tvaremi plnymi zivota nejakou tvar pohaslou: nekoho, komu neodvolatelny vyrok lekaru uzavrel cestu ke hvezdam.
Pritom na brany mestecka prudce dorazel zemsky zivot. Prestoze se mnoho druhu vydalo na cestu se cleny nejblizsi rodiny, zenami a detmi, prece jen kazdy zanechaval na Zemi nekoho blizkeho a neuplynula snad hodina, v niz by se radost a ocekavani veci pristich nemisila se smutkem louceni.
A tak jsem delil svuj cas mezi stadion a „Ocistec“, s Annou jsem se nevidal po radu dni, a jen kdyz jsem urval nejakou chvilku, nez nastala noc, vidaval jsem ji pri televizite. Pri posledni, docela nahodou a neocekavane, doslo k rozhodujici rozmluve. Jak jsem se obaval, rekla mi Anna, ze jeji studijni obor je pro cestu neuzitecny. Pracovat mohla pouze na Zemi. Hovoril jsem o sile citu, ktery prekazky rozmeta na prach. Pak se zeptala, jestli bych se ja — kdyby se situace obratila — kvuli ni zrekl mediciny? Co jsem mel odpovedet? Citil jsem, ze se vsechno hrouti, ze ji ztracim, a zacal jsem rikat strasne veci, vycitat ji, ze by zmenila sve studium, kdyby me skutecne milovala, nebo prestala vubec pracovat — na nejaky cas — pripojil jsem spesne, kdyz jsem videl, jak Anna zbledla.
„Chtels me ranit?“ rekla. „Podarilo se ti to.“
Existuje stare uslovi, ze by se clovek nejradeji propadl do zeme; nuze, pri televizite se to da uskutecnit temer doslova; rozhnevany i zahanbeny, stiskl jsem vypinac a Annin pokoj a jeji tvar, oci, hlas, vsechno zmizelo jako kouzlem. Pevne jsem si uminil, ze ji uz vickrat nevyhledam, ale hned nazitri jsem si nasel zaminku: omluvit se za sve vcerejsi chovani. Uz se pro ne na mne nehnevala. Nakonec jsme si dali schuzku den po maratonu. Pocital jsem snad jeste v skrytu duse, ze zmeni sve rozhodnuti? Nejpoctivejsi bude odpoved: chvilemi — ano. Zatim jsem se vratil na drahu ke svym samotarskym behum. Musim se priznat, ze jsem obcas zaviral oci, abych pod zavrenymi vicky spatril Annu, ale neobjevovala se. Stejne jako drive behal jsem se stopkami v ruce, a kdyz se pohyb jejich rucicky shodoval s udery meho pulsu, zmocnoval se mne pocit, ze ma namaha uvadi do pohybu cas a kdyby nebylo mne, ze by se zastavil, a ze ostrym finisem bezim primo ke trem velkym dnum: dvacateho cervence jsem mel startovat v maratonu, dvacateho prveho rano setkat se s Annou a dvacateho druheho vecer se hlasit na palube rakety.
V teto dobe jsem se cim dal tim ziveji zajimal o favority. Tri nejnebezpecnejsi byli Gerhard, Mehilla a El Tuni. Zvlaste na Mehillu jsem se nemohl vynadivat. Krok mel neobycejne lehky, temer o pet centimetru delsi nez ja, byl totiz vysoke postavy. Uzival taktiky necekanych trhaku mezi dvacatym a tricatym kilometrem. Tam obycejne ze sebe setrasl soupere, a neohlizeje se, hnal se vpred dlouhymi lehkymi kroky, jako by se staval cim dal tim lehcim a nesl se vzduchem. Ke konci treninku jsem s nim jednou bezel celou trat, a prestoze jsem ze sebe vydal vsechno, dobehl do cile o sest set metru prede mnou. Vzpominam si, jak jsem si tehdy vecer, kdyz jsem se svlekal do koupele, prohlizel sve vlastni nohy, zachmurene a zkoumave meril ocima svalstvo na stehnech a lytkach — jako hudebnik, hledajici ve svem nastroji jeho nedostatky a zaroven skryte moznosti.
Mohu otevrene rici, ze to nebyly nejhorsi nohy, ale s Mehillovyma nohama se srovnavat nedaly. Blizil se den startu, den porazky; pratele prede mnou neskryvali sve pochyby; nebylo u nas zvykem utesovat nekoho falesnymi slovy.
Noc pred zavodem me stihla nejvetsi pohroma, jaka zavodnika muze postihnout; bud ze se projevil neklid dosud potlacovany, nebo jsem v poslednich dnech trenoval prilis mnoho, fakt je, ze jsem spal neobycejne spatne, a ze jsem se rano odplazil z luzka jako prerazeny a zcela vycerpany, vycerpany pred startem! Nenapadlo me vsak, abych odstoupil; odjel jsem na stadion a opakoval si, ze se clovek musi naucit prohravat.
Stadion byla vlastne sira, rozlehla plan. Nad ni hucelo nekolik tisic, ba mozna nekolik desitek tisic vrtulniku, ktere zakryvaly slunce. Poradatele je ridili v malych cervenych vrtulnicich dvema smery a oznacovali jim mista, na nichz se smely zdrzovat, to znamena vznaset se nehybne ve vzduchu. Kdyz se vsechno uklidnilo, bylo slyset lehky, duty sumot mnoha tisic tocicich se vrtuli a po obou stranach drahy se vznasely pravidelne obdelniky vrtulniku stojicich na jednom miste a tvoricich husty mrak ruznobarevnych trupu, mrak obrovsky, dotykajici se temer oblak a mirne nakloneny. Nad ovalnou drahou se ted pohybovala pouze jednomistna tryskova letadla vrchnich a pomeznich rozhodcich; konecne zacali z budovy, skryte mezi stromy, vychazet zavodnici. Na tento den bylo u meteotechniku objednano pocasi sice pekne, ale podmracne, s mnoha vysokymi kupovitymi mraky, ktere mely zarucit v castech trati vystavenych slunci teplotu ne prilis vysokou. Kdyz trat opustila stadion, vinula se mezi rozlehlymi parky a zahradami Ustavu, vedla az k plazi na pobrezi (byl to nejtezsi usek trati) a vracela se osmnactikilometrovym usekem v alejich, lemovanych po obou stranach palmami a kastany.
Zavod shromazdil u startovni cary vice nez osmdesat zavodniku. Stali jsme ve trech radach; vzhledem k delce trati nemelo poradi na startu zadny vyznam. Na starterovo znameni jsme vyrazili. Z obou stran unisono zavyly mraky vrtulniku, zachvely se a daly se do pohybu za nami az k hranici, oznacene dvema radami cervenych balonu. Dale nas smela doprovazet pouze kontrolni letadla a letouny zdravotni sluzby.
Podle prastarych pravidel nevyhrava maraton ten, kdo vede v prvni polovine trati. Do desateho kilometru bezeli zavodnici huste vedle sebe, ve velkych skupinach a vsechno se odehravalo vice mene tak, jak jsem predpokladal; utvorila se celni skupina, v niz bylo osmnact bezcu; od ostatnich je delila mezera zvolna se rozsirujici.
Ja sam jsem bezel ve vedouci skupine jako jeden z poslednich a snazil jsem se hlidat krome tri zminenych zavodniku z nasi university take Jaffara a Elesze z ostatnich. Prvni, neobycejne stihly, se svetlou pleti, pripominal postavou Mehillu, trebas nebyl tak slachovity jako on; druhy robustni, cernooky, bezel jako stroj a pracoval pravidelne lokty. Z jeho sevrene siluety dychala dravost, jakoby stazena do jedineho uzlu. Rozhodl jsem se, ze se zavesim na tuto petku mezi dvacatym a tricatym kilometrem a pak se jim utrhnu a pobezim jako prvni az do cile.
Vzpomnel jsem si na sve treninky na pahorcich morskeho pobrezi. Behal jsem obycejne za plneho slunce, ktere jako by mi propalovalo pres bilou cepicku vlasy i lebku, a protoze jsem pri behu vubec nepil, stekal mi pri treninku po tvari a do oci pot stale hustsi a slanejsi. Rikaval jsem si tehdy:,Tu mas, tu mas, mas toho malo?“ A zatim, co jsem na rovnych usecich behaval pomerne pomalu, pridaval jsem, kdyz trat stoupala, zrovna jako bych sam sebe nenavidel a chtel utyrat sve vlastni telo.
Tyto treninky mi nepridaly na rychlosti, zato mi vsak daly vytrvalost, ktere jsem mel v kritickem dnu zapotrebi. Meteotechnikove jako obycejne mirili, ale do cerneho stejne netrefili; do jedenacti, to jest do okamziku, kdy jsme minuli znacku devatenacteho kilometru, plynuly po nebi velke, kupovite mraky, ale kdyz roztazena snura zavodniku pocala klesat siroce rozhozenou serpentinou k primorske plazi, kde nebyl ani kousek stinu, oblaka se rozplynula. Bezel jsem v celni skupine budto na poslednim, nebo na predposlednim miste; i pres probdenou noc jsem se citil docela svezi, prestoze jsem chvilemi mel neurcity pocit, ze me nohy prorazeji latkou o neco hustsi nez vzduch. Snazil jsem se delat co mozna dlouhe a lehke kroky. Zato srdce a plice pracovaly vyborne, cely svet se trochu trasl, shodne s automatickym rytmem behu, tep busil pravidelne, rovnomerne, bez zrychleni, az na to, ze mi stale hlasiteji zvonilo v hlave. Jeste porad jsem dychal nosem, zatinaje zuby do kapesniku.
Kdyz zmizel za obzorem posledni z rady velkych mraku, zamerilo slunce na nas celou silu svych kolmych paprsku a jiz po peti minutach doslo v celni skupine k dramatickym zmenam. Prvni odpadl Elesz; jeho robustni postava jako kdyby ustupovala proti proudu zavodniku, pohybujicich se vedle neho. Kdyz se octl za mnou, zmizel mi brzo z oci. Soustredil jsem pozornost na Gerharda a El Tuniho. Druhy z nich, stihly, krasne staveny, s sirokou a zdanlive plochou, ale objemnou hrudi skutecneho strekare, v poslednich osmi kilometrech vedl. Ted se drzel na svem miste, avsak podle priznaku stejne tezko popsatelnych jako dobre patrnych jsem si uvedomil, ze ho vedeni stoji cim dal tim vetsi usili. Prestal bezet usporne, a to byl pocatek jeho konce. Jeho zlute tricko jako kdyby zakolisalo a pak se neodvratne zacalo propadat zpet a retez zavodniku, udrzujicich stejne tempo, je zacal mijet. Jaffara jsem marne hledal ocima, ale nerozhlizel jsem se prilis ze strachu, abych nevypadl z rytmu. Slunce palilo stale zhaveji. Citil jsem, jak spaluje ma obnazena ramena a stehna, avsak jeho nesnesitelny zar me naplnoval nadeji. Vedel jsem, ze to, co bylo pro mne zle, bylo pro ostatni jeste horsi.
Trat vedla kolem nekolika pisecnych presypu a obloukem stoupala na posledni, ale nejvyssi dunu s mirnymi svahy. Tady ve svetle rozpalujicim pisek do bela, takze se vzduch nad nim chvel a rozmazaval vzdalene obrysy horizontu, jsem podnikl napor do srdce celni skupiny. Na vrcholku presypu se koncil dvacaty prvni kilometr. K obratce jsem pribehl jako devaty. Pred sebou i za sebou jsem slysel tezke oddechovani. Nejakou dobu jsem se drzel vedle Jaffara. Krecovite lapal po dechu, ukazuje oschle zuby. Podarilo se mi ho predbehnout a sam jsem se podivil, jak lehce mi to slo.
Cesta se zatacela. Uz se blizilo usti dlouhych stromoradi, zastinene kosatymi kastany. Vsichni jako kdyby se smluvili, zrychlili soucasne krok. To bylo pro mne nebezpecne. Obaval jsem se, ze dlouho nevydrzim tempo tak vrazedne. Presto vsak jsem musel bezet, nebot dale mezi stromy, vrhajicimi stin, mel jsem mene nadeje nez na otevrenem prostranstvi. Vyplivl jsem kapesnik do hrsti, nabral jsem dech a pridal jsem. Jak lehko se to rika! Zrychlil
