slovy:
„Tak co? Rozloucime se, ne? Budes k nam chodit na televizity?“
„Jiste. Pokud to pujde.“
„Tak nezapomen!“
Jeste jednou jsme na sebe pohledli a ja vykrocil k vychodu. Vzduch byl plny sumotu a svistu startujicich raket, a kdyz nastalo ticho, ozvalo se daleko za mymi zady Peutanovo hvizdani.
Od nadrazi se rozbihala ruznymi smery cela patra pohyblivych chodniku. Vybral jsem si ten, ktery se pohyboval k parku u reky, oprel jsem se o zabradli a dival se na panorama mesta, jehoz svetla plynula okolo mne.
V Sirokych tridach zarily daleko od sebe postavene nebetycne budovy, obklopene prstenci parku a jako uhel cernymi stromy na pozadi bile rozzarenych sten. Byl to jakysi mnohakilometrovy pruvod temnych, zalesnenych ostrovu, z jejichz stredu vyrazely k nebi zarive veze. Pod nami se tahly vrchni vrstvy ulic, hladke, siroke, pruhledne jako led, se siti tunelu pulsujicich pod nimi. Pod kazdym namestim, pod kazdou ulici podtekal proud dopravnich prostredku, ktery se valil tak rychle, ze se rozmazavaly v dlouhe barevne pruhy, jako by to byla krev cirkulujici v cevach gigantickeho organismu. Zare, pronikajici z kristaloveho podzemniho mesta, misila se s privaly barev rinoucich se shora. Zlate a fialove ohnostroje reklam splhaly po zdech, v nejvyssich patrech zarily demantove vykladni skrine, lide, pretizeni baliky, vybihali ze skladu a naskakovali do cekajicich vrtulniku, ktere vzletaly v sloupech rozpraseneho svetla a zustavaly nehybne viset u vsech poschodi — rojili se jako vcely nad plastvemi obrovskych ulu. Na krizovatkach leteckeho dopravniho ruchu mzikaly horecne telefory, pod zelenave ztlumenym sklovitym povlakem ulic projizdely laviny vozidel, vsude vladl vzruseny, nervozni chvat svatecniho vecera, ale ja jsem plul timto mravenistem klidny, chladny a lhostejne jsem pozoroval, jak se ruce oprene o zabradli chodniku zabarvuji brzy citronove, brzy blankytne, brzy purpurove, jako by se znenadani ponorily do krve.
Po nejake dobe svetla proridla, ruch zeslabl, na mistech nebetycnych budov se objevily domy, pak domky, misto toho parky se zacaly rozsirovat, zvetsovat a rozprostirat do stale vetsi dalky, az konecne pohyblivy chodnik koncil. Zanechal jsem daleko za zady zelenave zarici svitilnu jeho konecne stanice a sel jsem dal s pocitem zadostiucineni, ze citim pod nohama mekkou, vlhkou zemi. Za branou parku me obklopily stromy. Ve vnitrnim meste oslniva zare poulicniho osvetleni oslepovala nebe, takze se zdalo, jako by uz byla temna noc. Ted jsem videl nad hlavou nebeskou ban temne modrou, ale jeste bez hvezd. Nebe na zapade zarilo poslednimi zbytky stydnouci, stribrnou mlhou ojinene cervene. Byla to hodina, kdy na lavickach v parku, tam, kde je svetla nejmene, sedavaji dvojice a septaji si slova, jez nezna nikdo na svete: protoze — i kdyby je sam nejednou rikal — nejakym podivuhodnym rizenim obsah takovych rozhovoru, takovych schuzek unika z pameti, vyprchava z ni jako nepozorovatelne se vyparujici eter a zustava pouze opojna, sladkohorka sedlina, vzpominka na naladu, po okraj naplnenou ocekavanim, na nejake velke cerne oci, otevrene v same blizkosti vlastni tvare, a na sepot, ktery — krome vune dechu, tonu hlasu — neznamena nic — jako hudba, jez zdanlive trebas neznamena nic a presto znamena vsechno.
Sel jsem parkem. Daleko nad stromy, cernymi ve tme, zvedaly se svetle siluety vezovitych budov. Alejemi chodily dvojice, sedaly si na lavicky, tiskly se k sobe, co nejdale od svitilen, zaricich mezi vetvemi; ja kracel mimo, uvedomuje si, ze mam v kapsach pesti zatate jako dva kameny a odvracel jsem oci, ale presto, kdyz jsem prosel cely park a vysel na obrovske, prazdne nabrezni bulvary s mnohonasobnymi nahrdelniky svetel odrazejicich se v cerne vode, mel jsem jeste pod vicky obraz techto tel, cernejsich nez noc, pritisknutych k sobe v jakemsi bezradnem opojeni, tel splyvajicich v objeti, ktere je jakymsi pokusem znicit posledni hranici mezi dvema lidmi, a v hlave mi znely ctyri vysoke tony introdukce Symfonie.
Zastavil jsem se na pokraji nabrezi. Reka objimala svetla mesta mirnym zakrutem a dole pode mnou plynul bez nejslabsiho zvuku proud hladky, mlcici, kolebajici s jakousi bezmeznou nehou odrazy svitilen. Vytahl jsem ruku z kapsy, otevrel pest. Vypadl z ni zmackany, polamany list vavrinu.
„To jsem pekny hlupak!“ rekl jsem a sel jsem dal zrychlenym krokem. Nekolik set metru nad zakrutem reky se tycil pomnik Kosmonauta, starobyla, celemu mestu dominujici pyramida s rovnym vrcholem, oblibeny cil mych chlapeckych toulek. Zamiril jsem ke schodum v jejim obrovskem svahu temer poslepu. Sotva jsem slapl na prvni z nich, rozjel se bez hluku a unasel me vzhuru; pripadalo mi, ze me cele mesto opousti nekonecne jemnym, ale presto neodvratnym pohybem, ze mi utika pod nohama stale dal a dal a roste v hloubi prostoru horizontem zarivych vezovitych budov. Schody se zastavily. Byl jsem na plochem vrcholu pyramidy, pred pomnikem Kosmonauta.
Na giganticke mase meteoritu, cerne, jako kdyby se do ni vpekla temnota propasti, v niz po veky krouzil, lezi naznak clovek, srazeny k zemi. Ve dne je videt tohoto padleho kolosa i z nejvzdalenejsich namesti Meorie; za zady mu na strany i nahoru vycniva ulomek raketove stabilizacni plochy, obracene hrotem k nebi, ukazujici smer, odkud priletela. Nyni v odrazech vzdalenych svetel mesta ztratil obr svou lidskou podobu. Zahyby jeho kamenneho skafandru se cernaly jako trhliny ve skalni stene a lidska byla pouze hlava, hola, obrovska, vyvracena, spocivajici spankem na zaobline balvanu. Vykrocil jsem. Na zule se kroky rozlehaly jako ve zredenem vzduchu. Za trupem leziciho vladla naprosta tma. Obesel jsem sochu kolem dokola a najednou jsem se octl primo proti jeji tvari. Zvedala se nade mnou jako horsky sraz, tak mohutna, ze jsem ji nemohl obsahnout pohledem. Zdalo se mi, ze v mrtvem tichu, jake vladlo, slysim tony Symfonie na rozloucenou. Byl jsem trochu omamen patetickym pocitem osameni, ktery vzrustal s kazdym okamzikem. Rekl jsem si „to bude dnes v noci muj druh“. Vytahl jsem se na okraj meteoritu a sedl jsem si primo pod oko kolosa. Na dosah ruky za mnou se slabe a tajuplne leskl vypoukly stit jeho vicka. Nohy jsem spustil do prazdna. Tam, pod myma nohama, se rozkladala Meorie.
Nad bezbrehym morem svetel se tycily dva mohutne zdroje zare. V centru universitni ctvrti zarila budova, postavena koncem dvacateho prveho stoleti, obrovska stavba s obrysy tak sraznymi, tak se vzpinajicimi vzhuru, jako by se temer na sebe ritily. Je v nich jakasi nezkrocena, radostna vzpurnost, vyzva vrzena v tvar pritazlivosti onemi prvnimi architekty, jejich vize utvarela epocha raket, ostrost strel rychlejsich zvuku a vybusne krivky jejich vzletu. Proti tomuto tisiciletemu kolosu, vysmivajicimu se gravitaci, stoji druha, uz moderni basta Palace mechaneuristiky, jakoby vystreleneho k nebi najednou ze vsech svych kristalovych slouporadi. Ve srovnani s jeho soustredenou prostorou, ktera je svetlem samym, ztuhlym v beztiznou konstrukci paprsku, pusobi universita primitivne a drazdi zrak nasilnosti svych forem, ktere prozrazuji opojeni davnych architektu, napinajicich stavebni material az k posledni hranici unosnosti. Deset veku deli tato dve dila pozemskeho stavitelstvi. Ale cim byl tento cas ve srovnavani s vekem meteorickeho balvanu pode mnou? Na jeho povrchu, zesklovatelem zarem, z nehoz se zrodily planety, lezeli v tomto okamziku dva lide. Jeden, kamenny, zosobnoval vsechny ty, kdoz se nevratili z hlubin vesmiru. Druhy, zivy, mel do nich odejit. Jake setkani! Jaky kruh dejin se tady uzaviral i otviral obracen do neznama! Tak jsem uvazoval s pohledem uprenym do tmy a hlavou podeprenou rukama. Tu vystoupily ze tmy kamenne plochy meho okoli, zality plapolavym svitem. Nad Palacem mechaneuristiky se ve vzduchu rozvijely ohnive draperie, zhasejici svetlo hvezd: umela polarni zare tryskala ze zeme vodopadem stribra, obracenym k nebi, a na jejim vlnicim se pozadi psala plamenem neviditelna ruka: „PLES ZACINA“.
Tu se hvezdami posete propasti mesta zachvely a zacaly chrlit stovky, tisice, desetitisice ohnostroju, svetlic, bengalskych ohnu trepetajicich svetly nad nejvyssimi vezemi, a z parku jako na privitanou stoupaly balony grotesknich tvaru, panacu a fantastickych maskar; soucasne se mezi palacem a universitou, v stribritem, poloserem vyplnenem prostoru zachvely roje sarlatovych, fialovych a smaragdovych prstencu; to se radil studentsky karnevalovy pruvod a virici vrtule helikopter zakoncene svetylky tvorily zarive krouzky. Dival jsem se na to vsechno s nelibosti, trochu urazene, a mhouril jsem oci pred vtiravym svetlem; kez by me Zeme — jiz vzdalena a lhostejna — zanechala mym uvaham o nekonecnu, ale ona me v takove chvili zve na blaznivou maskaradu! Vitr prival ozvenu vzdaleneho kriku davu az do mist, kam jsem se utekl. Jeste jsem se pokousel zachranit svou tragickou samotu, ale pri myslence, jak by byvali kolegove hlucne vitali maratonskeho viteze a badatele hvezd, jsem zavahal; cim dal, tim vice mi bylo lito, ze nejsem tam dole; jeste chvili jsem bojoval s pokusenim, konecne jsem rovnyma nohama seskocil na plochy vrchol pyramidy a privolal vrtulnik. Za minutu se vynoril ze tmy a pomalu se snasel prede mnou, ovinut retezy kvetin, jako by me zval svou osvetlenou, prazdnou kabinou. Ale sotva jsem nasedl a pocitil, jak me unasi vetrny proud, napadla me nova myslenka:
„A co kdyz tam potkam Annu a ona me uvidi, jak se smeji a tancim pred zitrejsim loucenim?“
Rychle jsem zmenil smer letu a zakratko jiz jen stribrny odlesk mraku prozrazoval misto, kde zmizela Meorie.
Nevim, jak dlouho jsem letel. Cas od casu mijela dole mesta jako skvrny ohne, rozesilajice do tmy tenke, svitive nitky dalnic; me letadlo se zakymacelo ve vzdusnych proudech, skla opalizovala srazejici se vodou, nekolikrat jsem nad sebou zahledl hvezdy. Pozdeji se panoramata teto nocni cesty zacala prostupovat s obrazy snu. Kdyz jsem procitl, hnaly se za okenky silne vrstvy mracen nahore cernych, odspodu zalitych svetlem. Napadlo me, ze priletame
