Druha olaneta smrti

„To takova poprava bude lepsi,” usoudil Jason priskrcenym hlasem.

2

„Budete me krmit — nebo mi uvolnite zapesti na dobu, kdy budu jist?” zeptal se Jason Mikaha, ktery se nad nim nerozhodne tycil s tacem v ruce. Jason se rozhodl zautocit slovy, ale jen mirne, protoze Mikah, nech? byl jakykoli, nebyl hloupy. „Dal bych samozrejme prednost tomu, abyste me nakrmil — vy se na osobniho komornika bajecne hodite.”

„Najist se dokazete sam,” zareagoval Mikah okamzite a zasunul tac do vyrezu v Jasonove sedadle. „Budete muset vystacit s jednou rukou, protoze kdybych vam uvolnil obe, byly by z toho jenom problemy.” Dotkl se ovladaciho tlacitka na operce sedadla a objimka na pravem zapesti se mu s trhnutim rozevrela. Jason si protahl ztuhle prsty a uchopil vidlicku.

Behem jidla se plne soustredil na prohlidku prostredi. Delal to nenapadne — na profesionalnim hraci nikdy neni poznat, ze soustredene vnima: letmy pohled na spoluhracovy karty, nepatrna zmena ve vyrazu, z niz se da usoudit, jaky ma protihrac list. Postupne se letmymi pohledy dotkl vseho, co v kajute bylo. Panel s ridicimi prvky, obrazovky, pocitac, projekce hvezdne mapy, regulator skoku prostorem, kazeta na mapy, policka na knihy. Vsechno si prohledl, zvazil a zapamatoval. Urcita jejich kombinace se mu muze hodit do planu.

Zatim nemel pochybnosti jen o zacatku a konci. Zacatek: Stal se na teto lodi zajatcem a leti zpatky na Cassylii. Konec: Zajatcem zustat nemini — a nemini se ani vratit na Cassylii. Chybelo uz jen to podstatne, co bude mezi zacatkem a koncem. V teto chvili se konec zdal byt nerealny, avsak Jasona ani nenapadlo, ze by nerealny skutecne mohl byt. Ridil se principem, ze si clovek musi stesti zaslouzit — otevrenyma ocima sledovat, jak se situace vyviji a ve spravnem okamziku jednat. Dostatecne rychle jednani prinasi stesti. Rozvazovani moznosti, zatimco prihodny okamzik prchne, prinasi smulu.

Odstrcil prazdny tac a rozmichaval si v salku cukr. Mikah pojedl skromne uz pred chvili a nyni si dopraval druhy salek caje. Pil zamyslene s ocima uprenyma do neurcita. Nepatrne sebou trhl, kdyz na neho Jason promluvil.

„S ohledem na to, ze na teto lodi neni zadna zasoba cigaret, co kdybyste mi dovolil, abych kouril svoje vlastni? Do kapsy nedosahnu, kdyz jsem tak prikovan k sedadlu.”

„Nemohu vam pomoci,” rekl Mikah, aniz se pohnul. „Tabak je drazdidlo, droga a karcinogen. Kdybych vam podal cigaretu, podaval bych vam rakovinu.”

„Nedelejte ze sebe pokrytce!” utrhl se Jason — a vnitrne ho uspokojilo, kdyz spatril, jak krk jeho veznitele zrudl. „Z tabaku se karcinogenni latky odstranuji uz par stovek let. A i kdyby se neodstranovaly — jaky by to na mou situaci melo vliv? Vezete me na Cassylii na jistou smrt. Proc by vas tedy melo zajimat, v jakem stavu budu mit v pristich dnech plice?”

„Z tohoto hlediska jsem neuvazoval. V zivote vsak existuji urcita pravidla…”

„Ano?” prerusil ho Jason, aby si udrzel iniciativu a vyhodu. „Neni jich tolik, jak byste si rad myslel. A vy, co si porad vymyslite pravidla, nikdy svoje mysleni dostatecne neextrapolujete. Jste proti drogam. Jakym drogam? Co takova kyselina v caji, ktery pijete? Nebo thein, co je v nem? V caji je theinu spousta — a je to droga, ktera pusobi povzbudive i mocopudne. Z toho duvodu se caj do zasobniku ve skafandru nedava. To je pripad, kdy je droga z rozumnych duvodu zakazana. Muzete svuj zakaz koureni oduvodnit stejne rozumne?”

Mikah se chystal k odpovedi, ale pak jeste chvili uvazoval. „Mozna ze mate pravdu. Jsem unaven, a tohle nakonec neni dulezite.” Opatrne vytahl Jasonovi z kapsy cigaretove pouzdro a upustil je na tac. Jason se o zadnou akci nepokusil. Mikah si s ponekud rozpacitym vyrazem nalil treti salek caje.

„Musite me omluvit, Jasone, ze jsem se vas snazil prizpusobit svym beznym predstavam. Kdyz clovek hleda cestu velke Pravdy, nekdy pusti ze zretele drobne pravdivosti. Netolerantni nejsem, avsak mam silny sklon predpokladat, ze vsichni budou zit podle pravidel, ktera jsem si stanovil pro sebe. Na ponizenost bychom nemeli nikdy zapominat, a dekuji vam, ze jste mi to pripomenul. Hledani Pravdy neni vubec snadne.”

„Zadna velka pravda neexistuje,” namitl Jason, a nyni z jeho hlasu nezaznival hnev ani utocnost, protoze chtel sveho veznitele vtahnout do dalsi konverzace. A natolik ho zaujmout, aby na chvili zapomnel na jeho volne zapesti. Pozvedl k ustum salek, ale caje se pouze dotykal rty, ale nepil ho. Nedopity salek — to byl prirozeny duvod k tomu, aby mu Mikah nechal ruku volnou.

„Zadna velka Pravda?” Mikah se soustredene zamyslel. „To snad nemyslite vazne. V galaxii je ji plno — je prubirskym kamenem samotneho skutecneho zivota. To je to, co vlastne odlisuje cloveka od zvirat.”

„Neexistuje zadna pravda, zadny zivot, zadny clovek. Alespon nic z toho takove, jak to vyslovujete — velkymi pismeny. Neexistuje.”

Mikah se zamyslel, az se mu hladka pokozka na cele stahla do vrasek. „Budete se muset vyjadrit jednoznacne,” rekl. „Protoze vam dost dobre nerozumim.”

„Jste to bohuzel vy, kdo se nevyjadruje dost srozumitelne. Konstruujete skutecnost, ktera proste neexistuje. Pravda s malym pe je popis, vztah. Zpusob, jak popsat konstatovani. Semanticky nastroj. Ale pravda s velkym pocatecnim pismenem je imaginarni slovo, prazdny a bezobsazny zvuk. Slovo, ktere predstira, ze patri mezi podstatna jmena, ale nic necharakterizuje a k nicemu se nevztahuje, a ktere nic neznamena. Kdyz prohlasujete, ze verite ve velkou Pravdu, ve skutecnosti rikate, ze neverite v nic.”

„Neuveritelne se mylite!” vzrusil se Mikah a s prstem probodavajicim vzduch se predklonil. „Pravda je filozoficka abstrakce, jeden z nastroju, ktere pouziva nas mozek, aby nas pozvedl nad zver — dukaz, ze nejsme zver, ale tvorove vyssiho radu. Zvirata mohou byt pravdiva — avsak Pravdu nemohou pochopit. Zvirata vidi, ale skutecnou krasu videt nedokazou.”

„Ale ne!” zabrucel Jason. „S vami se neda diskutovat, a o nejake radosti z rozumne vymeny nazoru nemuze byt ani rec. My ani nemluvime stejnym jazykem. Zapomenme na chvili na to, ze nekdo z nas muze mit pravdu a druhy se mylit, a vra?me se k samotnym zakladum, abychom se shodli na vyznamu vyrazu, ktere pouzivame. Zacneme takhle — dokazete rict, jaky je rozdil mezi etikou a etosem?”

„Samozrejme!” odfrkl Mikah a pri myslence, ze ho ceka vzrusujici souboj na slovicka, se mu zablesklo v ocich. „Etika je nauka pojednavajici o tom, co je dobre a co spatne, nebo spravne ci nespravne — neboli o mravnich povinnostech a zavazcich. Etos znamena vudci viru, zaklad nebo idealy, ktere charakterizuji nejakou skupinu nebo komunitu.”

„Velice spravne. Vidim, ze jste dlouhe noci v kosmicke lodi prozil s nosem zaborenym do knih. Ted sam sebe presvedcte, ze rozdil mezi obema vyrazy jasne chapete, protoze v tom spociva jadro problemu, pokud jde o nasi vzajemnou komunikaci. Etos je neodlucitelne spojen s urcitou spolecnosti a nelze ho od ni oddelit, jinak ztrati veskery svuj vyznam. Souhlasite?”

„No…”

„Ale jdete — podle vasi vlastni definice musite souhlasit. Etos nejake skupiny je jenom generalizujici termin, ktery zahrnuje veskera pravidla, podle nichz se clenove teto skupiny vzajemne respektuji. Je to tak?”

Mikah vahave prikyvl na souhlas.

„Kdyz jsme se tedy v tomhle shodli, muzeme pokrocit o kousek dal. Etika, opet podle vasi definice, se musi zabyvat libovolnym poctem skupin nebo spolecnosti. Pokud absolutni zakony etiky existuji, museji byt tak vseobsazne, ze je lze aplikovat na jakoukoli spolecnost. Takovy zakon etiky musi byt obecne uplatnitelny jako gravitacni zakon.”

„Nerozumim vam…”

„Myslel jsem si, ze nebudete rozumet, az se dostanu do teto faze argumentace. Vy vsichni, co zvanite o svych univerzalnich zakonech, ve skutecnosti vubec nechapete, co tento vyraz vlastne znamena. Ja toho z historie vedy moc nevim, ale jsem ochoten se vsadit, ze prvni gravitacni zakon, jak byl formulovan, popisoval, ze veci padaji takovou a takovou rychlosti a ze jejich zrychleni je takove a takove. To neni zakon, ale vysledek pozorovani,