nacrtu a projektu, ktere jsem schovaval, nikoli ze skutecne potreby, nybrz pro klid vlastniho svedomi, ze jsem uplynuly cas tak docela nepromarnil. Babicka nalezla jistou utechu v tom, ze se ve mne projevil, prestoze jsem se nestal umelcem, aspon nejaky talent, ovsem talent zcela necekany: na vysoke skole jsem zazaril jako vychazejici hvezda v bezich na dlouhe trati. Me vykony se stale zlepsovaly, stal jsem se akademickym mistrem kontinentu a ke konci studii — mistrem severni polokoule. Jakmile jsem dostal diplom, vstoupil jsem na chirurgickou kliniku. Kdyz pak o pul roku pozdeji oznamilo vedeni vypravy na Centaura, ze prijima posadku, uchazel jsem se o misto asistenta profesora Schreye, ktery byl na rakete prvnim chirurgem. Jistou zavadou byly me skrovne odborne zkusenosti, byli vsak hledani lide se vsestrannym vzdelanim a ja jsem prece studoval kosmodromii a mechaneuristiku. Kdyz jsem se hlasil jako kandidat, rekl mi jeden z astrogatoru, ze na odpoved budu muset dlouho cekat, protoze je obrovsky naval uchazecu a kazda prihlaska se podrobne zkouma, ale — tu se usmal — takova lekce trpelivosti se v budoucnosti muze ukazat jako velmi prospesna, protoze v rakete budeme cekat mnoho let, nez dosahneme cile. Budeme,“ rekl, a trebas uzil mnozneho cisla jen nahodou, zil jsem z tohoto slova dele nez ctyri mesice.
Protoze jsem doma nemel stani, chodil jsem na dlouhe pesi tury do lesa. Byl podzim, stromy staly nehnute v zlutavem, jakoby starem slunci, s kostrami vetvi ostre se rysujicimi proti modremu nebi. Bloudil jsem tak po cele hodiny, az nastala noc a ukazala hvezdy. Zustaval jsem stat, zvedal hlavu a uprene jsem je pozoroval. Uhodil prvni mraz, pod nohama sustilo uschle listi; odevsad plynula chladna, trpka vune tleni, smrtelneho rozpadu rostlin, ale jeste nikdy z jara mi srdce nebusilo tak silne, jako v onom bezlistem lese konciciho podzimu.
Jak podivnymi cestami jde vyvoj lidstva. To, co zijici povazuji za casto nepochopitelny, zdanlivy chaos propletenych, vzajemne si odporujicich moznosti, v nemz se namahave derou vpred a po omylech couvaji zpatky, to vidi z perspektivy casu jejich potomci jako samozrejmou nutnost. A zakruty a odbocky vykonane cesty jsou jasne citelne jako tahy pisma, tvorici slova bohata obsahem.
Kdysi pred veky, dlouhou dobu pred erou astronautiky, se lide domnivali, ze meziplanetarni lety nebude mozno uskutecnit, aniz byly pro rakety vytvoreny mezistanice, lezici mimo Zemi, tak zvane umele druzice. Pak ukazal pokrok techniky, ze je takovy plan zbytecny. Ve skutecnosti se kosmonautika rozvijela po vic nez sedm let nezavisle na umelych druzicich, na nichz byly umisteny pouze observatore a stanice regulace pocasi. Presto vsak po staletich nastala doba, kdy se v dalsi fazi vyvoje vyskytla nutnost stavby astronautickych mezistanic, nutnost vyvolana novymi pricinami. Stalo se to tehdy, kdyz clovek presel od letu meziplanetarnich k vypravam na hvezdy.
Jiz v pocatecnich studiich priprav, pri zkoumani vlivu obrovskych rychlosti na lidsky organismus, vznikla potreba zridit zkusebni odbocky na umelych druzicich ve znacne vzdalenosti od Zeme, odstranit tak skodlivy vliv jeji pritazlivosti. Potom, kdyz lide zacali budovat mezihvezdnou raketu, ukazalo se, ze ji bude nutno stavet v mimozemskem prostoru, protoze je prilis velika, aby se mohla z planety vznest nebo na ni pristat. Podobne kdysi davno nemohly velke zaoceanske parniky vplouvat do malych pristavu, nybrz kotvily ve znacne vzdalenosti od nich a spojeni s pevninou udrzovaly pomoci malych parnicku. Stejne tak GEA, prvni mezihvezdna raketa, postavena ve vzduchoprazdnem prostoru, ve vzdalenosti 180 tisic kilometru od Zeme, nemela nikdy pristat na zadne planete, nybrz pouze sestoupit do hornich vrstev atmosfery a — jako kdyby na nich plula — chrlit ze sveho nitra mracna dopravnich raket.
A tak uz vlastne za mych casu vznikl v cislunarnim prostoru prvni dok pro stavbu raket urcenych k letum mimo slunecni soustavu.
Jednu z prvnich fazi stavby jsem kdysi pozoroval ze Ctvrte umele druzice. Stal jsem v zasklene pozorovaci kabine na vrcholku kovoveho trupu v zastupu zvedavcu. Prime rakety sem nepretrzite privazely nove a nove turisty.
Prace v doku se konaly v kuzeli stinu vrhaneho Zemi, jejiz nocni polokoule zela na nebi jako obrovska cerna sachta. Oblast staveniste osvetlovaly ve vzduchoprazdnu umistene reflektory, pohybujici se kyvadlovite sem a tam; kazdy vrhal dvanact proudu svetla, odrazejiciho se zrcadlovymi zablesky daleko dole, na pancerovych, vrstevnate ukladanych platech rakety. Hloucky automatu se hemzily po jejim povrchu, jedny se neustale pohybovaly vpred a vzad, jako clunky na obrovskem tkalcovskem stavu, jine se kazdou chvili zvedaly nad povrch a hned se zatrpytily, kdyz je svetlo reflektoru zasahlo, hned tonuly ve tme. Dalekohledem mohl clovek spatrit mohutne nosniky a oblouky konstrukce, ktere tyto male stroje prenasely z mista na misto bez nejmensi namahy, protoze tady vsechna bremena ztracela svou vahu. Prostor byl vyplnen oblacky ruznobarevneho koure, tryskajiciho zpod svarecich pristroju. Dlouhe chvosty barevnych jisker stekajicich po bocich stavene rakety splyvaly v mracna, ktera se line pohybovala za trpyticimi se raketami a byla probodavana proudy zare v desiti ruznych smerech. Orgie svetel zhasely blede hvezdy, ktere tvorily pozadi jen zdanlive ploche. V pomeru k nasi pozorovatelne, ktera byla vzdalena tricet kilometru, vykonavala cela tato oblast horecne prace obrat kolem sve osy, majestatni ve sve pomalosti, coz melo za nasledek, ze reflektory, ktere na pocatku svitily „nahore“, octly se nakonec „dole“, pri pochopitelne relativite techto pojmu v prostoru bez tize.
Po jedenacti mesicich nepretrzite prace automaty zmizely: vklouzly — pokud patrily k jeji mechanicke posadce — dovnitr rakety, nebo se stahly na nekterou ze svych zakladen — a GEA, stribrna, velka, mlcenliva, vysvobozena z leseni, pohybovala se okolo Zeme jako jeji umela druzice. Z jejich propastnych trysek jeste nikdy nevyslehl atomovy ohen.
Muj otec mel rad poezii zpusobem ponekud zvlastnim. Dila svych oblibenych basniku cital velmi zridka, basnim rikal „pomucky“, ktere clovek prece nepotrebuje porad: a svetlo v okne jeho pokoje se rozzihalo jen nekdy v noci. Takovou „pomuckou“ v mesicich cekani byly pro mne horolezecke vystupy. V nejrozmanitejsich dobach jsem prosil kolegy, aby me zastoupili na klinice a vydaval jsem se sam na obtizne horske tury.
Ale najednou jako by se nad mou hlavou roztrhl pytel s udalostmi; v nekolika mala dnech jsem dostal od prvniho astrogatora vypravy zpravu, ze jsem byl prijat za clena posadky, precetl jsem sve jmeno na listine zavodniku letnich olympijskych her a — seznamil jsem se s Annou.
Mela svetle oci s moudrym vyrazem, ktery se opakoval nejak opatrneji nebo lhostejneji v jejich plnych rtech. Studovala geologii, mela rada hudbu a stare knihy. Nic vic jsem, myslim, o ni nevedel. Kdyz jsem byl sam, miloval jsem ji nesmirne. Kdyz jsme se schazeli, prestavalo to byt tak jiste. Zamerne i bezdecne provadeli jsme jeden druhemu male, zranujici neprijemnosti, stale dochazelo k nedorozumenim, k vystupum dnes dramatickym, zitra bezvyznamnym. A prece jsem se pro ne trapil. A utrpeni, to jsem znal z knizek, je pruvodnim zjevem velkych citu, a tak tedy cestou neprimeho, i kdyz prisne logickeho uvazovani jsem dospival k nazoru, ze Annu prece jen miluji.
A ona? Nic urciteho jsem se nemohl dopidit. Kdyz jsme byli spolu, jeji pohled, otevreny a vzdaleny, jako by jej vysilala vstric krajinam pro mne neviditelnym, casto nekam utikal… byvala zamyslena nebo posmutnela a duchem nepritomna. Zlobilo me to. Byla ke mne mila a pak jsem ja byl mily k ni. Cely nas vztah byl jaksi mlhavy, plny napovedi, tonul v dohadech a ocekavani. Byl soucasne nesnesitelny i okouzlujici a bylo jaro. Chodili jsme po parcich, naslouchali, jak se ptaci uci zpivat, sedavali na lavickach pod keri, obsypanymi zelenymi pupeny; trhal jsem je, otacel v prstech a bezmyslenkovite jsem je rozlupoval, jako kdybych chtel nasilim dat jim, dosud nerozvinutym a detsky slepenym, tvar pristich kvetu. Bylo v tom neco vic nez znak prechodne nervozy, protoze i nam nejvice chybela jedna vec, ktera by dovolila moznostem, aby dozraly — cas. Pouze cas, ktery nas spojuje nebo rozdeluje, mohl vse vysvetlit. Ale my jsme jej nemeli. Datum odletu ze Zeme se blizilo, mnohokrat jsem se rozhodl, ze si s Annou otevrene promluvim, ale stale jsem to odkladal. Zaroven se blizil den startu na olympiade. Jedno i druhe mi zahanelo spanek z vicek. Zvlastni shoda okolnosti? Snad, ale jak pateticky se utvarel muj zivot! Vedel jsem, ze muj prvni olympijsky maraton je zaroven i posledni, protoze po navratu z vypravy budu jiz prilis star. Zvitezit pred odletem, nebylo by to nadherne rozlouceni se Zemi? Odletet k hvezdam s vavrinovym vencem na skranich? Star petadvacet let — a proto se sklonem k filosofickym generalizacim — jsem si rekl: mas vsechno, po cem jsi touzil, zaverecny diplom ze studii, ucast na vyprave do vesmiru, olympijsky zavod a lasku — a jsi nestastny! Skutecne, jak moudre je prislovi: „Dej cloveku vse, po cem touzi, a zdrtis ho!“
V takove nalade jsem zacal trenovat. Behal jsem po velkem ovalu drahy, po travnatych pahorcich sire pobrezni krajiny i v dlouhych stromoradich universitnich parku, vzdycky sam, se stopkami v ruce, v upalnem cervnovem slunci, za ustavicneho, vsude slysitelneho sumeni blizkeho oceanu. Trenoval jsem pouze rano. Ubehl jsem svych dvacet kilometru a hnal se do vyzkumne kondicniho tabora, v nemz uz mesic bydlili budouci ucastnici vypravy. Bylo to mestecko lezici mezi starymi cedrovymi lesy na upati Karakorumu. Jmenovalo se Keriam, avsak vzil se nazev, vysloveny neznamo kym, „Ocistec“, protoze tvorilo pro sve obyvatele prechodny stupen mezi Zemi a palubou rakety. Neni snadne vystihnout atmosferu, jaka v nem vladla. Mnoho casu zabiraly pripravne prace a prednasky z nejrozmanitejsich oboru, ktere mely za ucel pripravit kazdeho na cestu pokud mozno vsestranne. Zaroven byli budouci astronauti vysetrovani: fyziologove, biologove a lekari se pohybovali ve svych zarive bilych plastich v laboratori, z niz se ozyval svist roztacenych odstredivych kabin. Nejednou jste mohli potkat mezi mnoha
