepy vztek, zatal jsem zuby, zavrel oci a splynul jsem, mirne shrben, s proudem chodcu. Chodba se rozsirovala, jiz to byl sal. Ohniva pismena REAL AMMO REAL AMMO.
Pres proud spechajicich, nad jejich hlavami, zahledl jsem zdaleka okno. Prvni okno. Panoramaticke, obrovske.
Bylo jako vsechny nocni oblohy promitnute naplocho. Az po obzor z rozzarene mlhy — barevne galaxie namesti, hvezdokupy spiralnich svetel, zare chvejici se nad mrakodrapy, ulice: plazivy hadi pohyb svetelnych koralku, a nad tim, ve vertikalnim vireni neonu, vodotrysky a blesky, kruhy, rakety i lahve z ohne, rude majicky signalnich svetel na hrotech vezi, okamzik trvajici slunce i krvotoky reklam v mechanicky dravem pohybu. Stal jsem, dival se a slysel za sebou rytmicky dusot tisicu nohou. Vtom mesto zmizelo a objevila se obrovska, trimetrova tvar:
„V ramci cyklu Pohlednice z davnych velkomest, vysilali jsme prave montaz zurnalu ze sedmdesatych let. Nasleduje prenos Transtelu ze studia kosmolitu…“
Div jsem neutekl. Nebylo to okno, ale jakysi televizor. Pridaval jsem do kroku. Trochu jsem se zpotil.
Dolu. Rychleji. Zlate ctverce svetel. Uvnitr davy, pena na sklenicich, tekutina temer cerna, ne vsak pivo, nebot jedovate zelene opalizovala; a mladi lide, chlapci a divky, objimajici se, po sesti osmi, a uzavirajici celou sirku ulice. Kraceli ke mne, museli uvolnovat ruce, aby me nechali projit. Trhlo to se mnou. Sam nevim, kdy jsem vkrocil na pohyblivy chodnik. Docela blizko se mihly kolem uzasle oci. Hezke snede devce v necem, co se na nem trpytilo jako nafosforizovany kov. Latka divku obepinala. Byla jako naha. Tvare bile, zlute, nekolik urostlych cernochu, ale ja jsem byl stale nejvyssi. Rozestupovali se prede mnou. Nahore, za konvexnimi skly padily rozmazane stiny, hraly neviditelne orchestry, a tady pokracovala podivna promenada v temnych ulickach — bezhlave postavy zen: chmyri halici jejich ramena svitilo, takze bylo videt pouze sije, vyrustajici z neho jako podivuhodne bile stvoly, a rozptylena zare vychazela z vlasu — byl to svitivy pudr? Uzky pruchod me zavedl pred radu grotesknich pohyblivych, ba dokonce roztancenych soch: jakasi siroka, po stranach zvysena ulice hlaholila zabavou, smichem. Co pripadalo tem lidem tak smesne? Ty sochy?
Obrovske postavy v kuzelich reflektoru, ktere vrhaly svetlo rubinove, medove, huste jako sirup, s prekvapivou koncentraci barvy. Mhouril jsem oci, propadal se. Srazna, brcalove zelena pasaz. Krehke, pitoreskni pavilonky, pagody, do nichz se chodilo po mustcich, rozklenutych nad zrcadlovitou tekutinou. Plno drobnych mistnosti, vune smazeni, ostra, drazdiva, rady plynovych plamenku za okny, cinkot skla, opakujici se kovove, nepochopitelne zvuky. Dav, ktery me sem vnesl, se srazil s jinym, pak se udelalo volneji, vsichni nasedali do vagonu otevreneho ze vsech stran, ne, byl jenom pruhledny, jako odlity ze skla. Dokonce i sedadla byla nejaka sklenena, i kdyz mekka. Ani jsem nevedel, jak jsem se tam octl — jeli jsme. Vagon uhanel, lide prekrikovali megafon, ktery opakoval:
„Patro Meridional, patro Meridional, styk Spiro, Atale, Blekk, Frosom.“
Cely vagon, probodavany pruhy svetel, jako by tal. Pres steny pronikaly pasy plamenu a barev, parabolicke oblouky, bile perony.
„Forteran, styk Galee, styk vnejsich rastu, Makra“ blabolil megafon.
Vagon zastavil a vyritil se dal. Objevil jsem prekvapivou vec: clovek necitil brzdeni ani zrychleni, jako by byla odstranena setrvacnost. Jak to bylo mozne? Overil jsem si to tak, ze jsem lehce pokrcil nohy v kolenou na trech nasledujicich zastavkach. V zatackach take nic. Lide vystupovali, vchazeli, na predni plosine stala zena se psem, jakteziv jsem takoveho nevidel. Byl obrovsky, zvlast ohavny, s hlavou jako koule; v jeho orechovych klidnych ocich se odrazely zmensene girlandy svetel riticich se zpet.
RAMBRENT RAMBRENT. Zaplapolaly bile a namodrale trubice zarivek, schody z krystalicke zare, cerna pruceli, svetlo pomalu kamenelo, vagon stal. Vystoupil jsem a zhrozil se. Nad amfiteatralne vkleslou plosinou stanice se klenula mnohapatrova, znama konstrukce. Byl jsem stale na nadrazi, na jinem miste teze giganticke haly, nafouknute bilymi kridly ploch. Zamiril jsem k okraji te geometricky presne prohlubne — vagon jiz odjel — a zazil jsem dalsi otres. Nebyl jsem dole, jak se mi zdalo, ale byl jsem vlastne ve vysi asi tak ctyriceti pater nad stuzkami chodniku viditelnych na dne propasti, nad stribrnymi slojemi peronu dale se rovnomerne pohybujicich. Vjizdela mezi ne dlouha ticha telesa a lide z nich vychazeli radami priklopu — dveri, jako by ty obludy, ty chromovane ryby, kladly v pravidelnych vzdalenostech hrozny cernych a barevnych jiker. Nad vsim tim, v pozadi, skrze opar vzdalenosti, jsem videl zlata slova, pohybujici se jako po neviditelnem lane:
GLENIANA ROON, KTERA SE DNES VRACI, SKLADA V ORATORIU HOLD PAMATCE RAPPERA KERXE POLYTRA NAHRAVKOU MIMORFICKEHO REALU. ZPRAVODAJSTVI TERMINAL OZNAMUJE: DNES V AMMONLEE PRIMEL PETITFARGUE PRVNI ENZON K SYSTOLIZAO HLAS SVETOZNAMEHO GRAVISTIKA VYSILAME DNES O 27. HODINE. ARRAKER MA PREVAHU. ARRAKER MA PREVAHU, ARRAKER OPAKOVAL SVUJ USPECH JAKO PRVNI OBLITEROVEC TETO SEZONY NA TRANSVAALSKEM STADIONU.
