jsem krok a pod srdcem se narodila nevelka, ale ostra bolest a zacala pronikat do utrob. „Neopovazuj se zpomalit,“ rekl jsem si. Bolest rostla a prelevala se v tele. Uz jsme byli ve spaliru stromu. Zvedl jsem hlavu, jako kdyby se mi tak bezelo lehceji. Tato zmena prinasela aspon na chvili klamavy pocit ulevy. Nad nami mijela patra chladne zelene, mezi korunami palem sestupovalo nebe rozsvetlujicimi se zatokami. Zdalo se mi, ze oci piji nehybnost a ticho, skryte v listnatych masivech. Cesta znovu stoupala. Koncil dvacaty sesty kilometr. Chvili jsem bezel jako osmy, chvili jako devaty a za mymi zady zuril boj o poradi, o nemz jsem nemel tuseni; v rozpalenem vzduchu se pouze ozyval pravidelny dusot, narazy nohou o povrch cesty a tezke oddychovani. Obcas spadl list s koruny kastanu, obcas se nejaky ptak vznesl s vetvicky a chvili se bezstarostne trepetal nad hlavami bezicich. Ospale, parne ticho techto mist, dychajici nehybnosti poledne, prekvapive kontrastovalo s mlcenlivou upornosti naseho zapasu.
Na sest nasledujicich kilometru se temer nepamatuji, tak jsem byl zahleden do sveho nitra, s takovou zarytosti jsem krotil vzpouru tela, v nemz se brzy zde, brzy tam ozyvaly bodave jehly bolesti, jako by me nekdo pichal do nervu. Kdyz jsem se vzpamatoval, byli prede mnou pouze tri zavodnici. Gerhard, jakysi zcela neznamy blondyn v modrem tricku a lehkonohy Mehilla. Gerhard se porad jeste dobre drzel, ale uz se neodrazel od povrchu cesty tak pruzne jako driv. Mlady hoch v modrem tricku zustaval zpet centimetr za centimetrem; kdyz bezel vedle mne, uslysel jsem hvizdavy zvuk jeho plic, nekolikrate se pokusil dostat se prede mne, ale nechal toho. Nevenoval jsem tomu pozornost, stejne jako celemu okoli, nebot uz jsem nemel sil, abych udrzoval tempo automaticky. Cim vice se svaly vysilovaly, tim vetsi muselo byt dusevni vypeti. Tak mijely kilometry; cesta sestupovala mirnymi zatackami, v dali se lenive pohybovaly pahorky, prekryvaly se a ustupovaly zpet, v neustale ozvene kroku. O deset az dvanact metru prede mnou bezel Gerhard a daleko vpredu hned zasvitilo v slunci, hned zmizelo ve stinu Mehillovo bile tricko.
Gerhard se ohledl jednou, po druhe, zdalo se mi, ze se na jeho tvari objevilo neco podobneho ucte, ale byl to jiste klam. Co muze vyjadrovat tvar cloveka na ctyricatem kilometru maratonu, cloveka zaliteho potem, jenz prisycha na kuzi jako slana a piscita skorapka, s unavenym srdcem a tezce pracujicimi plicemi? Kdyz se Gerhard ohledl po druhe, zdalo se mi, ze se usmiva, jako kdyby rikal: „Pockej, hned uvidis, jak ja dovedu bezet!“ Najednou se setmelo; pomyslil jsem si, ze se mi prach usadil na rasach; ale byla to jiste nesmirna unava nebo nedostatecne prokrveni sitnice, dost na tom, ze jsem zbytecne promarnil zbytky sily, kdyz jsem se nadarmo pokousel setrit si s oci mlhu. Zmocnil se me hnev:
„Budiz,“ pomyslil jsem si, „oslepnu, ale pobezim dal.“
Kdyz jsem otevrel oci, Gerhard byl pryc. Obrovske palmy se presouvaly dozadu, tretry suse cvakaly po zavodni draze, kolem mne bylo pusto a prazdno a jen sto metru prede mnou se belalo tricko Mehilly, ktery nevypadal jako by bezel, nybrz jako by se vznasel nizko nad zemi rozmachy zilnatych rukou. Stale stejne ode mne vzdalen, udrzoval neuprosne odstup, ktery nas delil, s takovou lhostejnosti jako okraj horizontu. Kdyz jsem se pokousel zrychlit s pocitem, ze mi praska srdce, udelal on totez, aniz se ohledl, protoze zvuk kroku se v cistem vzduchu daleko rozlehal. Pomalu jsem prestaval citit vlastni nohy. Musel jsem se podivat dolu, abych zjistil, ze se pohybuji jako driv, ale vubec jsem to necitil, citil jsem pouze vzduch, ktery vpadal do plic usty siroko rozevrenymi a rezal v krku jako rozzhaveny nuz. A citil jsem srdce, vlastne stale prudsi bolest svijejici se v prsou. Pred ocima plavaly jakesi skvrny a fantomy. Prede mnou se mihala a chvela bila skvrna, uz jsem nevedel, uz jsem si neuvedomoval, ze je to Mehillovo tricko, nemohl jsem myslit, snad se se vsemi svaly spekl i muj mozek a sevrel se jako pest zvednuta k rane. Zdalo se mi, ze nebezim, nybrz ze jedu na nejakem zvireti, a nutil jsem je k poslusnosti, bez soucitu, proklinal neopakovatelnymi slovy jeho pomalost, nenavidel jsem je i tu ukrutnou bolest, ktera mi drasala utroby. V tomto okamziku zaznel pronikavy, vysoky ton: fanfary u vchodu na stadion ohlasovaly, ze se blizi prvni zavodnici. Svihly me jako kovovy bic… Na kratinky okamzik se mi vratil zrak. Snad deset nebo jedenact kroku prede mnou bezel Mehilla. Jeho dres byl mokry, ze se mohl zdimat, telo se pohybovalo krecovite, jako by byl opily, a pouze nohy neunavne vytukavaly takt. Usty k prasknuti otevrenymi jsem jiz vdechoval pach jeho potu, zavravoral jsem a opet jsem se vrhl vpred. Mezi vstupnimi pylony stadionu se ohledl. Stacil jsem jeste zahlednout na jeho obliceji vyraz hruzy, klopytl, ztratil jeden krok, druhy. Pak se mi oci znovu zakalily. Mel jsem pocit, ze mi ve spancich exploduji zily, ale kalna, belava skvrna se zvetsovala. Uz jsem citil teplo jeho uhrateho tela. Bok po boku jsme vbehli na stadion. V tomto okamziku jako kdyby z oblohy uderil zelezny hrom, jako by se nebesa otevrela a rozezvucela surmami posledniho soudu — to vsichni lide v precpanych gondolach vrtulniku spustili sireny, poplasne pistaly a otevreli vyfuky motoru. Jako po dne oceanu hluku bezel jsem dal ponoren v teto pekelne vrave. Zdalo se mi, ze jakesi rozpalene ruce krouti mym telem, chytaji svaly nohou a pohybuji jimi stale prudceji. Chtelo se mi kricet bolesti a volat o pomoc proti tomu, kdo me tak strasne muci — najednou se mi neco zavirilo kolem hlavy, svetla zaplala, primo pred zakalenyma ocima se objevila bila paska. Vrhl jsem se do ni se zvednutyma rukama. Nohy me nesly dal. Nemohl jsem zpomalit a teprve tehdy jsem si uvedomil, ze to zahadne neco nebo nekdo, co me v poslednich metrech tak nemilosrdne mucilo, byla moje vule, ze jsem to byl ja sam a ze to dale pusobil zelezny rozkaz dany telu. Bezel jsem dal, z obou stran vyskocily jakesi rozmazane postavy, spatril jsem jakasi kridla — byly to pokryvky, trepetajici se ve vetru, ktere rozkladaly prede mnou. Tu jsem pochopil, ze jsem dobehl prvni — najednou jsem klesl, jako by mi nekdo podtal nohy, a ztratil jsem vedomi.
Daleko pozdeji na osetrovne, kdyz jsem uz prisel k sobe, dovedel jsem se, co Mehillu pri finisi tak ohromilo, ze ztratil krok. Byla to moje tvar.
ROZLOUCENI SE ZEMI
Ve vsem, co jsem delal v noci pred schuzkou s Annou, byla spetka blaznovstvi. Po zavode jsem byl jako ve snu, videl jsem davy lidi, potem zalitou tvar Mehilly, ktery me objimal, citil jsem stisky a potrasani rukou, slysel jsem volani, ale to vsechno jako by se mne vubec netykalo. Pak jsem sedel nahore na tribune a dival se dolu na stadion; co se tam delo — nevim. K veceru me obklopila skupina nadsencu — studentu; leteli do Asie a nevzpominam si dobre, jak jsem se octl spolecne s nimi v rakete, mozna, ze jsem jim sam navrhl, ze je vyprovodim. Pak jsem vedl dlouhy rozhovor, ktery nemel hlavy ani paty, a pri nemz jsem odpovidal zaroven na pet otazek; bylo hodne hluku, smichu, raketa pristavala a znovu vzletala, cestujici se stridali a ja byl porad stredem vseobecneho zajmu; najednou jsem si vsiml, ze v kabine zustaly sotva ctyri osoby. Vystrizlivel jsem, jako kdybych procitl. Ozvaly se ampliony, raketa klesala k zemi. Byli jsme nad malou sibirskou stanici Kalete. Zmaten, vzdyt jsem sam nevedel, proc jsem se dal unest az na tento konec sveta, vystoupil jsem rychle na prazdne nastupiste; spolecne se mnou vystoupil mlady kosmodromista, s nimz jsem se cestou seznamil. Podival se na hodinky, stiskl mi ruku a rekl, ze zitra leti na Phoebos a nyni ze se jeste chce rozloucit s pritelem, ktery tady nekde bydli — a byl pryc! A tak posledni slovo, ktere mi znelo v uchu, kdyz se ztratil, bylo „rozlouceni“. A zustal jsem sam, neveda, co podniknout na opustene stanicce, v tichem, vlahem soumraku, plnem vune mokreho listi, nebot prave prestalo prset — tvari v tvar mlhou pokrytym polim a blizici se noci.
A tu jsem udelal prvni nerozvaznou vec; ne, ze bych se ji bal, ale nepral jsem si, aby nastala noc, a podvoluje se tomuto nahlemu impulsu, sjel jsem do podzemniho nadrazi, kde byla stanice vakuovych dalkovych expresu.
Nekolik minut jsem chodil po prazdnem nastupisti sem a tam, bezmyslenkovite jsem se dival na oblozeni sten lesknoucich se jako zrcadlo, v nemz se ma silueta nezretelne odrazela. V jistem okamziku jsem nahodou dal ruku do kapsy, nahmatl jsem nejakou nevelkou sustici polotuhou vec: vetvicku sveho olympijskeho vence.
S hlubokym ostrym sykotem vyrazil z tunelu expres, zableskl oceli boku, tahle zastenal brzdami a zastavil se. Po dvaceti vterinach uz jsem jel na zapad za sluncem, ktere se pred nedavnem skrylo za obzor. Vagon se sotva znatelne kolebal a stale zvysoval rychlost, predstihuje otaceni Zeme. Krome mne nebylo v oddile zive duse. Zapnul jsem radio. Po poslednich slovech vecernich zprav jsem zaslechl prvni, majestatne stoupajici tony Kreskatovy Symfonie na rozloucenou.
„Co u certa maji vsichni s tim loucenim,“ dopalil jsem se a vypnul jsem radio.
Vakuovy expres padici prostorem plnou rychlosti uz se nekolebal a nechvel. Najednou se jeho koleje vynorily na povrch zeme; za okny se vlnilo svetlo stale jasnejsi, stale zivejsi. Dohanel jsem den, prchajici k zapadu. V tichu, ktere nastalo, kdyz jsem vypnul radio, znely mi v hlave tim zretelneji ctyri pomale, fanfaram podobne tony introdukce Symfonie. Vstal jsem a zacal se prochazet mezi kresly. V perlovych okenkach nastennych informatoru vyskakovala nova a nova jmena projizdenych stanic, pak znovu nastala tma: vlak dospel k pobrezi Evropy a vrhl se do jicnu velkeho tunelu a ritil se pode dnem Atlantickeho oceanu ke Gronsku.
