RAPORT
Roku 2003 bylo ukonceno castecne premisteni vod Stredozemniho more do nitra Sahary a gibraltarske hydroelektrarny poprve napojily proudem severoafrickou sit. Mnoho let jiz uplynulo od padu posledniho kapitalistickeho statu. Tezky, bolestny a velky usek spravedliveho pretvareni sveta se chylil ke konci. Bida, hospodarsky chaos a valky se jiz nestavely do cesty velkolepym planum obyvatel Zeme.
Kontinentalni site vysokeho napeti, neomezovany hranicemi statu, volne se rozrustaly, vznikaly atomove elektrarny, tovarny-automaty, kde nepracovali lide, a fotochemicke transmutatory, v nichz slunecni energie premenovala kyslicnik uhlicity a vodu na cukr. Tento proces, odehravajici se v rostlinach po miliardy let, stal se jiz vlastnictvim cloveka.
Veda nemela jiz nikdy slouzit vyrobe zkazonosnych prostredku. Ve sluzbach komunismu se stala nejmocnejsim ze vsech nastroju ku prebudovani sveta. Zdalo se, ze zavodneni Sahary a vpusteni vod Stredozemniho more do turbin elektraren je dilo, ktere na dlouhou dobu zustane nepredstizeno, ale hned nasledujiciho roku byly zahajeny prace na projektu tak nesrovnatelne odvaznem, ze zastinil dokonce i Gibraltarsko-africky hydroenergeticky kombinat. Mezinarodni ustav pro rizeni podnebi presel od rizeni destovych mraku a premistovani vzdusnych mas k primemu utoku na nejvetsiho nepritele lidstva — mraz, ktery po stamiliony let vladl v oblasti zemskych polu. Vecne ledy, pokryvajici sesty dil sveta, Antarktidu, krunyrem silnym nekolik set metru, veznici ve svych okovech take Gronsko a souostrovi Ledoveho more, zdroje ledovych podmorskych proudu, mely jednou provzdy zmizet. Aby bylo mozno dosahnout tohoto cile, bylo nutno oteplit prostory oceanu a pevnin, rozmrazit tisice kubickych kilometru ledovcu. Potrebne mnozstvi tepla bylo mereno na triliony kalorii. Energii tak gigantickou nemohl poskytnout uran. Vsechny jeho zasoby byly pro tento ucel prilis nepatrne. Na stesti objevila astronomie, veda, o niz se drive soudilo, ze patri k vedam nejvice vzdalenym zivotu, zdroj energie, udrzujici vecny ohen hvezd. Timto zdrojem je atomova premena vodiku v helium. V horninach a v atmosfere Zeme je vodiku poskrovnu, avsak vodstva oceanu jsou jeho nevycerpatelnou zasobarnou.
Myslenka vedcu byla prosta: zridit v blizkosti polu obrovske „ohne“ s teplotou Slunce, ktere budou ozarovat a oteplovat ledovcove pustiny. Uskutecneni tohoto planu se stavely do cesty prekazky zdanlive temer neprekonatelne.
Kdyz zacali lide premenovat vodik v helium, ukazalo se, ze teplotam milionu stupnu, vyvijejicim se pri teto reakci, nemuze odolat zadna na Zemi znama latka. Nejodolnejsi samotova cihla, lisovany asbest, kremik, slida, nejuslechtilejsi wolframova ocel, vse se menilo v pary ve styku s oslepujicim atomovym zarem. Lidstvo tedy melo palivo, zpusobile rozpustit ledovce a vysusit more, menit podnebi, ohrivat oceany a vytvorit v polarnich krajich tropicke dzungle — nemelo vsak material, z nehoz by bylo mozno pro takove palivo zbudovat ohniste.
Protoze vsak nic nemuze zadrzet lidstvo spejici k vytcenemu cili, byly i tyto prekazky odstraneny.
Neexistuje-li material, z nehoz by se dalo zbudovat ohniste na premenu vodiku v helium — uvazovali vedci — neni je vubec treba budovat. Vzdyt atomovy ohen take neni mozno zapalit na povrchu Zeme, protoze by povrch okamzite roztavil, propadl by se do hlubin a zpusobil by katastrofu. Je tedy treba udrzovat je v atmosfere jako mraky, ale takove mraky, ktere lze podle potreby ridit.
Vedci tedy rozhodli, ze utvori umela subpolarni slunce ve forme kouli rozzhavenych plynu v prumeru nekolika set metru, jimz budou dmychadla z dalky dodavat vodik, a ve stejne bezpecne vzdalenosti zbudovane stroje vytvori mohutna elektromagneticka pole, ktera budou umela slunce udrzovat v zadouci vysce.
V prvnim udobi praci, rozpoctenych na dve desitileti, bylo zapocato se stavbou elektraren, ktere mely ridici stroje zasobovat energii. Tyto elektrarny, stavene v severnim Gronsku, na Grantovych ostrovech, na souostrovi Frantiska Josefa a na Sibiri, mely dohromady tvorit tak zvany atomovy ridici prstenec. Do mrazivych, liduprazdnych hornatych krajin vyjely cele tovarny na kolech a pasovych podvozcich. Stroje mytily tajgu a nivelisovaly teren, stroje vyrabely teplo, rozmrazujici zemi po miliony let zledovatelou, stroje kladly hotove bloky betonu, z nichz vznikaly dalnice, zaklady domu, hraze a v udolich ochranne bariery proti ledovcum. Stroje kracejici na ocelovych nohach, drapaky, exkavatory, vrtaci veze a jeraby pracovaly ve dne v noci. Vzapeti za touto prvni linii postupovaly dalsi: stavely stozary pro vedeni vysokeho napeti, transformacni stanice, obytne domy, budovaly cela mesta a letiste, na nichz ihned zacinala pristavat obrovska dopravni letadla.
Tyto stavby se tesily nesmirne popularite. Pozornost celeho sveta se soustredila na oblasti za polarnim kruhem, kde v mrazech a snehovych bourich, za teplot klesajicich na sedesat stupnu pod nulou vyrustaly postupne betonove veze a ocelove anteny atomoveho prstence, ktery se mel v budoucnu ujmout vlady nad platinove lesklymi koulemi vodiku planouciho v atmosfere.
Jednim z techto stavenist byla oblast Podkamenne Tungusky. Tam, mezi haldami slinu a hliny, v hlubokych vykopech prorazenych v nerozmrzajici zemi tvrde jako kamen, na obrovskych betonovych pilotach byly montovany katapultove stanice raket, nahrazujicich zeleznice. Pri praci vyrval drapak ze dna sedmimetrove jamy kus pudy, ktery se dostal po transporteru do drticky, rozemilajici kameni na drobny sterk. Tam kus uvazl. Mohutny stroj se na okamzik zastavil, a kdyz strojnik zesilil proud, zaprastely zuby z tvrde cementovane oceli a vylomily se. Kdyz stroj rozebrali, nasli mezi zuby jeho valcu vklineny kus horniny tak tvrde, ze na ni pilnik nezanechal temer zadnou stopu. O nalezu se nahodou dovedeli vedci, kteri v Podkamenne Tungusce cekali na letadlo do Leningradu. Prohledli si zahadnou horninu a vzali ji s sebou. Pristiho dne jiz lezela v laboratori leningradskeho Ustavu pro meteoritiku.
Zprvu se domnivali, ze je to meteorit. Byl to vsak kus basaltu zemskeho puvodu, do nehoz se zabodl valec na obou koncich zaspicately, velikosti i tvarem pripominajici granat. Naboj se skladal ze dvou casti opatrenych zavitem, ktere byly spolu sesroubovany a tak pevne utazeny, ze museli prepilovat jeho steny, aby se dostali dovnitr. Po delsi namaze, s prispenim technologu z Ustavu pro uzitou fysiku, podarilo se konecne vedcum otevrit tajuplne pouzdro. Uvnitr byla civka z hmoty podobne porcelanu, na niz byl navinut ocelovy drat, dlouhy temer pet kilometru. Vic nic.
O ctyri dni pozdeji byl ustaven mezinarodni vybor, ktery se pocal zabyvat zkoumanim civky. Brzy se ukazalo, ze drat navinuty na civce byl kdysi zmagnetisovan. Vrchni zavity, vystavene kdysi vysoke teplote, magnetismus ztratily. Drat byl dobre zachovan pouze v hlubsich vrstvach.
Vedci tonuli v dohadech o puvodu tajuplne civky. Nikdo se prvni neodvazoval vyslovit hypothesu, ktera se vsem drala na rty. Vec se stala jasnou, kdyz technologove provedli chemicky rozbor slitiny, z niz byl drat zhotoven. Slitina nebyla rozhodne vyrobena na Zemi. Naboj nebyl pozemskeho puvodu. Beze sporu souvisel s kdysi proslulym tunguskym meteorem. Po prve — neni znamo, kym receno — padlo slovo „raport“. Opravdu, drat byl zmagnetisovan, jako kdyby byl po cele delce „popsan“ elektrickymi kmity a tvoril „meziplanetarni dopis“, jediny sveho druhu. Podobalo se to nahravani zvuku na ocelovy pas, ktereho se jiz davno uzivalo v rozhlasu a v telefonii. Zakratko se vseobecne vzila domnenka, ze se posadka neznameho kosmickeho letadla v kritickem okamziku, kdyz selhaly motory, pokousela zachranit to, co povazovala za nejdrahocennejsi: dokument „sepsany“ na drate magnetickymi kmity a vystrelila jej pred katastrofou z letadla. Vyskytly se vsak i jine nazory, ktere tvrdily, ze civka byla z letadla vymrstena az explosi, jak o tom svedci viditelne, teplem zpusobene zmeny na jejim obalu.
Ve vedeckem i v dennim tisku probihaly nekonecne diskuse o puvodu meziplanetarniho letadla. Nebylo snad jedine planety slunecni soustavy, ktera by nebyla v podezreni, ze letadlo vyslala. Dokonce i vzdaleny Uran a obrovsky Jupiter mely sve stoupence. Zasadne se vsak verejne mineni rozdelilo na dva tabory: v zastance Venuse a Marsu. Druhy tabor byl dvakrat pocetnejsi.
Zajem o astronomii byl v onom roce obrovsky. Byly rozebrany neuveritelne naklady knih popularne vedeckych i odbornych a poptavka po amaterskych astronomickych pristrojich, zvlaste dalekohledech, byla takova, ze i nejlepe zasobene sklady zely nejednou prazdnotou. A nejen to, astronomicka thematika pronikla i do umeni: vysly fantasticke romany o zahadnych obyvatelich Marsu, jimz autori pripisovali nejfantastictejsi vlastnosti. Nektere televisni stanice vysilaly v tydennich vedeckych programech zvlastni porady venovane astronomii. Nepredstavitelny uspech zaznamenal z Berlina vysilany a vsemi stanicemi severni polokoule prenaseny televisni porad „Cesta na Mesic“. Divaci si doma prohlizeli povrch Mesice tritisickrat zvetseny. Televisni kamera byla totiz instalovana na okularu obrovskeho dalekohledu heidelberske hvezdarny.
Mezinarodni komise prekladatelu, ktera byla mezitim utvorena, zahajila prosluly „boj o drat“, jak jej nazval zvlastni vedecky dopisovatel „L'Humanite“. Prace nejzkusenejsich egyptologu a sanskrtologu, specialistu pro mrtve a vyhynule jazyky, zdaji se hrickou proti ukolu, jaky badatele ocekaval. „Raport“ se skladal z vice nez z osmdesati miliard magnetickych kmitu, zachycenych v krystalicke strukture dratu. Jednotlive skupiny kmitu byly preruseny nevelkymi mezerami dratu nezmagnetisovaneho. Nasnade byla domnenka, ze kazdy takovy usek je jednim slovem, avsak tato domnenka mohla byt mylna. Tak zvany „raport“ mohl ve skutecnosti byt pouhym zaznamem rozlicnych
