parneho leta v dusnem vzduchu, rojicim se bodavymi komary, kteri se vznaseli nad bazinami v celych mracnech. Vrty byly bezvysledne. Nejenze nebyly nalezeny ulomky meteoritu, nybrz dokonce ani obvykle stopy po srazce meteoritu se zemi, to znamena kamenny prach a ulomky slite vysokym zarem. Misto nich narazila vyprava na spodni vody, ktere ohrozovaly stroje zatopenim. Kdyz byly sachty obezdeny a prorazeny vrstvy zalite spodnimi vodami — coz bylo spojeno s obrovskou namahou — zaborily se vrtaky do nerozmrzajiciho jilu. Nejhorsi na cele veci bylo, ze odbornici pro vznik raseliny, pudoznalci a geologove, kteri tam prijeli, prohlasili jednomyslne, ze tak zvane kratery nemaji s meteoritem nic spolecneho a ze vsude na severu v techto zemepisnych sirkach je mozno setkat se s podobnymi jamami, ktere vznikly normalnimi procesy pri ukladani raseliny podemilane spodnimi vodami. Bylo tedy zahajeno systematicke patrani po meteoritu pomoci magnetickych deflektometru. Zdalo se samozrejme, ze tak obrovska masa zeleza musi zpusobit magnetickou anomalii tim, ze bude pritahovat strelky kompasu. Avsak pristroje neukazaly nic. Od jihu podel rek a potoku vedl ke kotline mnoho kilometru siroky pruh vyvracenych stromu. Kotlinu samu lemovaly vejirovite lezici stromy. Bylo vypocteno, ze tyto destrukce zpusobila energie radu 1000 trilionu ergu, ze tedy hmota meteoru musela byt obrovska, presto vsak nebyl nalezen ani sebemensi ulomek, ani jediny kousek, ani krater, ani mistecko, ktere by neslo stopy hruzneho padu.
Jedna za druhou odchazely do tajgy vypravy, vyzbrojene nejcitlivejsimi pristroji. Byly zakladany site triangulacnich bodu, byly zkoumany svahy pahorku, dna bazinatych jezer a toku, byly provadeny vrty v bahnitem dne mocalu — vse nadarmo. Ozyvaly se hlasy, ze meteorit mozna patril k bolidum kamennym. Je to domnenka malo pravdepodobna, protoze meteoritika nezna mimoradne velke kamenne bolidy, avsak i v takovem pripade byla by krajina poseta jeho ulomky. A kdyz byly uverejneny vysledky zkoumani vyvraceneho lesa, vznikla nova zahada.
Jiz drive bylo pozorovano, ze tajga je vyvracena nepravidelne a ze lezici kmeny neukazuji vzdycky do stredu kotliny. Nadto tu a tam ve vzdalenosti sotva nekolika kilometru od stredu kotliny stal nedotceny a neohorely les, zatim co o nekolik desitek kilometru dal jsme se opet setkavali s tisici vyvracenych modrinu a borovic. Byly pokusy vysvetlit to tak zvanym „efektem stinu“. Casti tajgy byly pry uchraneny pred narazem tlakove vlny hrebenem pahorku. A na vysvetlenou, proc na nekterych mistech lezi stromy vyvraceny jinym smerem, bylo tvrzeno, ze tyto polomy nemaji nic spolecneho s katastrofou, nybrz ze byly zpusobeny normalni smrsti.
Letecke fotografie a fotogrametricke mapy terenu vyvratily vsechny tyto hypothesy. Na stereoskopickych snimcich bylo jasne videt, ze nektere oblasti lesa lezely skutecne soustredne kolem kotliny a jine staly nedotceny. Les byl vyvracen tak, jako by byl vybuch nenarazil ve vsech smerech stejnou silou, nybrz jako by se ze stredu kotliny rozbihaly sirsi a uzsi „paprsky“, ktere kacely a vyvracely stromy v dlouhych pruzich.
Po radu let zustavala otazka nevyjasnena. Cas od casu se ve vedeckem tisku rozvirily polemiky kolem tunguskeho meteoritu. Byly vyslovovany nejruznejsi domnenky: ze to byla hlava male komety nebo mozna mrak zhusteneho kosmickeho prachu, presto vsak ani jedina hypothesa nedovedla vysvetlit vsechny okolnosti. V r. 1950, kdyz historie meteoritu jiz pozvolna utichala, publikoval jisty mlady sovetsky vedec novou hypothesu, ktera neobycejne odvaznym zpusobem vysvetlovala vsechno.
Dva dny pred tim, nez se nad Sibiri objevil tungusky bolid — psal mlady vedec — zpozoroval jeden francouzsky astronom male nebeske teleso, ktere se velmi rychle mihlo zornym polem jeho teleskopu. Brzy nato uverejnil onen astronom zpravu o svem pozorovani. Ani on sam, ani nikdo jiny nespojoval tento objev se sibirskou katastrofou, nebot kdyby ono male teleso bylo byvalo meteoritem, bylo by muselo spadnout na zcela jinem miste. S tunguskym bolidem mohlo byt totozne pouze v jedinem pripade, v pripade tak nepravdepodobnem, ze o nem nikdo ani okamzik neuvazoval: kdyby totiz meteorit mohl libovolne menit smer a rychlost letu jako riditelne letadlo.
A to prave tvrdil mlady ucenec. Povetron, znamy jako tungusky meteor, byl meziplanetarnim letadlem, ktere po hyperbolicke draze smerovalo k Zemi z prostoru souhvezdi Velryby, a protoze melo v umyslu pristat, zacalo kolem nasi planety opisovat mensi a mensi elipsy. Prave tenkrat je svym teleskopem zpozoroval francouzsky astronom.
Podle nasich predstav bylo letadlo neobycejne velike — jeho vahu muzeme odhadnout na deset az dvacet tisic tun. Bytosti, ktere v nem letely, pozorujice povrch Zeme se znacne vysky, vybraly si pro pristani z daleka dobre viditelne prostory Mongolska, rovne, nezalesnene, jakoby stvorene pro to, aby na svych piscitych plochach umoznily pristani mezihvezdnym letadlum.
Raketa dorazila do blizkosti Zeme po dlouhe ceste, pri niz dosahla rychlosti nekolika desitek kilometru za vterinu. Neni znamo, zda jiz v dobe, kdy se blizila k Zemi, mela poskozene brzdici motory nebo zda posadka jen nespravne odhadla vysku nasi atmosfery, faktem zustava, ze se jejich letadlo prudkym trenim a odporem vzduchu velmi rychle rozzhavilo do bela.
A prave neobycejna rychlost zpusobila, ze se jim nepodarilo pristat v Mongolsku a ze nad nim proleteli ve vysce nekolika desitek kilometru. Posadka by pravdepodobne byla mela jeste nekolikrat zakrouzit okolo planety, ale byla prinucena ke spechu, at jiz byly pricinou poskozene motory nebo cokoli jineho. Ve snaze zmensit rychlost zapnuli brzdici motory, ktere pracovaly nepravidelne, s prestavkami. Ohlasy jejich nerovnomerneho chodu slyseli obyvatele Sibire jako onen hromovy rachot. Kdyz se letadlo octlo nad tajgou, proudy rozzhavenych plynu, tryskajici z brzdicich motoru, kacely a vyvracely stromy. Tak vznikla stakilometrova ulice porazenych stromu, kterou se pozdeji prodiraly sibirske expedice.
Nad oblasti reky Podkamenne Tungusky zacalo letadlo ztracet rychlost. Pahorkovity, lesem a bazinami prostoupeny teren nebyl vhodnym mistem pro pristani. Posadka ve snaze preletet jej obratila prid letadla vzhuru a znovu zapnula pohonne motory. Bylo vsak uz pozde. Letadlo, obrovska masa do bela rozpaleneho kovu, zmitane nerovnomernym chodem motoru, ztracelo stabilitu, padalo, tocilo se a kolisalo. Tryskove plyny vyvracely les, jednou bliz, jednou dal, prorazely v nem cele ulice, ozehovaly koruny a vetve. Letadlo se naposled vzneslo vzhuru a proletelo nad vnejsim prstencem pahorku. Zde, vysoko nad kotlinou, doslo ke katastrofe. Pravdepodobne explodovala zasoba pohonnych hmot. Pri straslivem vybuchu bylo kovove teleso roztrhano na kusy.
Tento vyklad vysvetloval vsechny zname okolnosti. Objasnil, jakym zpusobem doslo ke zkaze lesa, proc byl na nekterych mistech les jenom vyvracen a na jinych take shorel, konecne proc misty zustaly ostrovy neposkozenych stromu. Ale proc se letadlo rozpadlo tak, ze nebyla nalezena ani nejmensi strepinka? Jaka pohonna hmota zari pri vybuchu jasneji nez slunce a muze sezehnout tajgu na prostorach desitek kilometru? Vedec odpovedel i na tyto otazky. Existuje toliko jeden zpusob — tvrdil — jak rozbit mohutnou konstrukci meziplanetarniho letadla na castecky tak nepatrne, ze se nezachoval ani jediny ulomek viditelny pouhym okem, a je to pouze jedna pohonna latka, ktera zari jasne jako slunce.
Timto zpusobem je rozpad hmoty a takovou pohonnou latkou jsou jadra atomu.
Kdyz motory letadla vypovedely poslusnost, vybuchly zasoby atomove pohonne hmoty. Ve sloupu ohne dvacet kilometru vysokem se obrovske letadlo promenilo v pary a zmizelo jako kapka vody, ktera skane na rozzhavenou plotnu.
Hypothesa mladeho vedce nenasla odezvu, jake bychom se nadali. Byla prilis odvazna. Nekteri vedci soudili, ze lze uvest malo fakt, ktera by ji dokazovala, jini namitali, ze na misto zahady meteoritu stavi tato hypothesa zahadu meziplanetarni rakety, a jeste jini ji oznacili za fantasii, hodnou spise romanopisce nez strizliveho meteorologa.
Pres to, ze skeptickych hlasu bylo hodne, zorganizoval mlady vedec novou expedici do tajgy, aby prozkoumal radioaktivitu na miste dopadu. Bylo bohuzel treba pocitat s tim, ze nestale zplodiny rozpadu atomu za uplynulych dvaactyricet let vyprchaly. Povrchove jily a sliny v kotline vykazovaly pri rozboru pouze nepatrny obsah radioaktivnich prvku. Tak nepatrny, ze z toho nebylo lze vyvozovat zadne zavery, protoze miziva mnozstvi radioaktivnich castic se vyskytuji i v obycejne pude. Rozdily se pohybovaly v mezich nepresnosti mereni. Mohly znamenat velmi mnoho nebo velmi malo, podle osobniho presvedceni toho, kdo provadel zkousky. Problem zustal nevyresen. Zakratko utichly posledni ohlasy polemik ve vedeckych casopisech, denni tisk jeste nejakou dobu pretrasal otazku, odkud asi mohlo letet meziplanetarni letadlo a jake bytosti v nem cestovaly, avsak tyto plane spekulace ustoupily zpravam o pokrocich stavby gigantickych elektraren povolzskych a donskych a o definitivnim prorazeni Turgajske brany pomoci atomove energie, o prevedeni vod Obu a Jeniseje do kotliny Aralskeho jezera. Daleko na severu vyrustaly neprostupne masivy tajgy na vrstvach vyvracenych kmenu, propadajicich se cim dal tim hloubeji do mokrinate pudy. Ukladaly se nove vrstvy raseliny, vody podmilaly ricni brehy a nanasely nove, snehy taly, ledovce ustupovaly a vracely se — vsechny tyto erosni procesy se navzajem prostupovaly a zahlazovaly posledni stopy katastrofy. Zdalo se, ze jeji tajemstvi navzdy utone v nepameti.
