jsme se zastavili. Pod nami zuril nelitostny boj dvou krajin. Jedna, vysoka, ztuhla, jako by ocekavala porazku, druha na ni neunavne utocila radami cernobilych pahorku, ktere s lomozem busily do skaly.
„Uz ses rozloucil se Zemi?“ zeptala se ma spolecnice tise, aniz se na mne podivala.
„Prave to delam,“ odpovedel jsem stejne tise.
Anna se priblizila svym lehkym krokem k nakupenym balvanum a vyhledla si misto, nejlepe odpovidajici tvaru zad, misto jako stvorene pro ni a cekajici snad cele veky na tento okamzik. Vzdycky jsem se skryvanym obdivem pozoroval, jak prirozene dovedla objevovat v te nejdivocejsi pustine takove male vyhody.
„A koho jsi navstivil?“ zeptala se.
„Byl jsem dnes doma, u profesora Muracha, u pratel… ja je tady prece vsechny zanechavam… Anno…“
Tato slova, i kdyz to nebylo mym umyslem, vyznela jako vycitka.
„Tak uz to chodi…“ dodal jsem jako na omluvu.
„A ja jsem posledni,“ rekla. Oba jsme se divali nikoli na sebe, nybrz na bile siky vln, prichazejicich z cerneho oceanu; vypadalo to, jako kdyby utocil cely horizont. Chvilemi jsem mel pri teto rozmluve dojem, ze more stoji a my se po nem pohybujeme a vlny ze jsou rozrazeny pohybem skalniho utesu, na jehoz vrcholu nepohnute sedime.
Otazala se, jak dlouho bude cesta trvat. Zvedl jsem udivene oci, protoze jsem ji to uz rikal.
„Asi dvacet let,“ odpovedel jsem a sam jsem se tomu podivil.
„A rychlost GEY prekroci polovinu rychlosti svetla?“
„Ano.“
Myslil jsem, ze se zahledela do dalky, prekvapil me proto neznatelny pohyb jejich rtu. Vtom jsem pochopil; pocitala. Nemylil jsem se.
„Cesta bude trvat asi dvacet pozemskych let, ale rychlost rakety zpusobi, ze zestarnete jen o…“ odmlcela se, jako by si nebyla jista svymi tichymi vypocty.
„O patnact, mozna o sestnact, protoze…“ umlkl jsem pri pohledu na nepopsatelny usmev, ktery se objevil na jeji tvari.
„Az se vratis, budu starsi nez ty,“ vysvetlila.
Nevedel jsem, co rici. Sedelo se mi nepohodlne, avsak neodvazoval jsem se zmenit polohu, dival jsem se na buracejici ocean a citil jsem, jak nas deli mlceni, totez, ktere nas kdysi tak pevne poutalo.
„Ano,“ rekl jsem zoufale, „myslim, ze jsem k tobe byl uprimny a ze nam spolu bylo dobre a mohli jsme…“
„Proc to rikas?“ pravila, divajic se stale pred sebe, jako v udivu ponekud ospalem. Jeji klid jeste zvysoval osamelost. „Rikam to, protoze se mi v teto chvili zda, ze jsme si cizi, a prece to neni pravda, Anicko… Nemuze to byt pravda…“
„A prece je to pravda,“ odpovedela, a ja bych byl tato slova trpne prijal, kdyby nebyla udelala opet neco, co me u ni tak casto prekvapovalo; usmala se: ironicky nebo smutne, to nedovedu rici.
„Anicko…“
Chtel jsem ji k sobe privinout, ale jemne se mi vymkla. „Znamenam-li pro tebe neco,“ rekla, „je to jen proto, ze jsem byla nezavisla. Kdybych byla jina… nebyla bych jiste poslednim clovekem, s nimz se loucis…“
„Mas pravdu, i kdyz tomu docela neverim, ale musime o tom skutecne mluvit?“
„Rad bys slysel nejaka krasna, snad trochu melancholicka slova, ktera by se stala jakymsi symfonickym finalem nasi znamosti?“ rekla s trosinkou vysmechu. Neusmivala se jiz. „A kdybych ti ted rekla, ze chci…“
„Prosim te, nechme zertu,“ odpovedel jsem a ona se dala do smichu, kdyz videla me vzruseni, ktere jsem potlacil o zlomek vteriny prilis pozde. Zalykala se smichem, az se jeji tmave, vetrem rozcechrane vlasy dotykaly vysokeho balvanu, jenz tvoril jakesi prirodni operadlo, a obtekaly jeho okraj jako oblevala voda, tristici se pod nami, balvany utesu.
Jeji smich me zmatl. Trvalo to vsak jen chvilku… pak me napadla myslenka, ktera se vynorila uz nejednou, kdyz Anna byla blizko mne: tohle byl jiny clovek, cely velky, uzavreny svet, ktery neco nepochopitelneho a velikeho pro mne jedineho odlisilo a vytvorilo mezi tisici jinych. A tento svet unikal. Delilo nas uz tak mnoho, ze fyzicka blizkost tel byla zcela bezmocna. Dotkl jsem se jeji ruky: pohledla mi do tvare. V jejich ocich neco zahorelo — teple, mekke svetlo.
„Anno,“ rekl jsem septem, „to vsechno je pravda, vim o tobe tak malo, ale ty o mne take; existovalo jeste neco jineho nez moznost, ktere neni dano, aby se rozvinula. Ale chci, abys vedela, jak se mnoho tvou zasluhou…“
„Jak jsi nemoudry a umineny,“ odpovedela jiz s usmevem. „Zase ta hezka slovicka?“
„Tak co mam delat?“ zeptal jsem se jako dite a ona se kratce zasmala, ale ihned zvaznela a odpovedela, naklanejic hlavu dozadu.
„Copak ja vim… treba me polib… neda se nic delat…“
Objal jsem ji. Hledeli jsme si do oci. Bez namahy bych mohl najit mezi vsemi odstiny oblohy barvu jejich duhovek, v nichz se nyni jako ve dvou malych nebeskych klenbach odrazela miniaturni slunce.
Vstala, uhladila si saty a pozorne, temer s neduverou se prohlizela v malem zrcatku a cesala si vlasy mym hrebinkem. Vzdycky me dojimala prisnou prostotou, jaka se zracila na jeji tvari pri techto obradech, a myslenka, ze jim prihlizim naposledy, mi sevrela hrdlo nevyslovnym smutkem.
„Uz je pozde, zmeskas letadlo,“ rekla, a kdyz jsem pri vstavani klopytl, chytla me pod pazdi malou, pevnou rukou.
„Pojd, nesiko, pojd, nebo jeste misto na hvezdy poletis do vody…“
GEA
Kdysi v dobach davno minulych byli lide vezni prostoru. Ze vsech panoramat Zeme znali pouze to, v nemz se rodili, zili a umirali. Prvni cestovatele museli bojovat s houstinami pralesu, dravymi rekami, neprekrocitelnymi horskymi retezy a na kontinentech oddelenych oceany se rozvijel zivot izolovane jako na vzdalenych planetach. Jak se podivili Fenicane, kdyz pri vypravach na more jizni polokoule spatrili Slunce pohybujici se po nebi od prave ruky k leve a za obratnikem Kozoroha Mesic, vychazejici jako vodorovne polozeny srpek, takze se zpod obzoru nejprve vysunuji jeho dva nacervenale ruzky.
Prisly doby, kdy na mapach zemekoule byla vyplnovana bila mista, prisly doby dlouhych, obtiznych a bohatyrskych vyprav na krehkych plachetnicich — epocha Kolumbova, Magellanova, Vasca da Gamy, avsak Zeme byla jeste porad nesmirne velika a k jejimu obepluti zhusta stezi stacil lidsky zivot; nejeden z tech, kdoz se prvni vydavali na takovou plavbu, nespatril uz svou vlast. Teprve v epose stroju se zacala planeta zmensovat. Lide ji objizdeli v nekolika mesicich, tydnech, pak dnech; a potom se ukazalo, ze clovek, jenz se zmocnil vlady nad prostorem, pohnul necim, co se mu po cele veky zdalo naprosto neotresitelne: casem.
Kazdemu z nas se dnes pri cestovani stava, budto ze dozene den, ktery jiz konci, nebo ze prodlouzi nebo zkrati noc, ba dokonce pri letu proti otaceni Zeme, ze najednou preskoci den v tydnu. Nikdo se nad tim nepozastavuje, tak je to samozrejme; lide, kteri jsou zamestnani na umelych druzicich, zvykaji si na jejich mistni cas, s kratsim rytmem spanku a bdeni, nez je den na Zemi. Meni vsak bez obtizi sve navyky, jakmile se vraceji na svou rodnou planetu. Ano, prostor se smrstil, cas se rozpadl, avsak vysady, ktere mu byly vyrvany, jsou stale jeste nepatrne. Dokonce i kosmonauti, vracejici se z daleke vypravy, odnekud od obezne drahy Saturna nebo Pluta, privazeji si ve sve rakete cas o tri, ctyri nebo pet, nekdy vice dni odlisny od zemskeho casu. Vyprava za hranice slunecni soustavy k nejblizsi hvezde, Proxime Centauri, mela cas uplne rozdvojit. Jeden, plynouci nezmenenou rychlosti, zustaval na Zemi. Druhy, mereny na GEI, mel ubihat tim pomaleji, cim rychleji se raketa pohybovala. Rozdil, vypocitany na celou dobu vypravy, dosahoval nekolika let. Je to zvlastni a velka vec, kdyz teorie a vzorce overene zatim na hvezdnych jevech pocinaji zasahovat do lidskeho zivota. Meli jsme se vratit mladsi, nez budou nasi pozemsti vrstevnici, protoze v nejmensich molekulach vseho, co GEA s sebou odnese, predmetu stejne jako rostlin a lidi, mel cas plynout pomaleji nez dosud; bylo tezko odhadnout dusledky tohoto jevu pro dobu, kdy se cesty za hranice slunecni soustavy stanou vseobecnym ukazem.
O tom jsem premyslel na malem letisti, lezicim v suchem, travnatem udolicku mezi brezovymi a olsovymi haji. Cekala na mne raketa GEY, jedno z tech komickych tryskovych letadelek, ktera pri pristani rozkladaji ve vzduchu sve
