k nejakemu mestu, a zacal jsem sestupovat. Mraky se rozestoupily, spatril jsem Zemi, celou tonouci v zari, avsak nebyla to krajina obydlena. Se slabym otresem se dotkl vrtulnik zeme. Vystoupil jsem.
Byl jsem ve stromoradi prazdneho parku, zachvaceneho klidnym sinym pozarem. Skupiny smrku horely jako studene pochodne, topoly se zmenily v rozzarene svicny a koruny kastanu, navrseny nade mnou, srsely paprsky jako planetarni mlhoviny. To zelene barvivo rostlin svitilo pusobenim neviditelnych vysilacu ultrafialovych paprsku. Kazdy listek, kazda stihla lodyha, kazde stebelko travy, stalo se zdrojem mlhave luminiscence. Sel jsem po cesticce, v mori svetla temne jako cerny pramenek s rozzhavenymi brehy. Mrtve a tmave byly pouze kmeny, vetve a — jakoby na vzdory radu dne — kalichy kvetu. Vsudypritomna ze vsech stran se linouci zare pusobila, ze okoli vypadalo nehmotne; kdyz se probouzel vitr, nehybne chomace svetla se rozpadaly; zive ploty se vlnily ohnem a vysoke altany se naklanely jako koraby zachvacene plameny.
Dosel jsem k fontane vroubene kvetinovymi zahony. Pod bicem tryskajici vody se lamaly tisice duh. Okolo bazenu vedla kamenna lavice. Usedl jsem na ni a hledel do parku. Jeho stribrne masivy byly vysity cernymi krajkami vetvovi. Znovu se me zmocnila ospalost. Prijimal jsem ji jako neco blahodarneho; kamenna plotna lavice se mi zdala byt zavidenihodnym luzkem; kdyz se mi sklizila vicka, mel jsem pocit, ze jsem za branou zivota…
…Lezel jsem na horkem pisku plaze. Slunce stalo vysoko, byl odliv, more ustupovalo, jen ojedinele, sumici vlny se jeste vracely, oblevaly me a prchaly, az odtekla posledni a ja jsem byl vrzen sem na tvrdy, suchy breh… skutecnosti.
Otevrel jsem oci. Zaslechl jsem tichounky plac. Zvedl jsem hlavu. Prichazel zblizka. Vstal jsem rozlamany a ztuhly a obesel jsem kulaty bazen. Na stejne kamenne lavicce, na druhe strane fontany, se choulilo dite. Maly, snad ctyrlety hosik. Na umounene tvaricce se trpytily stopy slz. Kdyz me uvidel, prestal plakat. Mlcel jsem, omameny spankem, uzasly. Dlouho jsme se na sebe divali, oba zarazeni a zachmureni. Jeho prvniho to prestalo bavit.
„Copak tady delas?“ zeptal se drsnym ochraptelym hlasem.
Uvedl me do rozpaku. Na tuto otazku bych tezko nasel odpoved.
„A copak ty tady delas?“ rekl jsem a snazil jsem se, abych svemu hlasu dodal vazny, karatelsky ton. „Ja jsem se ztratil.“
„Kde jsou tvoji rodice?“
„Nevim.“
„Kde ses tu vzal?“
„Priletel jsem.“
Po delsim vyslechu jsem se dozvedel, ze priletel s rodici na vylet a stuj co stuj chtel videt konicka.
„Jakeho konicka?“
„Ty to nevis? Ja myslel, ze tys taky byl u konicka.“
Jak se ukazalo, s parkem sousedila zoologicka zahrada. Byl v ni s rodici. Ale ke konickovi se nedostali. Tatinek povida:
„Uz se musime vratit. Nasedni do letadla. Az poletime, udelas konickovi televizitu.“
Ale on si chtel konicka pohladit. Tak do letadla sice nastoupil a druhou stranou vystoupil tak, ze si toho nikdo nevsiml a svuj naramkovy teleranek, spojeny radiovou vlnou s teleranem rodicu, aby vzdycky vedeli, kde je, sundal s ruky a strcil pod sedadlo. A pak sel ke konickovi. Za soumraku se vratil do parku, ale rodice byli pryc. Pak dlouho bloudil a volal, ale nikde nikdo. Konecne nasel tuhle lavicku. Chtelo se mu spat, ale nemohl usnout.
„Bal ses?“
Neodpovedel. Co s nim? Zeptal jsem se, kde bydli. Nevedel.
„Kolik slunci sviti nad vasim domem?“ zeptal jsem se ho po chvili rozmysleni.
„Dve.“
„Dve?“
„Ne, jedno.“
„Tak ne dve, pouze jedno?“
„Jedno.“
„Jiste?“
„Asi jiste.“
S takovymi informacemi se nedalo mnoho podnikat. Odvezt ho na nejblizsi letiste? Najednou zmatl me uvahy:
„Ty ses taky ztratil?“
„Ne. Jaks na to prisel?“
„Tak me to napadlo.“
„To ses spletl. Dospeli se nikdy neztraceji,“ rekl jsem energicky, abych zabranil nezadoucimu zvratu rozmluvy. Hosik se na mne dlouze zadival, ale nerekl nic. Najednou se hlasite rozkaslal. To rozhodlo celou vec s konecnou platnosti.
Ano, nebylo zbyti! Jeste nikdy se mi to neprihodilo, ale vedel jsem, co musim udelat. Zabalil jsem chlapecka do kabatu a sahl pro teleran. Kdyz jsem ho vytahoval z kapsy, nasel jsem v ni neco kulateho: zlate lakovany, puntickovany micek, ktery jsem zvedl na raketovem nadrazi. Dal jsem jej chlapci a sam jsem nasel tlacitko na okraji teleranu, lemovane rudymi pismeny VSECHNY OKRUHY, tlacitko, ktere jsem jeste nikdy nezmackl. Stiskl jsem je a z maleho pristroje zahlaholila smesice zvuku: lidske hlasy, ostre hvizdani automatickych stanic, signaly vzdalenych raket a kontinentu, bzukot raketovych vysilacu, utrzky slov, hudby, zpevu, to vsechno, slito v milionhlasy hlomoz, zaznivalo z ploche krabicky. Sklonil jsem se nad pristroj a tise — protoze jsem nechtel, aby me hosik slysel — vyslovil jsem zaklinaci formuli:
„Pozor! Clovek v nebezpeci!“
Opakoval jsem to trikrat a cekal jsem. Uvnitr reproduktoru se neco zachvelo. Narustalo tam ticho, ktere se sirilo vetsimi a vetsimi kruhy, jako kdyby nekdo hodil kamen do vody bez hranic. Desitky tisicu hlasu tichly, ozyvaly se vyckavaci signaly.
„Slysime!“ rikaly. „Pozor, slysime!“
Jeste nekdo se na neco zeptal, jeste se tu a tam ozyvaly rychle serie vysilacich impulsu a mezi tim prenasely retranslacni stanice ma slova dal a dal: zdalo se, ze slysim ozvenu vlastniho hlasu, ktery ve zlomku vteriny obehl celou zemekouli a pak, soustreden do smerovych vysilacu, byl vrzen do vesmiru. Ohlasily se kosmodromicke stanice na umelych druzicich i na Mesici, ktere pracovaly s vterinovym zpozdenim, prijaly vyzvu a presly na poslech, az konecne utichla cela vnitrni sfera vlady cloveka a jemne bzuceni reproduktorku v teleranu prerusovalo jen nikdy neustavajici tikani atomovych hodin na observatorich. Najednou se ozval nejaky mesicni pilot, a ptal se, co se stalo. Nejaky silny hlas mu porucil, aby okamzite vypjal, a nastalo ticho. Bylo to pet vterin po me vyzve. A v seste vterine, jak bylo nutno, zacal jsem kratce a vecne rikat: Naslo se dite jmenem Pao, stare tri a pul roku, svetle hnede oci atak dale. Pak opet nastalo ticho, protate kratkymi hvizdy retranslacnich stanic a najednou se ozvaly dva vysilace zaroven. Hlasily, ze maji zaznam vyzvy rodicu a ze uz pet hodin cekaji na zpravy. A pak, ve dvacate druhe vterine, byla vsechna prerusena spojeni obnovena, vsechny stanice letadel a raket se ohlasily, automaty dokoncily vety prerusene v polovici, lide se smali a hovorili, v miniaturnim reproduktorku opet hlaholil bourlivy hluk.
Na rodice jsme cekali jeste dve hodiny. Napred jsem hazel hosikovi micek. Hazel mi jej svedomite zpet, bez usmevu, temer zachmurene; najednou jsem si vsiml, ze zacina natahovat moldanky. Tu jsem si vzpomnel, ze jsem vyhral maraton. To byl napad! Vypravel jsem mu o celem zavode co nejpodrobneji; z pocatku mel jiste pochybnosti, ale snitkou vavrinu jsem ho presvedcil. V nejdramatictejsim okamziku jsem udelal pauzu, kterou jsem neprerusil; chlapecek zatim usnul s hlavou na me pazi. Rozmazane stopy slz mu zaspinily tvaricky; cas od casu se mu oblicejicek svrastil a zavzlykal. A kdyz nad vlnitym obrysem lesu zazaril ruzovy pruh, zahrada najednou zhasla, jako by ji sfoukli, a temer soucasne jsem uslysel vzdaleny rachot motoru: blizilo se letadlo rodicu. Pri myslence, ze s nimi budu muset mluvit a snad jim take vypravet, jak jsem prisel sem, ze mi budou dekovat a zvat me k sobe, zmocnila se me panika; ulozil jsem chlapecka co nejopatrneji na kamennou lavici, dal jsem mu pod hlavu slozene rukavy kabatu, do rukou jsem mu vtiskl balonek a rozbehl jsem se ke svemu vrtulniku, jako by me honili. Tento posledni blaznivy kousek uz nepatril noci, protoze kdyz jsem se vznesl do vzduchu, zasahly me primo do oci prvni paprsky vychazejiciho slunce.
Dvacateho prveho cervence roku 3123 jsem naposled uvidel Annu. Sesli jsme se v Porsangoru, bezvyznamne stanicce prime linky Eurasie — Amerika, lezici nad fjordem tehoz jmena. Prikrou, hadovite se vinouci stezkou jsme vystoupili na vrchol pobrezniho utesu, zastavujice se cas od casu, abychom nabrali dech. Sumeni neviditelneho more bylo vyrazne slyset. Kdyz jsme dospeli na vrchol, prudce nas ovanula briza. S busicimi srdci a se svesenyma rukama
