tri stabilizacni plochy, aby na nich pristala kolmo k zemi, zustala stat podobna amfore se zobcovite protahlym hrdlem.
Se vsim uz jsem se rozloucil — s lidmi, drahymi misty, vzpominkami — byl jsem pripraven na cestu, lehky a klidny, s jiskrou hluboko skryvaneho vzruseni — presto vsak jsem oddaloval okamzik odletu. Z dlouheho pruhu stinu vrhaneho letadelkem pohlizel jsem na skupinku nedalekych smrku, proti svetlu temer tmavomodrych. Vsechno kolem mne bylo v naprostem klidu — rozpalene ticho dne, kdy jaro nepozorovatelne prechazi v leto, rozcepyrene hlavicky pryskyrniku se naklanely na stoncich, jako by byly unavene vedrem, nejaky ptak nablizku se ozval a umlkl, podesen vlastnim hlasem. To vsechno jsem mel jedinym pohybem odhodit jako plavec odrazejici od brehu. Primo u mych nohou kvetl trs fialovych kvetu, jejichz nazev jsem neznal; sklonil jsem se, abych je utrhl, ale vzprimil jsem se s prazdnou rukou. Nac, zvadnou. At radeji zustanou takove, jake je muj pohled opustil. Vstoupil jsem na schudky, ve dverich jsem se naposledy ohledl — smrky se zvedaly vysoko, jejich cern byla na tisici mistech probodana rudou zari zapadu. Chtel jsem se usmat, zalezelo mi na tom. Nemohl jsem. Ma vlastni nehybnost se s kazdym okamzikem nepozorovatelne naplnovala jeste nejakou nepochopitelnou tizi.
„Muzeme letet,“ rekl jsem mechanicky, sklaneje hlavu ve dvirkach, a posadil jsem se.
„Muzeme letet,“ odpovedel nebo spis zasykl pilot — robot. Letadlo se zachvelo a vymrstilo vzhuru. Kulatymi okenky jsem videl Zemi rychle se vzdalujici. Kabina se rozsvetlila, to pro mne tohoto dne znova vyslo Slunce a majestatne stoupalo vys a vys. Trvalo to jen kratinkou chvili. Pak modr nebe, jakoby vyzihana, zbledla, zpopelavela, zcernala a objevily se na ni hvezdy. Nechtel jsem se na ne ted divat; polozil jsem ruce na operadlo prazdneho kresla pred sebou. Sedel jsem tak nevim jak dlouho, kdyz vtom se ozval signal.
Zvedl jsem hlavu.
Hluboko dole za oknem horelo slunce, oslnujici koule v aureole chvejivych plamenu. Pred nami, v zavejich nehybnych hvezd, se objevovaly barevne snurky plamenku pred ocima se zvetsujici — byly to svetelne boje, rozmistene spiralovite okolo GEY. Vyznacovaly cestu jednosmerneho letu pro nakladni rakety, tryskova letadla a strely, male jako moje letadelko, ktere se v celych hejnech rojily kolem letadla. Dvakrat jsme nad nim preleteli, na letisti byl nepochybne naval; pak prisla rozhlasova vyzva, abychom pristali. Letadelko opsalo predepsanou krivku — nahle me oslnil stribrny zablesk, byla to svetla nasich vlastnich reflektoru, ktera se odrazila od pancere GEY; lezela bez hnuti, rostla jako obludne nafukovany balon z nejtrpytivejsiho stribra, pak jeji lesk ztemnel a zhasl. Blizili jsme se k ni ze strany; temer kilometr dlouhy rybi trup letadla se prudce zvetsoval a vyplnoval celou oblohu. Nasledoval lehky otres, kratka tma a opet zazarila svetla, ale uz jina.
Sotva jsem vystoupil a udelal nekolik kroku (nablizku nebyl zadny clovek), rozjely se se mnou vzhuru pohyblive schody. Nedojel jsem az do nejvyssiho patra, ustoupil jsem stranou na nehybny, galerii podobny vystupek. Tady, asi tri patra pode mnou, rozkladalo se nakladni letiste. Mezi matovymi pruhy oceli chodily, hrmotily, dunely a odfukovaly kracive nakladace a transportery, ktere se trhavymi pohyby posunovaly na traversach plosin nad otvorem raket.
Kulate dvere vstupnich otvoru se bez ustani otviraly a zaviraly jako usta rychle dychajicich ryb; nakladni rakety se vynorovaly z tunelu; vykladaly svuj obsah na pasy transporteru a dole v hale blizko zdi blikala rozstrikujici se svetelka signalu. Oranzova, cervena a zelena. Cely prostor byl pln nezretelneho, jednotvarneho duteho rinceni. To, ze se hluk zdal pomerne maly, bylo jedine zasluhou pohlcovacu zvuku, jejichz musle vystupovaly ze sloupu a stropu.
Vstoupil jsem do vytahu. Na stene bylo videt mikrofon informatoru; zeptal jsem se na inzenyra Yrjolu, technickeho vedouciho vypravy. Byl na devate palube. Zajel jsem tam.
Steny kolme sachty, v niz se vytah pohyboval, byly z pruhledne sklovite hmoty. A tak jsem videl pri jizde vzhuru kabiny pohybujici se v sousednich sachtach. Protoze vsak projizdely za prazdnymi tunely ostatnich vytahu, byly siluety lidi, kteri v nich jeli, zahaleny belavou aureolou, takze byly prilis nezretelne, nez abych je mohl poznat. Tu se mihl primo za pruhlednou stenou osvetleny vnitrek rychlovytahu. Jel nahoru rychleji nez muj. Stali v nem dva lide. Jeden byl ke mne obracen zady, postavu i tvar druheho jsem zahledl velmi neurcite; ztuhla v jakemsi zvlastnim posunku a vyrazu, nesrozumitelnem, protoze vjem trval prilis kratkou dobu. Vytah uz zmizel a dale vzhuru uz jsem jel sam a pod zavrenymi vicky se jeste po nejakou chvili rozplyval obraz cloveka, ktereho jsem spatril. Byl to Goobar, clen vypravy, nejslavnejsi vedec nasi doby.
Ma kabina se zastavila. Octl jsem se v prostorne chodbe. Byl jsem zvlastnim setkanim trochu rozrusen a snad proto jsem nechtel inzenyra vyhledat ihned. Po leve ruce se rysovaly vzdy po nekolika metrech vyklenky dveri, po prave tvorila stenu sklovita plocha tahnouci se kam oko dohledlo. Vychazel z ni jas jako z oblohy pokryte mraky. Kdyz jsem sel dal, uvedomil jsem si, ze se svetlo menilo, hned sililo, hned slablo. Kdyz jsem tak sel a premyslel, tezko rici o cem, zmocnoval se mne stale silnejsi pocit, ze jdu podel velkeho lesa. „Smesny klam,“ pomyslil jsem si a pristoupil jsem ke sklenene plose.
Dole se rozkladal obrovsky park. Z vyse, kde jsem stal, bylo videt koruny dubu a buku, kolebajici se mirne ve vetru, huste travniky mezi zivymi ploty, zahony kvetin, zatacejici se stromoradi, jezirka, jedna trpytici se nebem, jina zadrzujici obraz mracen, a dale haje, tu a tam otevrene pruseky; zelen, jasna, temer zluta jako peri housat, prechazela ve znacne vzdalenosti v cern smrku, stojicich v osamelych skupinkach v mori listi. Tato lesnata krajina se tahla az tam, kde se k horizontu sklanelo nebe, zatazene mlecne bilymi mraky. Kdyz jsem prilozil tvar ke sklenene desce, spatril jsem dole pod sebou cernomodre skaly, penici se stuhu potoka, ktery se pres ne hnal, a tam, kde dole zmizel, skupinku cyprisu, tisnicich se nad skalisky zrniteho porfyru. Prvni dojem se rozplynul…
„Videoplasticke panorama,“ pomyslil jsem si. Vtom mi nekdo polozil ruku na rameno. Prede mnou stal vysoky, stihly, trosinku prihrbeny clovek, s tmave rudymi tvrdymi vlasy, ktere tvorily bohate prstynky, pevne prilehajici k hlave. Tvar mel mladou, hubenou, siroka usta s tenkymi, ponekud naspulenymi rty. Usmal se, jeho tvare se pri tom slozily do nescetnych vrasek a ukazaly se oslnive bile, ostre zuby. Poznal jsem ho, drive nez promluvil.
„Ja jsem Yrjola,“ rekl, „konstrukter. Zname se od videni.“
Podal jsem mu ruku, kterou pevne stiskl, pak ji lehce otevrel a dotkl se me dlane.
„Veslar?“ zeptal se s usmevem, kdyby to bylo mozne jeste sirsim. Prikyvl jsem.
„S tim to bude u nas horsi. Ale ty prece take behas, doktore?“
Tento sportovni interview me pobavil. „Samozrejme,“ odpovedel jsem, „ale bojim se, ze tam —“ ukazal jsem rukou za sklenenou desku, „se behat neda, Tam nic neni, vid?“
„Jak to?“ ma neduverivost se ho dotkla. „To je opravdovy park… no… snad o neco mensi, nez vypada odtud.“
Opet se usmal. V blyskavych ocich, v tvrdych vlasech, ve tvari mel neco pritazliveho; bylo v ni hodne selmovskeho, dokonce mozna — i chytrackeho humoru.
Dival se na mne, mrkaje rychle, jako kdyby se zamyslil nad nekolika slovy, ktera jsem rekl.
„Doktore,“ rekl, „GEA, to je po certech velka a spletita historie, a nase cesta — jeste spletitejsi… Vis co, nez se ujmes sveho nemocnicniho kralovstvi, venuj mi patnact minut casu, ano!“
Prekvapen timto uvodem, opet jsem prikyvl. Vzal me za ruku a zavedl k nejblizsimu vyklenku. Sjeli jsme vytahem dolu. Pocital jsem poschodi. Vytah se zastavil v prvnim. Dvere se otevrely, proti mne v hustem poloseru spadaly dolu propletene listy divokeho vina. Pod podrazkami zaskripel pisek, do chripi uderil svezi pryskyricny zavan. Kdyz jsem udelal nekolik desitek kroku a ohledl se, zustal jsem stat pln uzasu. Rozlehla kopcovita krajina se tahla na vsechny strany, kam oko dohledlo; pahorky, pokryte hustym porostem, z nehoz vycnivaly malebne vapencove skalky, bezely dal, az k obzoru, kde se modravymi pruhy sklanely kliny lesnich masivu.
„Dokonala iluze,“ vydralo se mi se rtu.
Yrjola na mne zachmurene pohledl.
„Pockej,“ rekl, „slibils mi patnact minut. Pojdme dal.“
Presli jsme plosku travniku, mirne se svazujiciho; dalsi cestu uzaviraly kere rozkvetleho bezu. Muj pruvodce se bez vahani pustil do housti. Nasledoval jsem ho. Kere nahle koncily nad potokem, penicim se v skalnatych brezich. Yrjola se prenesl jednim skokem na druhy breh, udelal jsem to po nem. Na druhe strane inzenyr vysplhal bez nejmensi namahy na veliky balvan a ukazal mi rukou misto vedle sebe.
Dlouho jsme mlceli. Zdalo se, ze zde vitr vane silneji, jeho pryskyricnou vuni zesiloval chlad stoupajici od potoka, jenz se rozstrikoval pod nasima nohama. Na druhem brehu se zvedaly v zakrutu potoka majestatne melancholicke kanadske jedle a o neco dale obrovska severska borovice s jehlicim modrym a stribrnym. Jeji koreny, podobne medvedim prackam, se kroutily a ztracely v trhlinach skaly. Chtel jsem se zeptat, zdali tohle uz je klam — po celou dobu jsem se snazil objevit misto, kde skutecny park prechazi ve videoplastickou fatu morganu, vytvorenou obratne skrytou aparaturou — ale nemohl jsem zjistit nejslabsi stopu prechodu. Iluze byla dokonala.
„Doktore,“ rekl Yrjola nezvucne, „nevim, zdali jsi slysel, ze jsem jednim z konstrukteru GEY? Prosim te,
