Kdyz se v informatoru zacala objevovat prva znama jmena, vypsana radkami sviticich pismen, napadlo me najednou, ze musim navstivit otce. Samozrejme, proto prece jedu do Gronska! Bylo to jako zjeveni! Zeptal jsem se na nejprihodnejsi spojeni a brzy jsem vystoupil na male stanicce v sirem poli; pruhledne potrubi, v nemz se vlak pohyboval, tahlo se rovne jako snura obema smery, ztracejic se v dalce. Na vychode bylo jiz ponoreno v soumraku, na zapade horelo cervenym svetlem cervanku. Nesl se od neho stale slabsi, stale vyssi a vzdalenejsi ton, jako hlas rozkmitane struny, ktery mi znovu pripomnel Symfonii. Pokrcil jsem rameny.
Na druhe strane stanicky, nedaleko nastupiste, cekal jiz na travniku vrtulnik, privolany z vakuoveho expresu. Vysoka trava byla tezka rosou a promacela mi kalhoty po kolena.
Klel jsem v duchu, nasedl a letel primo domu. Kdyz se me letadlo snaselo do zahrady, zacinal den — ktery jsem dohnal svou blaznivou cestou na zapad — opet hasnout, ale nevenoval jsem tomu pozornost. Bezel jsem domu, ani jsem za sebou nepribouchl dvirka. Doma nebyl nikdo. Opet rozhovor s informatorem (jak videt, jsem dnes odkazan vyhradne na spolecnost automatu! — pomyslil jsem si jizlive). Babicka a matka byly v meste a otec se ucastnil sjezdu lekaru v Antarktide. Rozhodl jsem se, ze ho vyhledam, a to bez meskani. Vrtulnik byl samozrejme prilis pomaly, letel jsem tedy na raketove nadrazi, ktere se tyci nad severnim predmestim Meorie. Uz z dalky jsem spatril jeho kopuli, norici v poslednich paprscich slunce. Nechal jsem stat vrtulnik na nejvyssi plosine nadrazi a zamiril jsem k pohyblivym schodum, kde se po sklenenem globu informatoru pohybovala ruznobarevna svetelka: prime raketove spojeni s Antarktidou v nejblizsich minutach nebylo; musel bych letet na Treti umelou druzici a tam prestoupit do rakety letici na Jizni pol. Vstoupil jsem na stupen schodu, sjizdejicich dolu, k nastupistim. Minul jsem prvni patro; po stenach se pohybovaly svetelne napisy:
TAJMYR — KAMCATKA — NOVY ZELAND -
CTYRI MINUTY
BRAZILIE — OHNOVA ZEME — SEDM MINUT
Napadlo me, ze bych vlastne mohl letet do Patagonie a pouzit mistniho spojeni s Antarktidou, ale nehnul jsem se z mista. Schody sjizdely dolu, minul jsem druhe, treti a ctvrte patro, lidi bylo cim dal tim vic. Zazaril napis:
MALAJSKE SOUOSTROVI — ODJEZD
a zaroven se ozvalo tlumene duneni, ktere ihned utichlo; nekde vysoko se ozyvalo chvejive svisteni pristavajicich raket, bylo slyset bouchani zaviranych priklopu a vzdaleny hlas, ktery rikal:
„Prima letka linky Mars — Deimos — Zeme — osm vterin zpozdeni.“
Za pruhlednymi stenami se mihaly zastupy lidi a ja jsem klesal niz a niz, az bile svetlo nastupist zemske dopravy ustoupilo modri nastupiste druzic. V davu spechajicich jsem zamiril ke kolejim, ale cestou vsechna ma energie vyprchala, jako by odplynula spolu s poslednim svetlem zapadu, ktere se pruzracnymi stenami vlevalo do nitra haly.
Priletim na Antarktidu, najdu misto zasedani a dam si otce vyvolat ze salu. Bude mit radost, bude vsak i prekvapen, zepta se, co chci, a co mu reknu? Ze jsem ho musel, bezpodminecne musel videt? Proto tam nebylo treba letet, existuje prece televizor. Tak co? Ze jsem se chtel dotknout jeho tmavych satu, ucitit teplo jeho rukou? Reknu mu to v nejake velke chodbe, za dvermi bude slyset hlas prednasejiciho a otec bude ze vsech sil predstirat, ze do salu naprosto nepospicha, a ja budu stat, divat se na neho a ani nehlesnu — co bych mu take rekl? Vzdyt GEA startuje az za nekolik dni, takze cely ten prekotny spech, cela ta raketova eskapada dnesni noci nema zadny smysl.
To bylo jasne. Tim, ze jsem upustil od zameru letet na Antarktidu, ridil jsem se zdravym rozumem. Ale kdyz jsem se pomalym krokem vzdaloval od koleji, na ktere prijizdely rakety, citil jsem bodavy smutek. Opren o balustradu, dival jsem se, jak na teleforech vyskakuji zelena signalni svetelka, jak rakety nabyvaji rychlosti, jak se ruda pismena na jejich bocich slevaji v traslave pruhy, a strely se s pronikavym svistotem hrouzi do odpalovacich komor a opousteji jejich usti ve vysi devatenacti pater nad urovni peronu a cele promenene v rychlost vyvrhuji rozdrasane chomace ohne. Vterina — a zmizi v temnejici obloze. Do obliceje mi zavanul horky, dusny dech s pachuti zeleza, rachot utichl a ja jsem osamel. Podel peronu, nad radami vstupu do vytahu svitily ostre cary zarivek a skrze sklo sten padal stale hustsi soumrak tohoto dne.
Na volnou kolej vjizdely mimozemske rakety — dlouhe, oble, podobne rybam se zplostelymi lebkami, a v pozadi haly se rozsvecovaly napisy:
MESIC — MORE DESTU — APENINY — MORE MRACEN — JIZNI POL — CTYRI MINUTY
Nastal novy priliv lidi. Hloucek devcat, pribihajicich z horniho patra, mel tak naspech, ze divky sbihaly po schodech, pohybujicich se stejnomerne dolu. Poslednimu z nich se otevrel kufrik, z nehoz se vysypaly pestrobarevne drobnosti. Devce udelalo zoufaly pohyb, jako by se chtelo vratit, protoze je vsak popohnalo volani kamaradek, machlo rukou a bezelo k rakete. Za okamzik telefory zelene zamzikaly a vzduch zadunel na znameni, ze odstartovala letka mesicnich raket. Nastupiste se temer vylidnilo. Tekal jsem ocima po hale; kdyz jsem se podival na datum svitici nad globem informatoru, trhl jsem sebou uzasem. Vzdyt zrovna dnes je Svatek zruseni hranic! Proto jela matka do mesta! Rad bych vedel, zdali babicka oblekla ty nove saty nebo sve obvykle fialove, menic podle sveho zvyku v posledni chvili sve rozhodnuti. A zdalipak sledovaly muj maratonsky beh? Na to jsem myslil, kdyz jsem miril k vychodu; vtom jsem o neco zakopl. Byl to blede zlaty, modrymi puntiky strikany micek, tak strasne opusteny v obrovske hale, plne zvuku ustavicneho pohybu. Schoval jsem jej do kapsy — pritom se vavrin prozradil jemnym zasustenim listku — a rychle jsem vykrocil k vychodu. Primo pred nim sedel nejaky clovek. Zrejme pohrdl kresly, protoze sedel na uctyhodnem baliku, nohy natazeny daleko pred sebe, s rukama zkrizenyma na prsou, a piskal si hlasite a falesne Symfonii na rozloucenou.
„Ktery hlupak tady tak koncertuje!“ pomyslil jsem si. Pohledli jsme na sebe a oba zaroven jsme vyrazili vykrik uzasu. Byl to Peutan, muj spoluzak z mechaneuristickych studii. Zacal zmateny rozhovor s tahanim za rukavy, s kroky vpred a vzad, s poplacavanim a opakujicim se refrenem „a vzpominas, jak profesor…“„A vzpominas…“ — „A vzpominas…“
„To je mi prekvapeni,“ rekl jsem konecne, „ale dovol, co ty tady delas, v tuto hodinu v den Svatku…“
Vitezne se rozesmal.
„Cekam na Nitu. Dnes se vraci. Bude tu za necelou hodinku. Dokonce jsem uz s ni mluvil, vis?!“
Bylo to jeho devce. Pred rokem dokoncila studia a byla na sestimesicni praxi na kosmodromicke stanici na Titanu, jedne z nejvzdalenejsich v cele slunecni soustave.
„To mam ohromnou radost,“ rekl jsem, prestoze jsem citil, ze se tato slova neshoduji zcela s pravdou. Vesela nalada, vyvolana necekanym setkanim, byla najednou ta tam. Peutan to vubec nezpozoroval.
„Mam pro ni prekvapeni,“ kopl lehce nohou do baliku. „Niagaru. To je jeji kocka, prisla na svet zrovna tehdy, kdyz Nita odjizdela. Niagara, protoze porad tak tekla,“ vysvetloval a znovu se rozesmal. „Ale ted uz je zpusobna. Mohla by ovsem uplachnout, tak jsem ji pro vsechny pripady strcil do krabice.“
„S kockou jdes na schuzku?“ rekl jsem s jizlivosti, kterou jsem nedovedl potlacit. „Na tvem miste bych prisel s kvetinami.“
„Kvetiny taky mam, tam uvnitr,“ Peutan po druhe kopl nohou do baliku, ktery odpovedel podrazdenym zamnoukanim. „No, a co ty tady delas, vitezi olympijsky? Nemas potuchy, jak jsme vsichni hulakali, kdyz jsi finisoval, prestoze jsme litovali, zes nebezel v barvach nasi boudy. No ukaz se, otoc se k svetlu, at si te prohlednu, prece tak…“
Nedokoncil. Z ust se mu vydral vykrik, zakonceny tahlym hvizdnutim.
„Co to mas tady? Tak ty letis na Centaura?! Krotit hvezdy? Maratonce! Doktore! Rostaku! A nezminil ses ani sluvkem!“
Opatrne, jako by to byla vec velmi krehka, dotkl se maleho bileho odznaku GEY, ktery jsem mel na prsou. Ted bylo na miste rozpovidat se dlouze a siroce. Ale v teto chvili jsem toho opravdu nebyl schopen. A tak jsem jenom rekl:
„Zavidis mi?“
„A abys vedel, ano!“ vyrazil a kratce se zasmal.
„A vis ty co? Ja tobe taky!“ uklouzlo mi. Rekl jsem to takovym tonem, ze se Peutan uz na nic neptal. Stali jsme nekolik vterin, hledice na sebe, beze slova. Konecne mi podal ruku a nejak slavnostne stiskl mou se
